2. výprava

9. listopadu 2009 v 21:45 | Irilin |  El Mara - prokletý ostrov
Ráno panovala ve vesnici pochmurná nálada. Uprostřed náměstí stála skupinka šesti vybraných lidí. Těch, kteří se měli zúčastnit cesty za lékem.
Dívky vpředu vypadaly silně. Odvážnými, smířenými obličeji se odlišovali od ostatních. Laura a El.
Za nimi po boku muže jménem Sted postával chlapec. Nervózně se ošíval a co chvíli se dotkl Stedovy vesty. Byl vystrašený, nechápal to a ani jeho otec neznal odpovědi na otázky, které ho tížily.
Pátá členka skupinky byla Maria. Tělo měla vytáhlé a pružné. Čokoládově zbarvená pokožka byla v obličeji světlejší a dávala vyniknout velkým zeleným očím. Bylo to týden, co oslavila dvacáté druhé narozeniny, ale už se u ní začali projevovat příznaky nemoci.
Posledním a nejstarším členem byl Dark. Z jeho osoby vyzařovala přirozená autorita. Statné svalnaté tělo vyztužené tvrdou prací. Tmavé vlasy a bradka pečlivě sestříhané. Do toho bystré a inteligentní oči dovršovali postavu vůdce.

"Jako každý rok, po období bouřky, se na nejsevernějším konci ostrova odhaluje pramen vody, která je jediným lékem na ostrovní nemoc. Za hranicemi chráněné části budete vystaveni většímu riziku této nemoci, proto musíte pospíchat. Ale mějte se na pozoru, ostrov je nebezpečný." Stařešina vesnice domluvil a pokynul svému pomocníkovy, aby rozdal skupince vaky na vodu.
Vaků bylo jen pět, na El se nedostalo. "Ještě jeden." Ozvala se nesměle.
"Ne, je to v pořádku." Odpověděl stařešina "Budeš vůdce."
Laura vedle ní zaúpěla. "Pořád jsem doufala, že se pletu!"
Její vyděšený pohled El vylekal. Snažila se vzpomenout si, co jí o tomhle Laura říkala. Jenže když se zamyslela, uvědomila si, že toto téma vynechala. Co je pozici vůdce tak zlého?!
Laura se obrátila na stařešinu. "Proč ona! Prosím, jmenujte Steda?!"
Stařešina se na Lauru zamračil. "Uklidni se, víš proč. Že?" Zadumaně si položil ruku na bradu a zadíval se na dvojici před sebou. "Ještě je potřeba jedna věc. Možná, že by pro ni bylo lepší, kdybys JI udělala ty." Jeho pomalá slova probodávali Lauru jako meče. Způsobovali jí muka, stejně jako šátek, který jí vtiskl do ruky. Obličejem zmučeným bolestí se kradmo ohlédla na svou matku. "Ano, ano," přitakal stařešina. Všiml si toho pohledu, "víš co je tvá povinnost."
Laura beze slova chytla El za ruku a vedla ji do nejbližší chatrče. Byl to jediný neudržovaný dům na vesnici, polorozpadlá střecha a padající omítka byly dostatečným důkazem neobydlenosti. Vnitřek domu byl plný stínů a prachu, vzduch zde byl cítit zatuchlinou a… krví.
El se prudce zarazila. "Lauro?" Šeptla vyděšeně.
"Omlouvám se, omlouvám já… tohle jsem nechtěla!"
"Lauro! Co se děje."
Laura pohlédla El do očí. "Aby měla výprava naději na úspěch, potřebujeme vůdce, který nás povede pravým ostrovem ne jeho iluzemi. Ale když ty iluze uvidíš, stanou se pro tebe skutečnými a už se jich nezbavíš. Proto nesmí vůdce vidět…" Poslední slova šeptla téměř neslyšně.
El se lehce pousmála "Budu mít zavřené oči, není to tak těžké."
Laura zoufale zavrtěla hlavou. "Nechápeš to. Pro ostrovany může být to, jestli jen mrkneš, otázkou života a smrti! Nechtějí riskovat. Nesmíš vidět. Já tě mám o zrak připravit." Její oči zabloudily k dýce, kterou vytáhla z opasku.
El ji dýku opatrně přebrala a s chabým úsměvem promluvila. "Není kam utéct že... Zachráníme je. Ale kvůli mému osudu se nesmíš trápit, udělám to sama.
Laura kroutila hlavou. "Tohle ale není správné, budeš naprosto bezbranná! Vím to! Viděla jsem to! Když na nás minulou výpravu něco zaútočilo, snažili jsme se utéct, schovat se. Jenom vůdce zůstal stát na místě, zmatený, osamocený…" vzlykla, "takovou smrt si nikdo nezaslouží! Proč by ses zrovna TY měla obětovat!" V návalu zoufalství vytrhla z Eliné ruky dýku a odhodila ji pryč.
El sebou cukla. V ruce, kde ještě před chvilkou měla nůž, byla hluboká rána. Rudá krev jí začala stékat po prstech na zem.
"Ach ne, ne, ne, NE!" Vydechla Laura. "Co jsem to…"
Zdvižením druhé ruky ji El zarazila. "Věřím ti, že mi řekneš, když budeme v nebezpečí. Věř ty mě, že se nepodívám, i kdybych si myslela, že mám umřít." Při těch slovech si El přitiskla zraněno ruku na oči, po chvíli jí po obličeji začali stékat červené pramínky krve.
Laura ji ruku odtáhla a oči ovázala šátkem. Vypadá to věrohodně, nikdo nebude pochybovat. "Nedovolím, aby se ti něco stalo EL."

Laura držela El pevně za ruku a vedla její nemotorné kroky. Mlčky prošly kolem výpravy a zamířily k hranici. Ostatní je následovali.

Poslední zastávka, před dlouhou cestou. Poslední obětí, motlitby, spousty slz. To byla hranice.
Pouze dvě dívky se loučení neúčastnily. Jejich myšlenky byly ztraceny v dálce.
Tichounkým šeptem popisovala Laura zemi, do které se chystají vstoupit, tak jak si ji pamatovala z vyprávění jejich vůdce. Vyprávěla o smutné krajině smrti, která sebere život všemu v jejím dosahu. O domovu přízraků, démonů a fatamorgán.
Když se jejich čas chýlil ke konci, obrátila se k El. "Povedeš náš za sluncem, to je jediný orientační bod co máme. Jeho polohu musíš vycítit podle tepla, které k tobě proniká z jeho paprsků. Ale nesmíš pospíchat, jen se zkus pořádně soustředit. Zkus to, uvolni se a vnímej. Kde je?"

El pomalu zvedla ruku a ukázala lehce doprava. "Výborně,"usmála se Laura, "to je opravdu náš směr."
El se probrala z poblouznění. "Tohle je tak riskantní! Co když se spletu, co v noci! Opravdu není lepší řešení?"
"Tohle je jediná možnost. A neboj, je to přesnější než si myslíš." "Ještě jedna věc, když ucítíš síru. Musíš nás rychle dostat pryč. Protože tak se pozná sopka a ta je obývaná těmi nejhoršími přízraky. Přiblížit se znamená smrt." Odpověděla Laura.

Čas loučení rychle uplynul, výprava musela vyrazit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Saoru Fuede Saoru Fuede | Web | 10. listopadu 2009 v 7:27 | Reagovat

Další :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama