Květen 2010

6. Zoufalá

7. května 2010 v 22:27 | Irilin |  El Mara - prokletý ostrov
6. Zoufalá

Ticho, které tu vládlo bylo zlověstné a plné napětí, jako by ostrov naslouchal jejím osamělým krokům. Otřásla se.
Ne, musí být silná. Nesmí se nechat ovládnout představivostí, která z každého stínu udělá číhající zlo. Tady jí ještě nic nehrozí, a ani potom nesmí zaváhat. Musí si udržet své odhodlání a bojovat proti temným silám, které ovládají ostrov. Ten boj je její povinností. Musí ochránit zdejší lidi i za cenu vlastního života, musí!
Znovu se otřásla a její odhodlání zakolísalo. Copak nemá právo na štěstí? Vždyť je ještě dítě! "Nechci umřít." Povzdechla si. "Ale nechtějí umírat ani lidé zasažení kletbou a já jsem jediná, kdo to může zastavit."
"Správně, jen ty to můžeš zastavit, protože je tvým úkolem ochraňovat energii ostrova." El sebou vylekaně trhla. "Příště by se mi hodilo upozornění." Pronesla sarkasticky k tajemnému hlasu. "Stejně mi to vrtá hlavou, pokud jsem jediná, co by se stalo s ostrovem a s tebou, kdybych sem nepřišla?" Její odpověď byla sotva slyšitelná. "Musela jsi přít." "Proč?" "Protože je to tvůj úděl, poslali tě zpátky, abys napravila chyby."
El se zmateně zamračila. "Kdo oni?" "Přece tví.. ššt! Někdo jde za tebou."
El se otočila, odněkud ze tmy k mířily rychlé kroky. Zoufale se rozhlédla po okolí, ale obklopovala ji pouze rovina, ve které neměla šanci najít úkryt. Ani na útěk nebyl čas, kroky už byly nebezpečně blízko…


"EL!" Laura se k ní vrhla a pevně jí sevřela ramena, aby ji přinutila pohlédnout do svých nahněvaných očí. "Co sis sakra myslela! Umíš si představit, jaký jsem měla strach, když jsem se probudila a ty nikde! A můžeš mi laskavě říct, co to tu vyvádíš!"
El uhnula pohledem. "Promiň," špitla "řekla jsi to ostatním?"
Laura našpulila rty v nesouhlasném gestu, ale nakonec zavrtěla hlavou. "Ne, napsala jsem jim vzkaz. Až se probudí vydají se do vesnice bez nás. I když si umím představit, jak bude Maria zuřit."
El se nepatrně usmála. "Lauro, měla by ses vrátit s nimi, tohle je moje věc."
Laura se na ni nechápavě podívala, "tvoje věc?" A pak se na jejím obličej objevil šokovaný výraz, když pochopila Elin záměr. "EL! Zbláznila ses! Jak tě to napadlo! Ty kraviny s rodem Marů vypusť z hlavy a vrať se se mnou!"
"Nemůžu, tohle musím udělat. Pro ostatní. Musím zastavit tu kletbu, nechceš přece aby tvoje maminka trpěla, že?"
Chvilku se zdálo, že to Lauru obměkčí, ale její nerozhodnost se rychle vytratila. "Budeme chodit pro vodu! Nebo ji vyléčíš, jak Mariu! Je blbost, vydat se do těch hor, nikdo se z nich nevrátí! Jestli tam půjdeš umřeš!"
"Lauro. Lauro!!" El musela zvýšit hlas, aby Lauru překřičela. "Cokoli řekneš mě neodradí, rozhodla jsem se. Cítím, že to co jste mi řekli o energii ostrova je pravda a já jsem El-Mara! Chápeš sem tu abych ostrov zachránila..." Zvedla ruku, aby umlčela Lauřiny protesty. "Ne, opravdu musím jít! A myslím, že mám naději. Tenkrát, jak zaútočily ty stíny je moje krev odradila. Zdá se, že v ní je něco, co ničí zlo a uzdravuje ostrov. Proto mám šanci."
Laura spustila ruce z jejích ramen a zamračila se na boty. "A co ten nahoře, ten silnější démon." Špitla.
"Pokud se tam nepodívám, nebudu vědět jak si s ním poradit. Musím to aspoň zkusit."
"Nenechám tě jít… samu." Rezignovala Laura.
El se smutně usmála, nechtěla aby se Lauře něco stalo, ale byla si vědoma, že hádku na toto téma by prohrála.

Obzor začal blednout a v přibývajícím světle se před nimi vynořily hory v celé své kráse. Byli majestátní a obdivuhodné,
zkrášleny ranním sluncem, které jejich vrcholky obestřelo oranžovou září. Ale El s Laurou nevěnovali krásnému výjevu pozornost, nebylo na něj místo. Jejich mysli byly zaplněny obavami, které s každým krokem blíž k horám narůstaly.
"Stůj!" Zavelela El. "Tady si naposledy odpočinem, později už nebude možnost."
Laura na ni smutně pohlédla. "Jsme u hranice, že?" El jen zamyšleně přikývla. "Poslední možnost si to rozmyslet…" "Ano." "Ale nerozmyslíš si to, že?" Poznamenala sklesle. "Ne."
Přesto, když měli znovu vyrazit na cestu, musela El sebrat všechnu svou odvahu, aby se odhodlala pokračovat. Teď už není cesty zpět…

Terén se stával náročnějším. V rychlém postupu jim bránily pařezy a kostry stromů, které musely složitě obcházet, nebo přelézat. Kdysi to byl hezký les pokrývající úpatí hor, ale zbyly z něj pouze tyto žalostné zbytky.
Jak postupovaly víš stromů ubývalo, jenže před nimi se vynořovaly další a další úskalí cesty. Čím dál častěji narážely na strže nebo skalní stěny příliš strmé, než aby přes ně mohly přejít.
            A vždycky, když se musely otočit a o kus vrátit, sahala El po noži, který měla za opaskem. Její napětí se stupňovalo, při každém zvuku sebou vyděšeně trhla a ani na chvilku nepolevila v ostražitosti. Neustále prohledávala hory, pátrala po čemkoli, co by jí naznačilo blížící se stíny.
Kde jsou? Už byli na jejich území příliš dlouho a oni se ještě neobjevily, i ten tajemný hlas se jí přestal ozývat, přestože ho zoufale prosila o pomoc.
Přinutila se zastavit, takhle to dál nejde. Musí se uklidnit nebo něco udělá sobě nebo Lauře.
Posadila se na ztrouchnivělý kmen, aby ulevila nohám. Teprve teď pocítila únavu z celodenní chůze, vždyť šly od rána bez zastávky a teď už je k večeru. Omluvně se pousmála na Lauru, musela být taky unavená.
"Už to nebude trvat dlouho, za chvilku jsme na hřebeni a po něm by měla vést cesta přímo k sopce."
Lauřin úsměv pohasl a ona sklopila oči. "Nebojíš se?"El se musela zasmát. "Samozřejmě, že bojím. Copak to není vidět? Ale musím jít. Musím…" "Já vím. Musíš všechny zachránit." Odsekla Laura. "Ale jsi pitomá! Jak chceš s někým bojovat a doufat, že zvítězíš." Lauřiny oči se zalily slzami."Já nechci abys umřela, El!" "Neumřu a ani ty ne. Uvidíš, všechno dobře dopadne a zachráníme ostrov." Její slova byla nabyta takovou dávkou jistoty a odvahy, že nebylo možné o nich pochybovat. Laura zvedla hlavu a přikývla. "Ano zachráníme ostrov. Tak na co čekáme?"

Mraky, které se přihnaly z oceánu obklopily hory a uzavřely svět hluboko pod sebou. A přece, ani ony nestačily dosáhnout na černé úpatí sopky. Jejich chabí pokus jen umocnil její neporazitelnost.
El se zachvěla, byl to hrůzostrašný výjev. Všechno zmizelo a zůstal jen cíl - sopka a cesta - sotva postřehnutelná čára hřebene hor prodírající se mraky. Cokoli se má stát, zůstane pouze tady. Naprosto oddělené od světa a pokud zemřeme, nikdo se o ničem
nedozví. Rychle tu myšlenku zaplašila. Ne, nic se nám nestane! "Myslíš?"
Za tichou otázkou byla skryta hrozba, varování, které naplnilo El hrůzou. Dlouho očekávaný okamžik byl tady a i když se na něj El dlouho chystala, najednou nebyla připravená.
Stíny přišly! Prorazily hradbu mraků a stanuly před vyděšené dívky.
El se vzpamatovala první, sáhla po své dýce a druhou rukou zatlačila Lauru za sebe.
"Co si myslíš že děláš?" Obořila se na ni Laura. "Jsme v tom spolu." Laskavě se na El usmála a stiskla jí ruku. "Vyhrajeme."
Stíny je chvilku zkoumavě pozorovali, pak se větší z nich vrhl rychlostí blesku na Lauru a odmrštil ji stranou. Než se stačila postavit byl u ní a napřaženým pařátem s dlouhými černými drápy se jí chystal zasadit smrtící ránu, ale to už Laura odněkud vytáhla své nože a pustila se s ním do boje.
El se pohnula směrem k Lauře, ale cestu jí zahradil druhý stín. Stoupla si do obrané pozice a pozvedla dýku, jenže stín tam jen stál a zmateně si ji prohlížel, neútočil. Pak se pohnul o jeden krok blíž o druhý a pozvedl ruku směrem k její tváři. V tom pohybu bylo cosi něžného, dobrého, vůbec se nehodícího pro stína.
Najednou Laura vykřikla a protrhla ten zvláštní okamžik. El už na nic nečekala, ohnala se po stínu a rozřízla mu ruku, ze které začala vytékat černá krev. Stín hrozivě zavrčel a vrhnul se na ni.
Boj byl děsivý. Stíni byli rychlý a silní, jejich drápy se proti dýkám, které svíraly El s Laurou jevily jako vražedné zbraně. Přesto jim obě děvčata dokázala unikat, dokonce i způsobit vážnější zranění! Přesto se jejich síly rychle vyčerpávaly a pak už nezbylo než se soustředit výhradně na obranu.
"EL!" Lauřin vyděšený výkřik se rozlehl nad vrcholky hor, kde z něj ozvěna udělala strašidelné šeptání smrti. "…promiň." Ještě chvíli na El upírala své hrůzou rozšířené oči a pak se její tělo bezvládně sesunulo do kaluže krve.
"Lauro!" S úzkostným vzlykem se El vrhla na stína, který se stále skláněl nad bezvládnou dívkou a se srdcem naplněným hněvem, který jí dodal sílu mu vší silou zabodla dýku do zad.
Stín se ani neotočil, znehybněl v pozici, ve které byl a ve druhém okamžiku se rozplynul. Pouze dýka dopadla s tichým cinknutím na kamennou zem a krev z ní se pomalu vsákla do půdy.
"Lauro." El popadla bezvládnou kamarádku a vytáhla si ji na klín. Ani se nepohnula, její tvář vypadala klidná, šťastná. Jen se vzbudit a přivítat krásný den, ale hluboká rána na hrudi, přesně v místě, kde se nachází srdce napovídala, že se to už nikdy nestane.
"Ach Lauro! Tohle jsem nechtěla! Proč si sem musela chodit! Proč si mě prostě nemohla nechat abych tu umřela sama!" Její vzlyky se utápěli v mlze, která k nim natáhla svou náruč a obě je obklopila v pevném obětí. I svět mlčel, vzdával úctu mrtvé a modli se za její duši…
"Lauro…" Tichý vánek se prohnal kolem El a ta na malinečký okamžik zadoufala v zázrak.
"Kdepak ta už se neprobudí…" zašeptal tajemný hlas. "Ale ty musíš jít! Už je to jen kousek, tak pojď!"
Představa, že opustí Lauru jí do očí vehnala další přival slz. Ne neopustím ji.
"El musíš! Mrtvým život nevrátíš, Zachraň MĚ!"
Jak může být tak pokrytecká! To kvůli ní Laura umřela! Kvůli ní a mě! Ach Lauro!
"Pokud tu zůstaneš, tak její život byl zničen zbytečně."
El zvedla hlavu, ten hlas má pravdu, ale nemůžu ji tu jen tak nechat.
"Neboj se mlha se o ni postará, podívej…"
Sklopila jsem zrak dolů a pozorovala, jak chomáč mlhy obklopuje Lauřino tělo, které se pomalu začalo vytrácet. "Lauro." Naposledy jsme ji pohladila po tváři, než se rozplynula s mlhou.
El vstala jako omámená a se zrakem ještě zastřeným proudem slz se vydala k sopce. Teprve u jejího úpatí si vzpomněla na druhý stín. Vlastně bylo divné, že ji nechal být, ale nad odpovědí se nemusela trápit dlouho.
"Taky se rozplynul." Zodpověděla neznámá.
"Jakto?"
"Byl propojen s prvním, a ve chvíli kdy jsi zabila jednoho zemřeli oba."
Jen tu skutečnost přijala. Věděla, že by měla být ráda, že jí na záda nezaútočí zlá příšera. Ale v tuto chvíli se prostě nezmohla na jakoukoli emoci. Kdyby jí řekli, že umírá, bylo by jí to jedno. Jediné na čem záleželo je, že Laura umřela kvůli ní a tohle se nikdy nespraví..
"Vstávej."
Hlas začínal být otravný, ale vytrhl El z chmurných úvah a ona najednou zjistila, že stojí na okraji kráteru a nemá ani tušení, jak se vyškrábala navrch.
Sopka už byla dlouho vychladlá a její kráter nebyl hluboký, dokonce se v něm utvořilo velké jezero s křišťálově čistou vodou. Byla by to úžasná podívaná, kdyby Elino srdce nebylo zmučené smutkem.
"Seber se! Koukni k druhému břehu."
Smutně zvedla oči a pohlédla na vodu. Blíž k druhému břehu z vody vykukoval malý ostrůvek, na které se tyčil mohutný chrám. Jeho bílé sloupy kontrastovaly s černým pozadím povrchu kráteru a jeho majestátnost se odrážela na vodní hladině.
Až teď si El všimla, že po okraji kráteru vede pěšinka, která se pomalu svažuje k hladině jezera a v místech, kde mizí po hladinou, je ukotvená malá lodička.
Na nic nečekala, rozběhla se a nasedla. K jejímu velkému překvapení, bylo dno loďky jakkoli neporušené, přestože tu musela stát už řadu let. K tomu chrámu ji něco táhlo, nějaká neznámá energie jí projela tělem a volala ji. A El se tomu tahu poddala, plynulými pohyby pádel se posouvala vpřed s očima upřenými pouze na chrám.
Schody byly z bílého mramoru stejně jako sloupy tyčící se do výšky. Nikde nebylo znát známky staroby, vegetace přichycené v puklinkách nebo čehokoli, co by potvrdilo fakt, že tenhle chrám tu stojí už od počátku ostrova.
S posvátnou úctou vystoupala k vysokým dubovým dveřím, před kterými na okamžik zaváhala. Ale v tuto chvíli neměla strach, věděla že ať je za těmi dveřmi cokoli zlého, musí se tam dostat. Protože tam vyvěrá pramen Energie nad povrch. Energie, která znamená život nebo smrt.
Zatlačila do dveří, které se lehounce rozevřeli a ukázaly El tajemství bílého chrámu.
"El vysvoboď mě! Jsi má sestra, musíš to udělat!"
V tu chvíli se kolem El sesypal celý svět. Její kolena se podlomila a ona dopadla na kamennou podlahu, ale její oči byli jakoby přikované k oltáři.

Co byste dělali, kdyby jste se celým svým bytím soustředily na jeden cíl? Na záchranu života ostrova a stovky jeho obyvatel? Kdybyste byli ochotni položit svůj život, aby nemuseli umírat nevinní lidé. Kdyby vaše kamarádka, která se stala jedinou rodinou, co jste kdy měli, položila život, abyste mohli zabít netvora, jež si vyžádal tolik životů. A když vám do ucha šeptá dívka uvězněná ve spárech démona a zoufale volá o pomoc? Když zjistíte, že je vaší sestrou?
Ano, jediná odpověď je zabít démona a zachránit dívku i ostrov.
Jenže… co když je tím netvorem ona dívka-vaše sestra?
Na tuhle otázku není odpověď a tak El jen bezmocně klečela na podlaze a upírala oči na svou mladší sestru svázanou pouty Energie.
Nemusela se ptát, aby se dozvěděla pravdu, chrám jí byl naplněn. Proto zavřela oči a nechala obrazy z dávné minulosti volně plynout svou myslí.

Bylo to období, kdy ostrov postihla strašné epidemie. Ostrované nebyli na tuto nemoc připravení, a když u jejich břehů ztroskotala loď s nakaženou posádkou, lidé začali umírat ve velkém.
Tehdy se nemocní vypravili za kněžkou chrámu - za Alison Marou, aby utišila energii a s její pomocí ostrov uzdravila.
Jenže Alison se tehdy obrátila k lidem zády. Nezajímali ji, potřebovala všechnu energii pro svou nemocnou dcerku a taky ji použila. V noci se potají proplížila do chrámu a nemocné dítě ponořila do proudu energie. Jenže lidé zjistili její záměr a vydali se ji na horu zabít. Nedošli, Alison se obětovala pro svoji dceru a ze země vystoupily temné stíny, které vzbouřené lidi roztrhali.
Po tomto činu se proti Marům zdvihla velká vlna odporu, byli pronásledováni, jejich sídlo bylo vypáleno do základů.

Poslední, kdo z tohoto rodu přežil byla starší ze sester -
El Mara. Aby ji nepostihl stejný osud, jako zbytek rodu, zavedla ji její stará chůva na útesy, odkud vedl tajemný portál skrz čas a prostor.
Staré vzpomínka se spojily s Elinými a ona byla zase malou holčičkou. Všude byla tma, pod jejich nohama temně hučel oceán a zlověstný vítr se je snažil shodit dolů. Po Eliné tváři tekly potůčky slz a mísily se s kapkami deště. Malá dívenka se křečovitě držela pláště starší ženy, která jí tichounce šeptala motlitbu útěchy.
"El, Dneska tě pošlu na místo, která nikdo z nás ještě neviděl. To místo bude daleko v budoucnosti. V době, kdy na ostrově povládne mír. Až vyrosteš, vrátíš se zpátky nastolíš rovnováhu a budeš novou kněžkou, kterou tenhle ostrov ještě nespatřil. Ale dnes se musíš zachránit musíš jít!"

"Pak jsi odešla." Ozval se tajemný hlas - vlastně Elina sestra Katharin. A vytrhla El ze vzpomínek minulosti.
"Odešla jsi jako jediná kněžka, která zdědila máminy schopnosti a nechala jsi mě tady! Všichni mě tu nechali! Navěky uvězněnou."
El zoufale zavrtěla hlavou. "Nechápu to! Je to už tak dávno." "Neměla bys žít." Dodala šeptem.
"Ano! To bys chtěla že!" Rozlehl se chrámem Katharinin pohrdavý hlas. "Měla jsem zemřít a byl by klid. Přesně jak ta stará služka řekla : Na ostrově by byl mír… Ale já nechtěla umřít! Víš jsem uvězněná v životní energii ostrova a bylo tak jednoduché si ji vzít a žít!"
"Ale když jsi brala tu energii, kradla jsi tím životy ostatním lidem! Víš kolik lidí kvůli tobě umřelo!?"
"Vím, a přesto. Proč oni měli právo žít a já ne? Oni poznali život, kdežto já jsem zavřená v této hrobce!" "Nejsem na vině jen já… kdybys přišla dřív, osvobodila mě, nemuselo jich tolik umřít."
Ta poslední slova vyrazila El dech. Opravdu může za životy všech těch lidí?
"Eeel? Rozvážeš mě už?"
Nepřítomným krokem, došla k svojí sestře a jako by to znala odmala, zatlačila životní energii zpět do lůna země.

"Netvař se tak sklesle." Luskla prsty Katharine a znovu si protáhla ztuhlé tělo. "Svůj úkol jsi přece splnila. /Zachránila/ jsi ostrov."
El se na ni poprvé doopravdy podívala. "Takže nemoc odejde? A ostrov se uzdraví."
"Jo." Přitakala Kat.
"A my?..." V jejím hlase bylo znát tolik zoufalství, že musela vědět co příjde.
"Odejdeme, na ostrově nemůžeme být. Lidé by si vzpomněli, kdo za to může a pak by nás popravily."
"Ale já jsem tu doma." Popotáhla El.
"Nejdeme jiný domov, jak už jsem řekla tady zůstat nemůžu a ty mě nenecháš jít samu, že ne? Chtělas rodinu. Tak jsem tu. Jdem!"
Svým nepřítomným krokem se El vydala za Katharin.
Ano chtěla jsem rodinu a měla jsem ji, jenže zmizela se smrtí Laury…