Duben 2013

3. Část

15. dubna 2013 v 1:02 | Irilin |  Shadows of the dreams
Prudký náraz, který Vitereí smýkl po podlaze, jí na chvíli vyrazil vzduch z plic. Zběsilé lapání po dechu vystřídal křečovitý kašel z množství vdechnutého prachu.
Po nekonečné době neustávajícího kašle a prázdného dávení se vyčerpaně převalila na záda. Až teď si začala uvědomovat bolest z rozedraného boku a drobný štěrk zakusující se jí do masa.
Zvířený prach se pomalu usazoval zpátky mezi zbytky podlahy zavalené mohutnými bloky kamene. Pochmurnost této scéně ještě přidávaly ostré stíny vrhané sutí a Viino temně zarudlé vidění, které bylo nepochybně způsobeno ranou do hlavy.
Viterei se zhluboka nadechla a zamrkala na hvězdy ve snaze zbavit se krvavé mlhy před očima, ale k jejímu překvapení hvězdy viděla jasně.
A tam mezi hvězdami, kousíček nade zdí chrámu, vládl noci plný rudý měsíc.
Podraná bojovnice se s otevřenou pusou namáhavě postavila na nohy. Zlověstný měsíc se na ni šklebil z oblohy a ona zírala na něho, na hvězdy a noc. I když před chvilkou byl den. Zírala i na nebe, přestože byla stále v chrámu, opravdu ho viděla. Nebyl tu strop!
Sice vstupovala do zachovalého chrámu, ale teď stála v rujně. Zbývaly pouze tři ze zdí, vstupní portál byl sice zavalen troskami, ale zdál se být nezničen. Přes čelní zeď se táhla hluboká prasklina až do rohu, ze kterého vystoupil anděl, který… tu nikde nebyl.
Viterei zlostně zatnula zuby. Země snů jo?! Už s chladnou hlavou se pořádně rozhlédla kolem sebe, až její zrak opět spočinul na hvězdném nebi, které nepoznávala. Jako by ji kamenná socha doslova hodila do jiné verze téhož chrámu, ale velmi vzdáleného od toho původního. Aspoň podle toho, co se odvážila dohadovat z polohy hvězd nad hlavou…
…Anebo prostě úplně jinde. Rezignovala po tom, co po průchodu portálem chrámu spatřila překrývající se srpky dalších dvou měsíců.

"Co je tohle za místo!" Prskala, když se ostražitě sunula kolem stále stojící zdi nespouštějíc oči ze dvou soch před sebou.
Kamenní strážci, či další, avšak už ne tak detailně propracovaní, andělé opustili své podstavce na stranách schodiště a s kopími zkříženými přes sebe nehybně bránili přístup ke schodům k chrámu.
Přestože věděla, že jí od soch prozatím nehrozí žádné nebezpečí, nechtěla riskovat a protahovat se kolem nich. Raději seskočila z propadlé strany schodiště připravena na tupou bolest hlavy, kterou obnovil dopad na zem.

Pochmurná atmosféra, kterou vnímala i předtím se ještě znásobila. Těžký vzduch, jako by tu křičel umlčovaným děsem. Zoufalství bylo cítit z každého stébla zažloutlé trávy. Bylo v siluetách mrtvých, spáry natahujících stromů. A tiše šeptalo, jako dávný dým stoupající ze zuhelnatělých pařezů.
Krvavý měsíc vrhal na vyprahlou pláň s torzy kmenů jasné světlo a nedovoloval tak ničemu z tohoto obrazu zkázy zůstat neviděno.
Země pod Viinýma nohama tiše sténala, když bojovnice zamířila rychlými kroky co nejdál od chrámu.
Ale nebyli to ani sochy s prázdnýma očima chaoticky roztroušené v krajině kolem. Ani jejich zbraně, luky, oštěpy či meče pozdvižené nebo zastavené v určitém momentu probíhající bitvy. Byla to sama půda, z které Vi přebíhal mráz po zádech.
Vysušená… ne vyprahlá půda lačnící po životě. Po životní energii, která jí byla ukradena… vyrvána. Byl to samotný slib Země, která sladce omamnou vůní horké hlíny a mrazivým klidem ticha noci slibovala pomstu.

S tímhle místem bylo něco hodně špatně. Připadala si jako obklopena nenasytnými úponky vyrůstajícími z půdy. A byla si téměř jistá, že pokud ji obmotají, už žádný další život nedostane. Tahle země vypije veškerou její životní energii jako kapku v poušti.

Poprvé byla Viterei skutečně vyděšená. Nikdy pořádně nechápala tu panickou hrůzu některý lidí ze smrti, šílený strach z možného konce života. Až teď pochopila plný význam toho strachu.
Většina lidí si smrt spojuje s definitivním koncem, s něčím nezvratný, neobnovitelným, nevyhnutelným… prostě definitivním.
I když to v případě většiny lidí není pravda.
A definitivnost v sobě nese děs z neznámého, protože v životě je vždycky možnost začít znovu.

Tak na ni dolehl děs, který jí ochromil mysl i tělo. Až zůstala jediná zoufalá myšlenka, která ji nakonec hnala v zběsilém úprku pronásledované kořisti.
Pryč! Kamkoli pryč! PRÝÝÝČ!
V běhu se jí zhoupl žaludek a Viterei najednou ležela rozpláclá v mokré trávě. Prudce vyskočila na nohy a s široce rozšířenými zorničkami vyčkávala útok.
Marně. Ani z dravé atmosféry Země už nic nezbylo.
Rudý měsíc byl skryt za vysokou horou, na jejímž vrcholku se rýsovala bílá čepička sněhu. Od úpatí hory se táhlo široké jezero, na jehož povrchu se zrcadlilo hvězdné nebe. Břehy jezera oklopoval hustý les a svěží louky.
Večerní klid tu byl přívětivý, rušený sborem cvrčků a občasným houkáním sovy. Nebylo to to zlověstné vyčkávající ticho jako předtím.
Byla znovu na jiném místě, přestože stále v tom podivném světě, do kterého ji zatáhl anděl. Ale byla pryč od ruiny chrámu, přesně jak chtěla. To bylo v tuto chvíli podstatné.
Konečně se klidně posadila do trávy a opřena o strom vhlédla k srpkům měsíců. Byl to dlouhý den.