2. Část

10. února 2013 v 1:00 | Irilin |  Shadows of the dreams
Stoupla si opodál, nepotřebovala vidět všechno. Ale i z této vzdálenosti jasně rozeznávala vlky trhající to měkké tělo. Slyšela praskot kostí a čvachtání požíraných střev. Bezděčně se zachvěla. Jedna z šelem vyběhla z chumlu okolo mrtvoly, krátce se ohlédla po stojící postavě a pak se pustila do uloupené kořisti, lidské nohy.
Měsíc se schoval za mraky, ale ona přesto bezchybně viděla žranici před sebou. Něco ji nutilo zůstat. Avšak věděla, že to nepotrvá dlouho. Taková kořist nedokáže nasytit pětičlennou smečku, přesto se, k její nelibosti, vlci nehnuli z místa až do nového východu slunce.
S prvními slunečními paprsky sestoupila na místo činu, kde noční boj prozrazovala prolitá krev a rozkousané kosti vyžrané až do morku. To bylo vše, co zbylo z jejího těla.
Ano bolelo to, příšerně to bolelo a cítila každý kousek kůže odtržený z toho těla. Vždycky to nenáviděla, ale dnes ji bolest očistila, proto ji s klidnou myslí přijmula, nebránila se jí, a když prostoupila každičký její nerv, ustoupila do pozadí.
Musela udělat tlustou čáru za vším, co bylo, a jak lépe by zakončila nechtěný život než vlastní smrtí? Přesto se neubránila smutku, protože ten život, který dnes skončil, nebyl pouze špatný. Ale těžko litovat po činu, ano jiná řešení a pochybnosti o těch, co jsme udělali, se objeví vždycky až později. Jenže tak to bude vždy. Teď má možnost vydat se po další cestě uličkami světa, a proto musí jít a neohlížet se.
Naposledy se podívala po kostech starého života a pak se s tichou úctou uklonila druhé kostře ležící vedle té její. Přestože ani z vlka toho moc nezbylo, ona vzdávala hold tomu divokému duchu lačnícímu po svobodě, tomu, jenž ukončil jeden z jejích životů.

Nemohla se vrátit na místo, z kterého utekla, ani teď ani předtím. Ale přesto netušila kam jinam jít. A pak na ni dopadlo uvědomění, že opět nemá nic. Jako pokaždé se znovu nechala lapit doznívajícími vzpomínkami.
Zoufale dupla do země, znovu přišla o všechno, přestože nebylo o co stát. Teď nemá nic, anebo to není pravda? Neklidný hlásek uvnitř její hlavy tvrdil opak. A ona tentokrát s úsměvem poslechla. Ne nemá nic… má všechno! Už věděla kam jít.

Tentokrát šla rozvážným krokem, znala chrám uprostřed lesů. Možná to byla jen náhoda, že se rozhodla běžet směrem k němu, předtím jí nezáleželo na tom, kam. Ale možná i tehdy lákal její kroky.
Jenže na tom chrámu bylo něco znepokojujícího. Číhalo tam nebezpečí, ne jako hladová smečka vlků, ale něco temnějšího, děsivějšího a definitivního. Přesto nabízel jakousi tajemnou neodolatelnou možnost.
Druhého dne ho konečně spatřila, bílá střecha, i když teď už značně porostlá mechem a z části břečťanem, probleskovala mezi tmavými kmeny stromů. Čím blíže se k chrámu přibližovala, tím více se vytrácely běžné zvuky lesa. Po chvíli už bylo slyšet jen ticho, sem tam přerušené ozvěnou rychlých kroků, jako by něco přebíhalo od stromu k stromu. Ale ona se nenechala zastrašit. Takto do blízkosti chrámu už párkrát zavítala a nesčetněkrát se pokoušela vypátrat záhadná stvoření, jenže nikdy nenarazila ani na jedinou stopu. Proto se tentokrát ani neohlédla, přestože nervy měla napjaté k prasknutí, a svižným krokem překonala zbývající vzdálenost.
Avšak před chrámem se zarazila neschopna dalšího pohybu. Až tady na ni dolehla tíha strachu, která ji vždy přiměla vzít nohy na ramena, jenže dnes je rozhodnutá vstoupit. Přesto se pořád neodvažovala pohnout blíže ke schodům, které ji vyvedou na podestu chrámu mezi čtyři mohutné sloupy podpírající trojhranný štít. Ale vlastní síň chámu začíná až zdí za sloupovím, ve které je jako obrovská tlama umístěný temný otvor po dveřích, jenž tam nikdy nebyly. A tak zatnula zuby a vstoupila do chřtánu příšery, aby vzápětí zjistila, jak ubohý byl její strach.

Místnost, ve které stála, byla poměrně malá, ale vzhledem k svému stáří dobře zachovalá. Ve stěnách bylo jen občas možné zahlédnout prasklinu, zato ze stropu vypadaly velké bloky zdiva, které se teď porůznu válely po dlážděné podlaze prorůstající lesní vegetací.
Se zájmem pozorovala tanec vířícího prachu v kuželech světla pronikajících otvory ve stropě a divila se prázdným podstavcům i holým, jako by oloupeným stěnám, než zaznamenala letmý pohyb v protějším rohu. Nedůvěřivě se k němu posunula a zde spatřila jedinou sochu tonoucí ve stínu, částečně vyrytou do zdi. Na první pohled jí připomínala válečného anděla. Útlá postava, spíše ženská než mužská, roztahujíc detailně propracovaná křídla přes prasklinu ve zdi. To co se dalo rozeznat z jejího oblečení, připomínalo lehké brnění, ale nejzajímavější byl andělův obličej. Lehce naznačená linka rtů pod uraženým nosem se ztrácela při pohledu do andělových prázdných očí. Každá linka víček byla precizně vytesána, a když je z vrchu osvítil paprsek slunce, přísné oči, jimiž anděl pozoroval opovážlivce, ještě potemněly.
Fascinovaně hleděla, uhranuta pohledem sochy nevnímajíc nic okolo. Ani kamenný krk napínající se ven do prostoru, či andělovy ruce, křečovitě zabořené do okraje rámu. Potom zašustil prach padající z andělova křídla a socha s hlasitým praskotem vystoupila ze zdi. Až později si uvědomila, že ten ohlušující zvuk byl způsobený zlomením druhé perutě, jenž zůstala ve stěně.
Přestože překvapením upadla na zem, její oči byly stále, jako by přilepené k andělovým. A anděl se k ní sklonil. I když v jeho kamenné tváři nebylo možné rozeznat žádný výraz, ona věděla, že ji hodnotí, proto hrdě vystrčila bradu a postavila se. "Já jsem Viterei, znovuzrozená."
"A já tě budu soudit." Rozezněl se sálem mocný hlas sochy. "Vím, proč si přišla. To co si přeješ, dostaneš. Ale jen na tobě je, jak daru využiješ."
Viterei se nedůvěřivě zamračila na kamennou postavu. "Tak mi prozraď, proč sem zamířila zrovna sem? Co je tu, kromě tebe? Bezejmenná."
"Drzá," zasyčel anděl, "ale dobrá, pro tebe a ty, kteří vstoupí, jsem Soudce. Toť mé jméno." "A ohledně důvodu, proč si zavítala mezi tyto zdi." "Mohu tě odvést do země těch, kteří snili. Země, kde se plní sny. Můžeš tam odejít, protože ses odhodlala vejít do chrámu a tím jsi se vzdala sebe." "Ale budu to já, kdo bude soudit tvou cestu tamní krajinou. A pouze já rozhodnu o tvém právu na návrat."
"Takže mě vezmeš do země snů? To zní…mile." Ušklíbla se bojovnice. "Přesto, jiný svět je pořád lepší než ten můj." "Ukaž mi cestu prosím." S úklonou vzdala hold tajemné bytosti a vložila ruku do podávané dlaně.
"Svět snů si brzo brzy rozmyslíš." Zašeptal anděl těsně předtím, než trnul Viinou rukou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama