4. Moc její krve

11. února 2010 v 22:32 | Irilin |  El Mara - prokletý ostrov
El opatrně našlapovala na stará prkna mostu, pohled dolů do propasti jí nevadil. Věděla, že přejde, dokonce si zapamatovala i místa, která se pod ní ve snu prolomila a teď je překročila. Strach se jí začal zmocňovat až pár kroků před koncem mostu. Zastavila se, už nemohla dál.

"El?!" Byla to Laura, jako zbytek skupinky čekala na úpatí kaňonu a čekala, až El přejde.

"Jsem v pořádku, ještě chvilku počkej!" Odpověděla El. Ano, bude lepší když počkají. To
temné nebezpečí , pokud tam je, nemusí dostat všechny. Posledních pár kroků a dozví se to.

"Zastav hned za mostem, stíny čekají, ale ještě jsou daleko, ještě to můžeš stihnout!"

El se usmála. Pokud osoba, která se skrývá za tím hlasem, zůstane s nimi, nic se nemůže stát. Protože i když nebude reagovat na prosebné otázky o tom kdo je. V čase nebezpečí je povede správnou cestou. Byla to naděje, které se nehodlala vzdát.

Teď může zavolat na ostatní, cesta je volná.
-------------------------------------------------------------------------

Jeden po druhém přešli všichni členové skupinky most a shromáždili se na malém kousku země kolem ní. Jen pár kroků před nimi začínala hranice území, které bránily zlé stíny. Ale pokud se chtějí dostat k pramenu musí toto území přejít, je to jejich jediná možnost. El obrátila tvář k hoře na horizontu a prohlédla tmu kolem svých očí. Dostali se moc blízko sopky. Ale jak řekl hlas, pokud si pohnou, mohou být opět za bezpečnou hranicí dřív, než stíny dorazí.
---------------------------------------------------------------------------

"Přešli jsme propast, která nejspíš dělí ostrov na dvě části. Tohle je jediná cesta, ale území před námi není bezpečné! Proto musíme jít, jak nejrychleji můžeme!"

Viděla ty zaskočené pohledy, sama byla trochu šokovaná, kde se v ní vzala síla stoupnout si do čela a vést. Usmála se, to díky hlasu, který ji dodával sílu a odvahu.

Ovšem jeden z těch pohledů nebyl překvapen její odhodlaností, byl zaskočen tím, co sám zjistil. Maria ji už chvilku pozorovala a jejímu ostřížímu zraku neuniklo nic. Ale pořád si uchovávala chladnou masku, pořád doufala. Jenže teď, už to překročilo všechny meze. "Ty!" Vyprskla.

Celá skupinka se zděšeně ohlédla.

"Myslela jsi, že to nepoznám?" "Není možné, abys tak rychle našla cestu! Není možné, abys přeskakovala kameny, když jsi o nich nemohla vědět!" Maria se zhluboka nadechla, teď promluvila trochu klidnějším tónem. "Ne, ne, ne, to jsem řekla špatně. Správně je: Když bys o nich neměla vědět!" Dvěma rychlými kroky se dostala k El a než mohla El cokoli udělat, Maria uchopila šátek na jejích očích a trhla.

Všichni šokovaně vydechli. Mariina slova a její důkaz znamenaly, že El musí být v zajetí ostrova. A co je horší, ostrov je určitě vede do záhuby.
-----------------------------------------------------------------------

"Jaks mohla!" Maria zuřivě zaťala pěsti a uhodila Lauru do čela. "Zradila jsi celou vesnici!"

"Lauro!" El se jí vrhla na pomoc. "Lauro není ti něco!"

Tmu, která jí začala obestírat zorné pole přisuzovala slzám, které se jí vehnali do očí, jenže tma nezůstala pouze na kraji. Lauřin obraz se začal ztrácet a temnota ji strhla do hluboké propasti naplněné bolestí.
---------------------------------------------------------------------

Nikdo nechápal co se stalo, všechno se seběhlo tak rychle. El najednou ležela na zemi a její tělo se zmítalo v prudkých křečích. Prostor kolem byl zaplněn jejím bolestivým křikem a pláčem.

Dark byl u ní první, na čele vrásky starostí. Nikdo se jí přece nedotkl, tak co se jí přihodilo? Napadl ji démon , měli by se bát? "Hej! Holka, El! Co se děje!" El nereagovala, její vědomí bylo uvězněné někde jinde.

"Tohle je marné." Zaklel Dark. "Stede pojď mi pomoct! Musíme ji zklidnit, ať si něco neudělá." Tohle je asi jediné co pro ni mohou udělat. Probrat se musí sama.
--------------------------------------------------------------------------

"El bojuj!" Tajemný hlas pronikl tmou až k jejímu světu bolesti. "Nevzdávej to bojuj!" El zasténala, ta bolest trvala věky, Proč to neskončí! "No tak jsi silná! Nedovol aby tě to porazilo!"

Boj mezi realitou a iluzí. Doteď vyhrávala pravda, ale když lež dostala svou největší zbraň, rozhodla se převzít místo Eliného vnímání. Jenže pravda se nehodlala vzdát a boj pohltil celou Elinu
osobu.

"No tak bojuj! Udrž si pravdu! Nesmíš prohrát, protože ty jsi jediná, kdo mě může zachránit!"

Bolest ustala, El se začala probírat. Slyšela jak ji někdo volá, ne jako ten záhadný hlas, tyhle znala. Z dálky ji volala Laura a Dark i Sted. Několikrát mrkla, aby se zbavila tmy a zůstala zaraženě hledět před sebe. Do krajiny se promítly obě reality a překrývali se. Vyprahlá poušť byla ostřejší a skutečnější, ale na ní se jako duchové rýsovali obrazy stromů, hor i potoků.

Do očí se jí nahrnuly slzy, protože pochopila. Ten krásný klam je odraz přírody, která tu byla před nemocí. Je to připomínka na všechno živé, co bylo zničeno.

Laura se jí vrhla kolem krku. "Ach EL! Tolik jsem se bála!"

----------------------------------------------------------------------------
Maria se rozhlédla po ustaraných tvářích okolo, vše předchozí bylo zapomenuto, teď byli rádi že se El nic nestalo. Jak dojemné, jenže co bude dál? Co bude se mnou! Křičela v duchu.

"Proberte se lidi! Kvůli nim, a ukázala na El s Laurou, je všechno zničeno!"

V nastalém tichu byli slyšet pouze Mariiny kroky, jak naštvaně přecházela sem a tam.

"Vrátíme se." Sotva to Sted vyslovil, už toho litoval.

"Jasně vraťme se! Je to jediné co se dá dělat že! Pokud se vůbec zvládneme vrátit, pak si zalezeme domů a v klidu budeme pozorovat jak třetina vesnice umírá!" "To je tak bezvadný nápad! Vzpamatuj se, pokud teď nenajdeme vodu, oni to do další bouřky nevydrží!" …

"Ta nána namyšlená!" Zasyčel hlas v Eliné hlavě. "To ona k vám přivede smrt! Měla jsi jít hned, jak jsem ti řekla!" "Proč si čekala na ně!" "Už není čas."

El se zmateně rozhlédla, přestala poslouchat Mariiny nadávky a hledala, co rozzlobilo hlas. "Mario!" Při své zběsilé chůzi překročila Maria hranici území stínů, už o nich vědí!

"Mario poslouchej!" Zakřičela. "Máš důvod se vztekat, ale pokud hned nevypadneme nikomu z vesnice nepomůžeš!" "Já vás pořád můžu vést!" "Prosím věř mi!"

Mariin rudý obličej znenadání pobledl. "To zlo! Ty jsi nás přivedla k sopce!" "Byla to jediná cesta," omlouvala se EL. "Musíme pryč."

"Jdeme." Zavelel Dark. "Tohle dořešíme někde daleko odtud."

"Já nikam nejdu!" Vzepřel se Sted. "Tohle všecko bylo absurdní už od samého začátku a pokud je pravda, co se o té sopce říká, nenechám svého syna jít na tak nebezpečné místo!"

"Stede…" "Máš posledních 10 vteřin, pak už se nenamáhej nikam chodit." Byl to opět ten hlas. El si povzdechla.

"Přejděte zpátky na druhou stranu a nikam nechoďte!" Křikla přes rameno a vyrazila pryč. Ostatní už neprotestovali, zřejmě pochopili vážnost situace.
-------------------------------------------------------------------

Střídali běh s rychlou chůzí, na mluvení nebyl čas. Přesto El cítila, jak jsou stíny blíž a blíž.

Hranice už byla na dohled. Už stačil jen kousek, když v tom Maria upadla. V domnění, že se zvedne, proběhli Laura s El kolem ní a po několika metrech překročily hranici. Konečně si mohli oddychnout.

Až teď se El otočila a pohlédla zpět, Maria stále ležela na zemi a nehýbala se.

"Mario!" Vykřikla. A už, už se chystala za ní.

"Stůj," tajemný hlas byl s ní, "pokud za ní půjdeš, umřeš! Stíny už jsou tady."

Váhala jen chvilku, a pak se rozeběhla k Marii s Laurou a Darkem v patách. K Marii to bylo kousek, ale El cítila, že stejný kousek mají stíny od nich. Doběhnou k ní, ale zpátky ne.

"Mario! Mario, co je ti?!"

Byla v bezvědomí, ale na jejím těle nebyli znát, žádné známky zranění. Proto ji Dark narovnal a chystal se ji vyšetřit, ale El ho zarazila. "Na to není čas! Vem ji a utíkej!"

Laura mu ji pomohla zvednout, ale bylo už pozdě. El viděla jak se nezřetelné mlžení před ní proměnilo v sytý černý kouř tvaru postavy.

"Utíkejte!" Stačila vykřiknout, než ji temná bytost chytila. El s ní bojovala, ale bytost byla moc silná. Když jí do ruky zatnula své ostrá drápy, neubránila se výkřiku bolesti. Cítila, jak se jí po ruce rozlévá teplá krev a slzy, které se jí vhrnuly do očí jí zamlžily zrak. Ale ve chvíli kdy ucítila krev, stín povolil sevření.

"Utíkej!" křičel hlas v její hlavě a dodal jí sílu, se kterou překonala pár zbývajících metrů k hranici. Tam se sesunula na zem a hluboce oddechovala. Poraněnou rukou se zapřela o zem, aby neupadla úplně. Bolest necítila, na to byl její šok moc velký. Neviděla pramínek krve, který jí stékal po ruce na zem. A ani si nevšimla, jak dychtivě ji zem nasává.

Až, když se uklidnila natolik, že začala vnímat pohyb pod svou rukou, vzhlédla. Na první pohled nebylo nic patrné, ale když se zase rozkoukala a její oči přivykly na prolínání dvou světů, uviděla malý zázrak. Kolem její ruky vyrašila zelená tráva a dokonce i jedna malá květinka. Jen tady, všude okolo byla mrtvá pustina. Na chvilku ucítila teplo v srdci a malý záchvěv radosti.

Rychle ale pominul, Maria kousek od ní se probrala a začala se dusit hrozným kašlem. El se posunula k ní, musí jí pomoct. Jenže v momentě kdy se zvedla, se jí zatočila hlava a musela si zase odpočinout. Ztratila moc krve.

Laura a Dark byli u Marii, která se křečovitě třásla. Její záchvat byl horší, než kdykoli jindy. Znovu se zlomila v návalu kašle, v koutku úst se jí objevil pramínek krve. Pak další záchvat a na zem mezi své ruky vykašlala spršku krve.

Laura se zděšeně ohlédla na El a ta jí pohled oplatila. Všechno co Maria provedla bylo zapomenuto, teď to byla jejich kamarádka a oni ji museli zachránit.

Prosím! Co mám dělat! Poraď mi! Prosila tichounce El tajemný hlas a dočkala se odpovědi. "Měla jsi ji tam nechat! Už je moc pozdě." El ovšem v jejím hlasu slyšela zaváhání. Musím ji zachránit pokud to jde! Té osobě za hlasem se to nelíbilo, ale nakonec se podvolila. "Otoč se, pohlédni na ten kousek trávy, který si stvořila." Já? Nechápala El. "Ano, podívej se i dál, vidíš?" Opravdu ten hlouček trávy nebyl jediný, přesto byl největší, ostatní se k němu táhli jako malá cestička naděje. Jak…?"Opravdu ti to nedochází? Myslím že ano." El místo odpovědi rýpla do zasychajícího zranění a nechala spadnout pár kapek krve na zem. Vsákly se rychle a ještě rychleji začal ze země vyrůstat trs trávy. El nemohla uvěřit svým očím. Otočila se k Marie a pohlédla na zem před ni, ale Mariina krev na zemi pouze černala. Ale jak to? "Ty jsi dědičkou země. Není náhoda, že tu jsi." A s těmi slovy hlas opět zmizel.

Musela jednat rychle, pokud její krev léčí zemi, musí vyléčit i Mariu! Sáhla do Lauřiného vaku, který se válem zapomenutý na zemi a vytáhla z něj malou misku na vodu. Na ni položila zraněnou ruku a se zatnutými zuby otevřela zranění.

Cítila, jak z jejího těla odchází síla, ale nesměla si dovolit podlehnout tmě. Musí zachránit Mariu! Krev stékala malým pramínkem, ten se pozvolna vytrácel, přešel v kapky a pak se zranění zase zavřelo.

Snad to bude stačit. Pomyslela si El. S námahou vstala a přešla k ostatním. Maria těžce dýchala, nezbývalo jí moc času.

"Vypij to!" Poručila El a přistrčila jí misku ke rtům.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama