5. Legenda

20. února 2010 v 20:36 | Irilin |  El Mara - prokletý ostrov
Maria pila dychtivě. S každým dalším douškem jí do těla proudilo teplo, které ničilo nemoc a dodávalo jí sil. Nebylo to jako léčivá voda, ta její bolest jen potlačila, ale stále si byla vědoma její přítomnosti. Tohle bolest ničilo a navždy ji vymazalo z jejího života.

"Mario?" "Mario, jak ti je?" To byla Laura, bála se o ni.
Ale Marii se ještě nechtělo odpovídat, chtěla si vychutnat ten blažený pocit, který proudil jejím tělem.
"Mario, slyšíš mě? Mario"! Laura začínala panikařit.

"Klid, je v pořádku." El nahmatala Marii pulz, byl už klidný a vyrovnaný. Ale její obličej náhle zaplnily vrásky starostí. Co se děje?
-------------------------------------------

Nemoc byla pryč, ale její tělo se stále snažilo něco vyhnat. Byl to divný pocit a vůbec ne příjemný. Celým tělem jí pulzovaly vlny energie a každá vlna to něco vytlačovala pryč, ale ať chtěla sebevíc, nemohla to zadržet. Klid a pohoda, doteď působící na její smysly, zmizely. Měkká tráva pod ní se změnila v kamenitou zem. Zpěv ptáků utichal a příjemné slunce se stávalo spalujícím.

Musela otevřít oči, ale to co viděla ji vyděsilo ještě víc. Kde se poděly všechny ty stromy, květiny a jezera! Umřela snad?! Až později, když ustoupil strach a ona mohla zase racionálně uvažovat, pochopila, že tohle je pravá tvář ostrova a to co z ní odešlo byly pouze iluze ostrova.
---------------------------------------------

"Mario?" Všichni tři na ni vystrašeně zírali a snažili se pochopit emoce v jejích očích. "Jsi v pořádku?"

Neodpověděla, seděla tam stále zmatená a do jejích očí se začaly vkrádat slzy.
Laura s El na ni nevěřícně pohlédly. Najednou vypadala tak zranitelně a opuštěně. Dark k ní pomalu přistoupil, sedl si vedle a objal ji kolem ramen. Beze slov mu položila hlavu na širokou hruď a rozplakala se.
---------------------------------------------

Toho dne už v cestě nepokračovali. Byli vyčerpaní. Poměrně brzo si rozložili spací rohože a ulehli. Tábor se ponořil do ticha, ale oni nespali, stalo se toho příliš a myšlenky na to jim nedávaly spát.

El se tichounce otočila a pohlédla na Lauru. Zase to byla ona, kdo se o ni postaral. Roztrhala si halenku, aby jí mohla ovázat zranění a teď tu ležela jen s tenkým páskem látky přes prsa.

Laura otevřela oči a když si všimla El, usmála se na ni. El jí úsměv plný citů oplatila. Měla Lauru strašně ráda, byla pro ni rodinou, kterou nikdy neměla. Laura natáhla ruku a uchopila tu její. "Až bude tohle všechno za námi, už nikdy nedovolím, abys byla vystavena nějakému nebezpečí. Budeš žít u nás a všechno bude dobré."
-----------------------------------------------------

Tentokrát jí spánek nenarušily žádné sny. Pouze jednou měla pocit, že slyší ten záhadný hlas prosit o pomoc, ale brzy se vytratil.

Odpočinutá, se probudila do hezkého rána. Ostatní už byli vzhůru a v táboře panovala pozitivní nálada, dnes už by měli dorazit k pramenu. Po snídani, při které snědli další balíček ovesných placek, si sbalili spací rohože a vyrazili.

El byla stále ještě zesláblá, na to aby mohla jít sama a tak ji vzal Dark na záda. Laura jim šla po boku a s El plánovaly, co podniknou po návratu do vesnice.
"Moře?" Vydechla Maria a vytrhla obě dívky z jejich úvah.

Pohlédli k horizontu, kde mezi zvedajícími se cáry mlhy prosvítala modrá hladina moře. Skupinkou projela vlna nadšení, k cíli jim chybí už jen kousíček. Zrychleným tempem scházeli z kopce, aby následně mohli vylézt na další. Krajina tu byla zvlněná, ale suchá, jako zbytek ostrova. Ale přece jen tu byl postřehnutelný zárodek života. U paty uschlých stromů nesměle vykukovali mladé šlahouny a sem tam se objevil i trs trávy.
Před dalším kopcem slezla El Darkovy ze zad a zapřená do Laury šla sama. Byl to poslední kopec, z dálky k nim doléhal zvuk vln, tříštících se o útesy a vůně moře.
Konečně stanuli na vrcholku. Byl porostlý souvislým kobercem trávy a květin, také tu zahlédla první zelené stromy na ostrově, ale nic z toho ji nepřekvapilo tolik, jako trosky starého hradu. Když se soustředila na iluze, zatajit se jí dech nad krásou tohoto místa.
Hrad byl docela malý, ale útulný. Jeho zdi byli zdobené složitými ornamenty a v oknech byly vidět vyšívané závěsy. Vzadu za hradem byla velká terasa, z které byl fascinující pohled na útesy. Kolem rostlo plno stromů a mezi nimi kvetly různě barevné exotické květiny. A až vzadu v zahradě, kde byly stromy blíž u sebe, se ve stínu schovávalo malé jezírko s průzračně čistou vodou. Z jezírka vytékal malý potůček, táhl se zahradou a mizel pod kořeny stromů. Bylo to pohádkové místo.
"Je tu krásně viď." Laura stála vedle ní a obdivovala tohle místo stejně jako ona. "Dark říkal, že se tu zdržíme do zítřka. Takže až si trošku odpočineš, můžeme se tu porozhlédnout víc."
El mlčky přikývla. "Co je to vůbec za místo?"
Laura pokrčila rameny. "Já vlastně nevím, myslím, že tu žila nějaká stará rodina."
"Hmm." Ozvala se za nimi Maria. Ani si nevšimly, že tam stojí. "Tohle bylo sídlo nejstaršího rodu, který žil na ostrově. Dokonce se říká, že byli jeho první obyvatelé a proto byl ostrov jejich. Také existuje jedna legenda, podle které se starali o energii života na ostrově." "Nevím co je na tom všem pravda, ale jejich rod vymřel už hodně dávno a od té doby tu nikdo nebydlí."
"A co je to za legendu?" Zeptala se zvědavě El.
Maria se pousmála. "Podle té legendy je na vrcholu sopky chrám, ve kterém vyvěrá energie a ta dává základ veškerému životu na ostrově. Tenhle rod měl pramen chránit a opatrovat."
"A když umřeli začal být ostrov "prokletý" ?" Skočila jí do řeči El.
"Ne, když na ostrově vypukla první vlna nemoci, lidé se obraceli na tyhle Mary, ale ani oni neznali lék a nakonec na tu nemoc umřeli." "Někteří tvrdí, že chrám obsadil démon a teď požírá veškerou energii. Jiní, že se chrám při výbuchu sopky rozpadl…" "Pár odvážlivců se tam vypravilo, ale nikdy se nevrátili. Samy jsme se přesvědčily, co se skrývá jen v blízkosti sopky." A významně pohlédla na Elinu ruku. "A ty stíny jsou, podle některých, pouze ochránci. Takže se zamysli, jak silný je pak ten démon."
El ale myslela na něco jiného, na jméno rodu, kterému patřila tato země. "Říkalas, že se jmenovali Marové?"
"Jo."
"Jsi si tím jistá?"
Maria se zamračila. "Pojď za mnou." Vedla ji dozadu do zahrady, až k útesům. Tady se zastavila a ukázala na velký kámen.
El to nechápala, co to… Ale když přistoupila blíž, poznala na kamenu stopy lidské práce. Byl to náhrobní kámen. Jména na něm byla zvětší části vyhlazena vodou a větrem, ale dvě poslední šla přečíst, byli to Alison a Thomas Marovy.
El se podlomily kolena, nevěřícně zírala na hrob a snažila se to pochopit.

"El si v pořádku?!" "Musíš odpočívat." "Mario pomoz mi odneseme ji do stínu." Chytla El za ruku, ale ta se jí vysmekla.
"Ne."
"Ale El!"
El místo odpovědi sáhla rukou pod halenku a vylovila malé srdíčko na stříbrném řetízku. Byla to jediná věc, kterou vlastnila. Bez vysvětlování ho podala Lauře a znovu se obrátila k hrobu.
Laura si přívěšek vzala, chvilku ho obracela v prstech hledajíc uzávěr a pak ho otevřela. Byl tam obrázek usmívající se ženy a muže. "Rodiče?"
El přikývla.
Pod fotkami bylo něco napsané, ale písmo bylo na několika místech rozpité. "Alion a Thomes Merovy?" "Ne Marovy?!"

Maria zpozorněla a půjčila si od Laury přívěšek.
"Nikdy sem svoje rodiče neznala, ale tohle mám od narození."
Maria se podívala na jména v medailonku, pak a na hrob a zpátky do medailonku. "Ale pokud toto jsou tvoji rodiče, musí jít pouze o shodu jmen." "El, říkala jsem ti, Marové na tomhle ostrově vymřeli před mnoha lety, dřív než jsem se narodila já nebo kdokoli z vesnice.
El vzhlédla, samozřejmě, bylo pošetilé myslet si, že jsou to její rodiče. "Myslíš, že jsem s nimi příbuzná?" Chtěla aspoň naději, že její rodina nezmizela úplně, že má někde své místo.
Maria skepticky zavrtěla hlavou, ale Laura to viděla pozitivněji. "Je to možné, třeba se některým Marům podařilo z ostrova uniknout a jelikož měli být prvními obyvateli, takže my jsme trošku příbuzné." Takhle možnost ji velicepotěšila.

Maria jen protočila panenky. Tenhle příběh má do skutečnosti hodně daleko.
---------------------------------------

K večeru se zvedl vítr a opíral se do útesů. Bičoval temné vlny a hnal je proti skalám, na které dunivě narážely.

I přes to všechno to byl pro El nejhezčí večer na ostrově. Spací rohože si schovali mezi trosky hradu, kde byli aspoň částečně chráněni před větrem. Tady mohla popustit uzdu své fantazii. Představit si, jak se prohání chodbami hradu a spoustou sloužících. Zaběhne do velkého pokoje, který je její a vyskočí na obrovskou postel s nebesy. Tady je její domov.
--------------------------------------------

Představy pozvolna přešly do snění. Stála ve velkém pokoji a vyhlížela na útesy, kolem ní povlávaly tenké záclony, do kterých se opíral polední vánek. Sledovala kroužící racky a naslouchala šumění moře. Celá země k ní tichounce promlouvala. "Tohle je tvoje země. Postarej se o ni. Ty jsi pravou dědičkou."

El se ve spánku zamračila, slova se stále opakovala, ale hlas se stával jasnějším. Byla to zase ona, ta záhadná postava z jejího podvědomí. "Už jsem se bála že nepřijdeš na to kdo jsi, to bych byla smutná. Potřebuji tě, zachraň mě." El se nahnula z okna a zakřičela. "Ale kdo jsi! Co se ti stalo!" Ale hlas vyprávěl svou. "Měli ti to všechno říct hned, ale kdo mohl vědět kolik času uplyne. Kolik se toho změní? Že dokonce zapomenou pravé jméno ostrova…" "Jak to myslíš?" El teď běžela po útesu a snažila se dohonit vítr, který sebou odnášel hlas. Nevěděla proč, ale nutně potřebovala vědět jméno svého domova. Ostrované mu říkali pouze Prokletý Ostrov, ale El věděla, že to není jeho pravé jméno. "Ostrov byl pojmenován po první obyvatelce tohoto ostrova a po ní jsi dostala jméno i ty. Dostala jsi ho, aby si tě ostrov zase přitáhl a ty jsi pochopila, že ostrov El Mara patří tobě!"

El se zastavila, teď už pochopila na co hlas narážel předtím. S tímhle ostrovem byl spjatý její osud, opravdu nemůže být náhoda že tu je.

"Zachraň mě a zachraň ostrov!" Hlas zmizel a ona zůstala stát pod úpatím hor. Ta nejvyšší z nich je sopka a někde na jejím vrcholku číhá zlý démon, který ničí životní energii. A někde tam drží Tajemnou.
-----------------------------------------------------

Otevřela oči, musí zabít toho démona a zabránit tak smrti nevinných lidí! Je to její povinnost! Plna hněvu a odhodlání se posadila. Vyjde ještě teď, dokud ostatní spí. Kdyby věděli, co se chystá udělat, nikdy by jí nedovolili tam jít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Medraen Medraen | 20. února 2010 v 20:48 | Reagovat

Sugoi :-)

2 Mika Mika | 22. února 2010 v 19:47 | Reagovat

Máš tomoc super, těším se na další tak piš, piš piš ;) :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama