4. Část

25. května 2013 v 0:44 | Irilin |  Shadows of the dreams

Ležela schoulená v listí obklopená lesem, zároveň pozorujíc sebe i dění okolo. Kdesi v dálce zaznělo táhlé zavití vlka, který narazil na lovenou kořist. Ale ona se pouze zavrtěla na měkké lesní půdě. Je v bezpečí, oni ji zachrání.

Z ospalé netečnosti namáhavě vydolovala poslední myšlenku, kdo ji zachrání? Proč si myslela, že jsou vlci na její straně a proč předpokládala, že je jednou z nich? A pak se jí v mysli objevil živější obraz, zuřivé čelisti šelmy usilující o její život. To je ono, musí vstát a utíkat.

S obtížemi se vyškrábala na příliš těžké nohy. Teď už vnímala svolávající se pronásledovatele jasněji. Musí si pospíšit.

Běžela a kličkovala mezi stromy, ale divoká smečka vlků letěla neomylně za ní. Každým skokem byli blíž a blíž. Viděla, jak ji dohání, už téměř propadla zoufalství vzdávajíc tento marný boj. Ale v tu chvíli poznala rozmazané stíny svých pronásledovatelů. Nebyli to vlci, jak si celou dobu myslela, ale za patami se jí řítila známá smečka loveckých chrtů.

Její mysl zachvátil čirý běs, který ji postrčil dopředu novou silou. Ale je teď ještě vůbec nějaká možnost na útěk? Psi mají jediný jasný cíl. Jejich pán si vyhlídl novou trofej do své sbírky a tou štvanou kořistí byla ona.

A pokud si pamatovala dobře, Zakarich s jeho čtyřnohými bestiemi vždy dosáhl toho, co chtěl.

Její poslední možností byl dlouhý vodopád a řeka, půlící les. Ve chvíli, kdy si uvědomila cíl své cesty, uslyšela i vzdálené hučení vodní masy padající do propasti. Přesto to bylo jediné východisko. Poslední zbytky sil vložila do překonání zbývající vzdálenosti, a pak v plném trysku skočila ze srázu.

Následující události se seběhli tak rychle a nejasně, že stěží poskládala střípky, které jí uvízly v paměti.

Tvrdý dopad na hladinu, vodní vír a silný proud, který ji vytrhl ze spárů smrtícího kolotoče. Nárazy o kameny, topení, lapání po dechu, řeka, voda, vzduch, voda, zuby…

Po těžkém lapání po dechu a dávením vody se konečně pronásledovaná podívala na vlčici, která ji napříč přirozeným pudům vytáhla z běsnícího živlu.

Zvíře sedělo klidně na břehu, na dotek vzdálené od dívky, na kterou upíralo pohled svých inteligentních očí. A dívka se tomu pohledu poddala, pronikla za světlé oči vlčice, až k duši, divoké, plné radosti z lovu a oslavy ničím nedotknutelné svobody. Toto divoké stvoření jí nabízelo východisko, možnost k útěku, přestože vědělo, jakou daň si to vyžádá.

Stejně, rozhodnuto bylo předem.

Proto dívka neváhala nastavit zranitelné hrdlo dravčím tesákům, které ho sevřeli ve smrtelném objetí. V tom jediném okamžiku mohla vyklouznout z těla, jež bývalo jejím, a posednout duši svého vraha, pak měla jen vteřinku na rozmyšlení. Mohla převzít kontrolu na vlčím tělem… už, už cítila ty silné nohy, schopné uchvacující rychlosti, věděla o smrtících nástrojích v tlamě, která stále svírala to čím byla dřív. Už nebyla bezbranná. Do její vlastní duše se začala vkrádat vlčí divokost, spolu s primitivními myšlenkami a strachy… Lovci, lovci lovící smečku, líčící pasti, stahující kožešinu…

Rozhodla se, už nebude kořistí. S tou myšlenkou vytrhla veškerou energii z vlkova těla a začala si formovat novou schránku, která se stane jí.


Předtím předstírala, že je stínem Lorin - neznáme, ale ten život skončil, aby se mohla znovu zrodit jako Viterei.


Stála na malé vyvýšenině v nočním lese a pozorovala smečku vlků hodujících na jejím těle. Jedna z šelem vyběhla z chumlu okolo mrtvoly, krátce se ohlédla po stojící postavě, ale rozpoznala z ní pach smečky, proto se poklidně pustila do uloupené kořisti, lidské nohy.

Viterei se se smíšenými pocity odvrátila od zvířete, aby znovu vyhledala v chumlu šelem vlčici, se kterou směnila život.

Ale jak, už předem věděla, jediné co její nově nabyté světlé vlčí oči spatřili, byla vysušená kostra. Tělo zvířete se rozpadlo v okamžiku, kdy z něj vytrhla životní energii.


Vrčení šelem se stupňovalo, už to nebyl pouze zápas o jídlo. A když Vi vytržená z proudu myšlenek opět zbystřila smysly, spatřila svou noční můru.

"Mě se neschováš Lorin, můžeš si změnit podobu, ale já tě vždycky najdu. Už vím, co jsi zač!" Zazněla medová slova Zakariho.


Znovu se zběsile řítila lesem se smečkou chrtů za patami. Chvíli to byla ona a chvíli byla vlk, ale na tom nezáleželo. A nejednou stál před ní.

Světlé vlasy nagelované do ostrých špiček, na tváři pod ledovýma očima posměšný úšklebek a na sobě dobře padnoucí smoking.

"Mě neunikneš." Usmál se Zak a stiskl kohoutek pistole namířené proti Viterei.



Vi se prudce posadila. Kolem se rozprostírala poklidná noc s vůní čerstvé trávy a tichým šuměním blízkého jezera.

"Sen, jen sen." Vysoukala ze sebe stále prudce oddechujíc. Spletený s minulostí a s předchozím životem, ale stále jen sen.

"Mě neunikneš, všude si tě najdu." S těmi slovy vystřela poloprůhledná postava na vyděšenou dívku.

Viterei se bolestně chytla za srce, ale stále upírala rozšířené zorničky na obrys muže rozplývajícího se v mlze. Po chvíli zmizel úplně a jediné co po něm zůstalo, bylo vysušené kolo mrtvé trávy v místě, kde stál.

Teprve teď si roztrhla už tak zničené tričko a nevěřícně si změřila mělkou kruhovou ranku na hrudníku. Žádná kulka, či střep. Žádné vážné zranění, pouze lehce protržená kůže a pár kapek krve.

"Co je tohle za místo!" Vzlykla malá bojovnice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama