48. Zaslíbená

29. července 2010 v 9:16 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
Les potemněl a zavládlo ticho, u pobořeného kostelíčka zůstali pouze dva lidé, Medraen s Nikitou. Naslouchali noční tmě ve společném objetí. Konečně Nikita zvedla hlavu a zadívala se smutně Medraenovy do očí.
"Já vím, že to bylo všechno špatně." Špitla nešťastně. "Já vím… Jenže podle toho, co říkala Neige půjdeme za tři dny do války a já…já prostě chci být spojena s tebou, ať se stane cokoli."
V jejích velkých zelených očích se zatřpytily slzy. Měla tak dokonale zoufalý a neviný obličejík, že Medraen nemohl jinak než políbit její mírně nakrčené rtíky. Byl to dlouhý, vřelý polibek, u kterého Nikita nedokázala zadržet příval slz.

Když se od sebe jejich rty odtáhly, Medraen sotva slyšitelně zašeptal. "Vezmu si tě Nikito, budeme svoji a nic nás nerozdělí." Svá slova potvrdil dalším měkkým polibkem.
Potom jako by ho něco napadlo se zarazil a pohlédl Nikitě do očí. "Pokud se té války bojíš, nemusíš jít."
"Já se války nebojím." Špitla Nikita uraženě a než si stihl přečíst obavu v jejich očích, pokračovali v jejich přerušeném polibku.

Když dlouho po půlnoci dorazili do jejich provizorní skrýše čekala je pouze Neige. "Pokud myslíte, že je to dobrý nápad, blahopřeji."
"Em..Díky." Odpověděla Nikita trochu zmateně. "A je tu Ime?"
Neige mírně zakroutila hlavou. "Taky vám blahopřeje. Dozvěděla se, že se Einaradin dostal do Storwindu a slibuje, že ho přitáhne třeba i v zubech." Po těch slovech se otočila a odešla do svého malého pokoje.

Nikita se musela usmát, uměla si živě představit Irilin vláčející v zubech vzpouzející ho se Einaradina, ale přesto věděla, že pokud Einaradin nebude chtít přít ona ho k tomu nutit nebude. Ale můžu doufat, že na mojí svatbě se sejdou všichni, které mám ráda. Řekla si pro sebe.

"Vypadá to, že seznam hostů máme." Prohlásil Medraen bez zájmu."To abych šel sehnat snubní prstýnky. Dodal s povzdechem.
Nikita se natáhla po jeho ruce. "Nikam nechoď, nepotřebuji prstýnky, nebo řeknu Ime!"
Medraen lehce setřásl její ruku, "za chvilku budu zpátky, město není daleko a tohle bych si měl zařídil sám." Ještě ji obdařil milým úsměvem a zmizel do noci. Nikita zůstala v podzemní místnosti opuštěná, úsměv jí povadl a zachvěla se náhlou zimou. "Promiň mi to." Šeptla neslyšně a vydala se do postele. Dlouho přemýšlela o tom co se stala a co bude, vybírala z nekonečného výběru cest osudu, i když věděla po které se její kroky stočí. Bylo to neodvratné. V touze zahnat chmurné myšlenky se převalila na druhý bok a vyhledala Irilinu mysl. Nepotřebovala s ní mluvit, jen toužila zahnat náhlou osamělost, což Irilin vycítila. A tak Nikita pozorovala krajinu Irilininýma očima, cítila pravidelný rytmus jejího rychlého běhu až nakonec usnula.

Svatba se konala druhý den od zasnoubení v onom starém pobořeném kostelíku. Bylo to krásné magické místo. Sluneční paprsky svítily přes vitrážové okno, které se zázrakem zachovalo neporušené v čelní zdi, a kreslilo barevné šmouhy na všechny přítomné. Ze střechy toho zbylo pramálo, ale nahradila ji klenba mohutných stromů plných svěžího zeleného listí, na které vítr pohrával šustivé svatební písně. Dřevěné lavice ozdobené břečťanem byli prázdné, ale snoubencům to nevadilo. Medraen se nikoho pozvat nepokusil a co se týče Nikity měla kolem sebe všechny, které milovala.

Svatba započala. Nikita a Medraen stáli před oltářem ve svatebních šatech, které jim Irilin vypůjčila ze Stormwindu. Za nimi stáli jejich svědci s připravenými snubními prstýnky. Nikitiným svědkem byl Einaradin, který k její velké radosti přijel a bez přemlouvání se zhostil tohoto úkolu. Za Medraenem stála naopak Neige se svým výrazem každodenní odevzdanosti.

Kousek stranou seděla Ime, pozorovala svatební obřad. Ale její mysl pořád odlétala na jiné místo, do jiné doby. Byla to už vzdálená, neskutečná minulost, kdy ona sama stála ve velkém kostele ve Stormwindu po boku svého nastávajícího manžela a poslouchala kněze, který je oddával. Byla šťastná a nevinná. Se sebezapřením se vrátila do přítomnosti, tenhle den je důležitý pro její sestru a nic z něj jí nesmí utéct, ale stejně když pohlédla na Nikitu ve svatebním a muže, který stál za ní její srdce puklo dlouho potlačovaným smutkem. Byl to její Einaradin, její manžel. Od kterého byla zlým osudem odtržena, a kterého nikdy nezíská zpět. Protože to, co si oba prožili se nedá vrátit.
Podobný osud nesmí potkat Nikitu, ona bude žít za nás obě. Dospěla k rozhodnutí…

Kněžského úkolu se ujala Ei, hrdě stála před snoubenci před sebou velkou knihu, ze které obřadně předčítala posvátný text manželství.

"Medraene, bereš si zde přítomnou Nikitu a budeš ji chránit v nemoci i ve zdraví, dokud vás smrt nerozdělí?"
"Ano."
"Nikito, bereš si zde přítomného Medraena za svého manžela a budeš ho chránit v nemoci i ve zrdaví dokud vás smrt nerozdělí?"
"Ano."
"Svědci předejte prstýnky."
Medraen sáhl po podávaném prstýnku a opatrně ho natáhl na Nikitinu tenkou ručku. Když i Nikita předala svůj prstýnek, přistoupila k nim Ei a modrou stužkou svázala jejich spojené ruce.
"Prohlašuji vás za právoplatné manžele. Můžete se políbit."

Medraen nadzdvihl tenký závojík přes Nikotin obličej a vřele ji políbil.
Svědkové začali pleskat a Irilin zavila, ovšem vysloužila si za to nelibý pohled Ei.
Potom se svatební průvod přesunul před kostelík na malou mítinku, kde bylo nachystáno malé pohoštění.
Ale oslava netrvala dlouho, za chvilku se museli všichni rozejít za svými posledními úkoly a přípravami nadcházející války.

Až večer v novomanželském lůžku, které se skládalo z jejich starého slamníku ozdobeného několika stužkami se znovu sešli.

Nikita Medraenovy skočila do náruče. "Tohle bude naše poslední klidná noc." Šeptla. "Moc tě miluji." Medraen nehledal žádná slova,pouze Nikitu přitiskl k sobě a začal ji líbat, první na rty, potom plynule přejel na krk, přičemž Nikita slastně zaklonila hlavu. Obratnými prsty jí rozepínal knoflíky blůzky, až sjela po jejím nahém těle dolů. Ona mu na oplátku vyhrnula tuniku a pak s jeho pomocí ji také odhodily. Medraen ji opatrně položil na lůžko a lehl si za ní. Nikitiny roztoužené rty se opět přitiskly na jeho, přejeli krk a dlouho spočinuly na jeho vypracované hrudi. Milovali se dlouho do noci, až oba padli únavou. Milovali se, jako by to bylo naposledy co jeden druhého vidí a v každém dalším Nikitiném polibku byla tahle naléhavost větší.

Až vyprchali dojmy, zamilvání a energie, pak teprve se ve společném obětí podvolily spánku.

Vysoko nad jejich hlavou přikryly těžké mraky hvězdy a zvěstovaly příchod bouře.

Medraen se probudil, spíše něco ho probudilo, ale nemohl si vzpomenout co. Byl příliš unavený aby otevřel oči, ale něco tu bylo špatně, v pokoji vládlo napjaté ticho. Zašmátral rukou vedle sebe, ale narazil jen na prázdnou podestýlku.
Medraen se zprudka posadil v tu ránu vzplanula vedle dveří ohnivá koule a ozval se strašlivý křik, až příliš pozdě rozpoznal, že v tom ohni se svíjí postava - Nikita, její zelené oči se na něj naposledy úpěnlivě podívali! Než se stačil pohnout koule vybuchla a s ní i jeho láska.
Kousek dál ve stínu se pohla další postava zahalená v šarlatovém plášti. Zlověstně se zasmála a pak se ztratila ve víru temné energie.
Všechno utichlo a potemnělo. Medraen bezmocně klekl na kolena, pořád slyšel Nikitin nářek a před sebou viděl kruté, zlověstné oči cizince.
"Nikito!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Medraen Medraen | Web | 30. července 2010 v 17:02 | Reagovat

Sem zvědavý na toho cizince

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama