Leden 2010

3. Noční můra

26. ledna 2010 v 20:00 | Irilin |  El Mara - prokletý ostrov
Cesta se strašně vlekla. Obklopena tmou a tichem, upadla El po pár minutách do monotónnosti chůze. Krok za krokem, soustředěná pouze na nerovnosti země, které překonávala díky Lauře bez pádu. Skupinka mlčela a to napjaté ticho dráždilo Eliny smysly ještě víc. Už to nemohla vydržet. "Lauro! Prosím vyprávěj mi něco, cokoli!" zaprosila.

Cesta pokračovala dál, jen ticho bylo vytlačeno příběhy starých legend, které šeptala Laura.
----------------------------------------------------------------------------------------------

"Takže?!" Obořila se na El Maria. Byla netrpělivá, už stáli hodnou chvíli na místě a El se nemohla rozhodnout kudy dál. "To je kvůli těm přihlouplým příběhům! Teď jich máš plnou hlavu a nesoustředíš se!"

Maria byla velmi popudlivá. Na první dojem v El vzbudila sympatie, ty ale během cesty rychle vyprchaly. Pořád skupinu popoháněla a měla spoustu výhrad.

"Klid Mario! El si vede výtečně. Už jdeme velmi dlouho, nedivil bych se, kdyby slunce zapadlo." Dark byl jedinou osobou v téhle skupině, kterou poslechla i Maria. On byl ten, kdo vedl skupinu. El byla spíš navigátor.
-----------------------------------------------------------------------------------------------


"Ano, muselo zapadnout. Necítím ho." Řekla El rezignovaně. "Promiň Mario." Šeptla téměř neslyšitelně.

I když na ni byla Maria protivná, El ji chápala. Šlo jí o čas, ta nemoc jí ničila tělo. Kolikrát během cesty slyšela její dusivý záchvat kašle. Ale Maria měla velké odhodlání a byla na sebe tvrdá, nechtěla si připustit svou slabost. Jenže stejnou měrou nechtěla tolerovat nedostatky ostatních.

"Proč nejdeme i přes noc! Měli bychom to dřív za sebou a ve vesnici by dostali lék včas!" "Řekl jsem KLID, Mario. Víš moc dobře, že tak bychom jen sešli z cesty." "Po východu slunce bychom opravily směr. A i kdybychom ušli pár kroků navíc cesta se tak vždycky zkrátí!" Maria se nehodlala vzdát, ale Darkova trpělivost už přetekla. "Zmlkni konečně! Já nesu zodpovědnost za to, že se tahle výprava dostane tam i zpět. Pokud se poženeme neúnavným tempem bez přestávek, nepodaří se to!" Domluvil, otočil se k Marie zády a šel si promluvit se Stedem.
-------------------------------------------------------------------------------------------------

Oheň nerozdělávali, noc byla teplá a tma prozářená svitem hvězd. Ve vyprahlé poušti, kterou vnímala El i na okraji pralesa, jež tu byl pro všechny ostatní, vládl mrtvý klid. Skupinka spala na podložkách naskládaných blízko sebe tvrdým spánkem.
-------------------------------------------------------------------------------------------------

El utíkala pustou pouští, suchá půda jí pod nohami praskala a drobila se na ještě menší částečky. Byla sama, kolem sebe viděla jen rozlehlou pustinu, ale v tuto chvíli ostatní nehledala, na to byla příliš vyděšená. Něco ji sledovalo, neviděla to, ale blížilo se to neuvěřitelně rychle. Už nemohla popadnout dech a tváře i oči měla zamlžené slzami.

Najednou, ze země vyrostli obrovité stromy, suchá zem obrostla trávou a kolem ní se ozývaly hlasy ptáků. Tady byla v bezpečí. Vnímala příjemný klid, který tišil její splašené srdce. Nahoře ve větvích se proháněl vítr a šustil v listech.

El se zamračila, šum listů sílil a zvuky začali nabývat na významu. "Tohle není skutečné." "Nenech se uchlácholit." "Tohle není." A opět byla kolem ní jen pustá poušť a ona utíkala před tím neviditelným nebezpečím.
Prudce zabrzdila, jen pár kroků před ní země končila a mezi ní a další částí pouště se rozprostírala hluboká rokle.
Rozhlédla se hledajíc cestu k úniku. Kolem ní byl opět prales i když řidší než ten první. Vydala se rovně, ve směru, odkud k ní přicházely sluneční paprsky prosvítající předními liniemi stromů. Prodrala se nízkým houštím a byla venku. Před ní se rozprostírala překrásná scenérie. Prales se jí táhl za zády a postupně se ztrácel v horách, které měla po levé straně. Mohla vidět i úzkou pěšinkou, kterou si vyšlapala zvěř do hor. Ale to nejhezčí leželo před ní. Krajina se tu nepatrně svažovala k obrovskému průzračnému jezeru. Z jedné strany obklopenému horami a z druhé zelenou rovinou se skupinkami stromů. To jezero ji vábilo a El byla tak uchvácená, že nedokázala odolat.
"Nádhera co, takový klid." Pobízel jí hlas větru. "Jen jdi.." "Víš co se stane?!"
Jako úderem blesku se objevila poušť a přikovala El k místu na které stála takovým strachem, jaký ještě nezažila. Pod nohou, kterou se chystala položit na zelenou louku blíže k jezeru, zela hluboká propast.
------------------------------------------------------------------------------------------------

El se prudce probudila. Ale zlověstná noční můra ji neopouštěla, pořád před sebou viděla zející propast v kontrastu s křišťálovým jezerem. Zuřivě třepala hlavou ze strany na stranu ve snaze zbavit se výjevu. Jenže šátek na jejích očích jí znemožňoval, přebýt tu představu něčím jiným.

"Klid, to bude dobré. Jsem tu. Nic se ti nestane." Laura ji vzala do náručí. A tišivě ji pohupovala.

El se začala uklidňovat. Její tělo se přestalo třást a když mohla zase normálně přemýšlet pochopila, jak blízko měla k tomu strnout si šátek a zmařit tak celou výpravu. …Maria by ji asi zabila. Pousmála se sarkasticky.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Na cestu se vydali chvilku po probuzení, když El na své tváři zachytila první ranní paprsky. Ale určování směru jí dnes dělalo větší potíže než předešlý den. Kvůli obrazům, kterých se nemohla zbavit se pořádně nesoustředila.
Cesta začala stoupat a na zemi přibylo kamenů a později i polámané větve, což postup ztížilo.

El znovu zakopla a ani Laura ji neudržela.

Tady byla El nejslabším článkem skupiny, neviděla kde jsou překážky a tak se jim nemohla vyhnout. "Už nemůžu." Vydechla směrem k Lauře. Stála v předklonu opírající se o strom a zrychleně dýchala. Řezná rána na ruce ji opět praskla a cítila i škrábance a oděrky po celém těle.
Laura se smutně podívala na El a pak po odcházející skupince vedené Mariou. "Mario!" Zakřičela. Nic? Zaťala zuby a zasyčela pro sebe. "Otoč se ty potvoro!"
"Ne." Zaprosila zoufale El. "Bude ještě víc naštvaná, já to zvládnu." S těmi slovy zvedla hrdě hlavu a potlačila závrať, která se jí zmocňovala. Víc pádů už nezvládne, ale Marii se bála víc. Ne tak to nebylo, nechtěla další hádky, které by kvůli ní Maria vyprovokovala.

Laura na ni zoufale hleděla, byla to její sestřička. Její malá sestřička, kterou musela ochraňovat. Už se nemohla dívat, jak se kvůli Marii ničí. To si nezaslouží. "Počkej tu já si to s ní vyřídím!"

El se pustila stromu, který jí byl oporou a hmátla po Lauře. "Ne! Prosím."

Laura se prudce otočila a chytla El, nebylo to kvůli slovům, ale zalekla se přidušeného výkřiku, který ji unikl ze rtů. "Jsi v pořádku? Co se stalo?"

Bylo to příliš blízké její noční může, ale tak skutečné. Před očima zastřenýma tmou se jí ukázala krajina tak jasná, že nemohla pochybovat o její pravosti. Automaticky pozvedla ruku k šátku na hlavě- byl tam. Takže ten obraz je v její mysli, ale co to je? Viděla Lauru se zděšeným výrazem těsně před sebou, kousek za ní přichází Dark a v jeho patách se drží Sted se synem sedícím mu na ramenou. Pouze Maria stojí v povzdálí a nasupeně hledí směrem k nim. Krajina tady je temná, skalnatá a kdysi snad lesnatá, ale ze stromů zbyli jen pařezy nebo mrtvé trosky stromů.

Neviděla, tím už si byla jistá. Obraz zůstal tak jak ji překvapil, možná trochu potemněl, ale pro její tmu dost jasný. Ale výjev na něm byl zamrzlý. Jako kdyby se dívala na fotku. Dokázala nějak zachytit krajinu kolem sebe nebo to jsou další klamy ostrova?Měla by to říct ostatním? Ne, tuhle otázku okamžitě zamítla, Maria se to nesmí dozvědět. Laura snad, ale až budou sami.

"Jak to tu vypadá?" Vyhrkla ze sebe El. Laura se na ni zaraženě podívala, ale cosi v nutnosti jejího hlasu ji přinutilo odpovědět. "Je tu les a korunami stromů prosvítají paprsky. Zem je žloto-hnědá někdy až červená, určitě by se ti to líbilo. Kolem slyším spoustu ptáků a kousek od nás teče potok…" To El stačilo, víc nepotřebovala vědět. To co viděla nebyl klam, ale pravá tvář ostrova. Díky tomu obrazu může prostudovat cestu a pokračovat. Takhle udrží tempo i s Marií.
-------------------------------------------------------------------------------------------------

Ještě několikrát se před ní objevil obraz, krajiny kolem ní a ona se z každým dalším rychleji zorientovala. Bylo to nepochopitelné, ale úžasné. Věděla přesně, kdy opustily pozůstatky lesa a hornatou krajinou sestoupily na rozlehlé pláně pustiny. Dokonce viděla i slunce zapadnout za obzor, ale neprozradila to. Vedla skupinku dál, dokud se jí obraz nerozplynul v temnotě. Až tehdy zastavili.
-------------------------------------------------------------------------------------------------

Když už všichni ležely na spacích rohožích a chystali se k spánku, El se konečně odhodlala povědět o tom Lauře. Opatrně natáhla ruku a šmátrala ve tmě dokud nenarazila na tu její. "Spíš?" …
------------------------------------------------------------------------------------------------

Laura se mračila, to co se stalo El nemohlo být dobré. I přes její ujišťování: "Neboj Lauro, cosi mi říká, že tomu můžu věřit." Byla neklidná. Tohle se ještě nikomu nestalo, pokud si dobře pamatovala. Tak proč by to teď mělo být jiné. Ale El nic neřekla. Když jí to pomůže budiž a pokud ji už ostrov dostal, nic nenadělá.
--------------------------------------------------------------------------------------------------

V Noci se El vrátila můra z předchozího dne. Opět vyděšeně utíkala před neviditelnou hrozbou, až na kraj rokliny, která se změnila na krásné jezero. "Ne! Už mě nedostaneš!" Zvolala k ostrovu. Zlo za ní se vypařilo, pro tuto chvíli byla v bezpečí, ale ne sama.
"Výborně, vedeš si lépe než sem čekala." "A jak rychle ses naučila vnímat ostrov! Překvapila jsi mě."

"Kdo jsi! Co jsi zač!" Volala El do pustiny kolem sebe. Nebyl tu nikdo, ale ten hlas, ne víc než šeptání větru, se musel odněkud vzít. Svojí odpovědi se nedočkala.

"Běž podél útesu směrem k horám. Chceš se přece dostat na druhou stranu ne?" A byl pryč.

El se zvedla a vydala se směrem, jak jí přikázal hlas. Nevěděla proč ho poslouchá, ale nemohla se zastavit. Jen co přešla malou terénní vlnu zahlédla na okraji rokliny skupinku stromů a v tom místě se od jednoho břehu k druhému táhl starý dřevěný most. Došla k němu a s hrůzou hleděla na chatrnou konstrukci a bezednou hloubku pod ní.

"Je pouze jediná cesta." Nabádal ji hlas.

El spolkla strach a vykročila. Most se nebezpečně hýbat a k tomu všemu se srhl silný vítr. Zrychlila, ale konec byl stejně daleko, jako když vyšla.

"Ááá!" Prkno se prolomilo. Rychle vytáhla nohu a zoufale oddychovala. "Nesmíš zastavit běž!" Tentokrát se nezkusila vzepřít, utíkala, chtěla být co nejrychleji zase na pevné zemi.

Ještě dvakrát se pod ní uvolnilo prkno a ona se natáhla na most, který se vždy nebezpečně zachvěl. Konečně to měla za sebou. Zvládla to, radostně se zasmála. "Jó!"

"Pozor!"

Dva temné stíny, samo zlo, číhali na okraji útesu. Už bylo pozdě. Se zoufalým výkřikem se probudila.
----------------------------------------------------------------------------------------------------

Putování začalo nanovo. Lehká snídaně z potravin, které si vzali sebou a jen co vysvitlo slunce pokračovali v cestě. Tentokrát se El nemusela trmácet dlouho ve tmě, protože obrazy na sebe nenechali čekat a často se obměňovali.
--------------------------------------------------------------------------------------------------

"To je nádhera, honem El!" "Škoda že to nemůžeš vidět." Laura ji chytla za ruku a táhla rychlejším tempem vpřed. Slyšela jak i ostatní členové skupinky zrychlili.

"Co se děje?" El byla zmatená, už kus cesty viděla pouze jeden obraz, ale krajina tu byla rovná a neměnná takže tomu nepřikládala velký význam.

"Jezero! Tak nádherné! Ach El pojď."

"Jezero?!" El se zděšeně zastavila. Mohla by být její můra pouze varováním? "Stůjte!" Křikla na zbytek skupinky.

Všichni se po ní zmateně podívali. "Neříkej, že teď chceš pauzu!" Nasupila se Maria a bez otálení pokračovala v cestě.

"Ne Mario stůj! Nesmíme jít dál." El zněla vyděšeně i sama sobě. Maria zastavila. "Proč?" V jejím hlase byla znát nerozhodnost. Jak jí to má vysvětlit? "Jsou vlevo vysoké hory?" Musí se ještě ujistit, ale jen se tím potvrdí její obavy. "Ano." Odsekla. El se zhluboka nadechla. "Musíme odbočit doleva k těm horám. Před námi je propast!"

Cítila jak skupinka strnula. Hrůza se zmocnila každého z nich. "Jseš si tím jistá?" Zeptal se Dark. Stačilo lehké přikývnutí a nikdo už nepochyboval. Laura se otřásla. "Jak by to dopadlo…?" Její otázka zůstala viset ve vzduchu.

"Jdeme." Dřívější jistota se z Mariina hlasu vytratila.
-----------------------------------------------------------------------------------------------

Laura popisovala El každý kousek země, každé stéblo trávy a každý strom. El se musela soustředit. Vrátila do výjevu z noční můry a porovnávala krajinu, kterou viděla Laura s tím, kde jí falešná krajina probleskla i ve snu. Když se nad tím zamyslela teď, všímala si více detailů, které předtím přehlédla. Skutečná krajina by měla být rovná, kdežto fata-morgána vytvořila cestu, která stoupala do hor. Kdokoli by měl na výběr, nechá tuhle cestu bez povšimnutí a rozběhne se přímo k jezeru.

Podle Lauřina popisu se cesta neustále zmenšovala, až zbyla pouze tenká skalní římsa.

"Po tomhle máme jít?" El smutně pokrčila ramena na znamení souhlasu. "Nebude to zas tak těžké, jen musíte hodně opatrně.

Cítila na sobě tíhu jejich pohledů. "Je to jediná cesta." Opakovala slova, která jí ponoukal hlas. Bude muset jít první a ukázat, že tahle cesta není nebezpečím. Ne, měli by se bát až toho, co je čeká na druhé straně. El se otřásla, špičkou prstu se dotkla stromu, který jí byl na dosah a hrdě vyšla. Svitla jí naděje, její oči opět prohlédly závojem tmy, ale tentokrát obraz nezamrzl, viděla.

Ať už je na druhé straně čeká cokoli, ona před tím skupinku ochrání!