1. Část

8. února 2013 v 14:32 | Irilin |  Shadows of the dreams
1.

Pryč, prostě pryč. Tak daleko jak jen dokážu. Teď už stejně na ničem nezáleží. Chtěla bych jen běžet a myslet pouze na to, kam položit nohu, anebo ne, nemyslet. Pouze se ztratit v rozmazaném víru barev a v rychlosti.
A tak běžela dál lesem, který ji odváděl cestičkami pryč od lidí, kteří zradili. Ale s klesajícím sluncem jí začalo ubývat sil, proto zvolnila svůj zběsilý úprk, až nakonec povolila bolavým nohám, aby se pod ní podlomily. Čekala tvrdý dopad, ale země tady byla pokryta vrstvou spadlého listí, do kterého se jen lehce zabořila. Přesto by raději uvítala bolest. Podzimní les byl dobarven krásou zapadajícího slunce, stromy šeptali písně větru a všude kolem byl slyšet život. Přesto by se raději obklopila tichem tmy.
Chtěla být naštvaná, nadávat, nenávidět, bojovat… Namísto toho jí les ukázal svou poklidnou tvář, ve které nebylo možné najít žádnou oporu pro její zlobu. Tak se jí rozpadl i ten poslední kousíček pevné půdy pod nohama a ona se propadla do hlubin vlastního zoufalství.
Zabořena v listí tiše žalovala svou hořkost světu, až i bolest byla zatlačena mírou vyčerpanosti a ona se poddala spánku. Jen její slzy neumlkly a dál klouzali po propadlé tváři k Zemi, která je nenasytně vpíjela.

V první chvíli se zmateně rozhlédla neschopna rozlišit okolní temnotu. Ale zanedlouho rozeznala slabé měsíční světlo pronikajíc skrz koruny stromů a tma ustoupila plížícím se stínům.
Byla zima, ale to ji neprobudilo. A potom to uslyšela zase. Prasknutí větvičky, měkké kroky tlap a tiché oddechování. Byli všude. Kruh hladových vlků čekajících na jakoukoli záminku k útoku.
Přesto bylo těžké je zahlédnout. Pouze občas se z temnoty vynořily dvě zářící oči, odrážející světlo měsíce, aby vzápětí zmizeli mezi okolními stíny. Raději sama zavřela oči. Její zrak byl v tomto místě nedostatečným matoucím smyslem. Ale ona potřebovala vědět, odkud přijde první útok, proto veškerou pozornost soustředila na zvuky doléhající k jejím mírně zašpičatělým uším. A tehdy ho poznala, vlka, jenž byl o kousek dychtivější než ti ostatní, krvežíznivého vůdce smečky, který se odhodlal k útoku.
Nebála se, vždyť na tohle přece čekala. Konečně přišli ti, kteří očistí bolest a zradu, aby zase na chvíli nemusela utíkat…ani před sebou.

Prudce se napřímila čelem k vůdci smečky, který se na ni vrhl mohutným skokem jdouc po jejím krku. Ale v okamžiku, kdy jeho pracky dopadly na její hrudník a vteřinku předtím, než se mocná čelist zabořila do masa, popadla jeho tlapy a těžké zvíře od sebe odhodila. Avšak jeden z jeho tesáků jí stihl zanechat hlubokou ránu na zápěstí. Vlk se vztekle převalil po zemi a opět vyrazil do útoku, ale to už byl u ní i zbytek smečky. Ještě se jí podařilo silně nakopnout jednoho z útočníků, který jí šel po lýtku. Jenže vzápětí ucítila zuby zatínající se jí do ramene, rychle se po domnělé hlavě ohnala pěstí, ale vlk už stačil odskočit. Taktak se s klopýtnutím vyhnula dalšímu skoku šelmy. A pak ucítila tlapy prudce narážející do jejích zad. Drápy vlka jí drásali kůži kolem páteře, zatímco se ona podlomila pod jeho vahou. Ale nebylo úniku. Znovu jí obličej ovanul vlhký puch z tlamy bestie, přesto neváhala, prudce vrazila ruku do vlkovy mordy a rychle trhla spodní čelisti. Ani nestihla zaznamenat tři ukousnuté prsty a už se jí další z šelem zahryzla do boku, čímž bojovnici shodila na záda.
Teprve tehdy, když se jedem z vlků postavil nad ni, chystajíc se zasadit poslední ránu, otevřela oči a její pohled se střetl s vlčím. V tom pohled byla divoká radost z lovu a oslava ničím nedotknutelné svobody, po které bojovnice zatoužila. Potom už byly jen zuby a krev.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama