close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Listopad 2009

46. pomoc

27. listopadu 2009 v 17:05 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
Blížila se velká bitva. Všichni ti kdo znali magii, o ní věděli, protože proudy energie se začaly formovat do obraných sfér. Bohužel nikdo nevěděl o pravé podstatě téhle války a nikdo netušil, že důsledky budou o tolik horší, než si je kdo uměl představit.
Pokud válka vypukne, o výsledku bude brzy rozhodnuto, protože pravý nepřítel je zatím schovaný. A dvě válčící strany si ho všimnou, až bude pozdě, až nepůjde zastavit. Pouze jedna malá skupinka bude bojovat proti pravému nepříteli, osamocena a nejednotná. Mohla by rozhodnout ve výsledku velké války? To je zatím ve hvězdách.

Kdesi hluboko v lesích jihovýchodní části kontinentu Easten Kindoms, u malého pobořeného kostelíka měla sraz naše malá skupinka. První kdo dorazil, byli Nikita s Medraenem, kteří navrhli místo setkání. Čekali, až se k nim připojí Ime a Neige se skupinkou lidí, kteří mají bojovat s nimi.
"Škoda že nemohl přít i Einaradin, aspoň by nás bylo víc." Povzdechla si Nikita. "Kdoví, kde je mu konec."
Nikita sklopila zrak, jedna věc, která ji dlouho trápila a na kterou se konečně rozhodla zeptat. Zhluboka se nadechla a zatnula pěsti. S očima plnými lásky pohlédla na Medraena. "Medraene? Opravdu moc tě miluji, už bez tebe nechci být…" "Taky tě miluji moje květinko." Skočil jí do řeči. "A chceš být se mnou napořád? Vezmeš si mě?" Medrena ta slova zaskočila, chtěl být s ní to ano, ale… "Myslíš, že je na to ta správná doba?" "Prosím, moc to pro mě znamená. Co když tuhle bitvu jeden z nás nepřežije? Proto bych s tebou chtěla být spojena, aby nás ani smrt nerozdělila. Prosím?" Za Nikitu mluvilo srdce, její slova byla proložena nadějí a touhou a v očích se jí zrcadlily kapičky slz. "Ano, vezmeme se." Souhlasil Medraen jehož oči nad tou upřímností a láskou také zvlhly.

Z láskyplného objetí je vyrušila skupinka devíti lidí, kteří dorazili ke kostelu. Se zájmem si prohlíželi dvojici před sebou. Medraen se už chystal, že zasáhne, ale v tom se v davu objevila kočka Ime následována Neige.

"Vítejte!" "Nebudem chodit kolem horké kaše, sešli jsme se tu kvůli válce, která hrozí mezi lidmy a elfy. Pokud tomu nezabráníme, dostanou se k moci opět démoni a svět ovládne nová vlna pohromy! Proto prosím, abyste se přidali k nám a pomohli nám tomu zabránit!" Medraen pronesl úvodní proslov, jak bylo předem dohodnuto. Teď to bylo na Ime a Nikitě, která za ní bude mluvit.
Skupinka příchozích vypadala trochu zmateně. Byli to všechno bojovníci, kteří kdysi znali Ime, jako Irilin. Lidé, kteří s ní bojovali, znali ji a slíbili pomoc, když bude potřebovat.
Ze skupinky vystoupil velký válečník Aranix. "O té válce řada z nás slyšela, ale neslyšeli jsme dost, abychom se rozhodli, jestli budem bojovat. Vysvětlete nám víc nebo se mnou nepočítejte."
"Dobře." Přisvědčila Nikita. "Zatím toho nevíme tolik, kolik bychom si přáli vědět, ale víme toto. První pochody začali už dávno, ale šlo to pomalu. Víme, že se jeden velmi silný démon dostal do zahrad elfí bohyně Elune a tam ji ovládá. Elfové nemají o ničem tušení a poslouchají svou paní. V nedávné době dokonce zavřeli své osady, aby se k nim nikdo nedostal a neodhalil je…"
"Počkej!" Zastavil ji hnědovlasý mág. "Říkala si, že u nich všechno řídí bohyně? Jak by nás mohla ohrozit?"
Nikita se podívala na Ime, ta přemýšlela jen chvilku a potom jí opět poslala slova, která Nikita tlumočila. "Elune je mocná osoba, nežije sice v téhle sféře, ale dokáže komunikovat s elfy. Ti ji uznávají a ještě zvyšují její moc. Jde o to, že není výmysl. Jejím dílem byli draci, kteří se zde objevily v nedávné době i když to asi nebylo záměrné." Nikita se podívala na skupinku před sebou, lidé i trpaslíci vypadali zamyšleně, ale vypadali, že tomu věří. Pouze elf, který byl ve skupince se Nikitiným slovům bránil a nechtěl je přijmout.
"To se dalo čekat, nech ho, já s ním pak promluvím." Šeptla Ime Nikitě.
"No abych to dořekla, tenhle démon využívá přes Elune celý národ elfů. Domníváme se, že pokusí díky nim přivést na zem démony."
"Tohle přece neprojde! Elfové nejsou hloupí, poznali by to!" Tentokrát promluvil starý trpaslík Tagur.
"No elfové věří bezmezně Elune a vydává přípravy na příchod démonu, jako obraná opatření proti válce s lidmy."

Schůzka netrvala dlouho. Po tom co si všichni vyslechly Nikitiny myšlenky a přidali pár svých návrhů. Zase se rozešli odkud přišli.
Na svou stranu se jim podařilo přetáhnout čtyři lidi a tři trpaslíky. Elf a jeden člověk odešli. Ime měla radost, že se jim podařilo přesvědčit Aranixe, který byl generálem hlavních vojenských jednotek. Jeho pomoc bude velmi užitečná.

Naše naděje se nepatně zvýšily, ale stejně toho musíme zjistit víc, než půjdem do války.

V tom si stoupl Medraen, vytáhl svitek, který hledal nedávno v knihovně. "Ještě jsem neměl moc času to prozkoumat, ale vypadá to, že jsem ve Stormwindu našel způsob, jaks e dostat do sféry Elune. Možná by to pomohlo."
"To by pomohlo." Přitakala Ime. "Ale nebude to lehké, nejtěžší bude sehnat démoní krev." Povzdechl Medraen.
Ime se zamračila, připadalo jí to nějak povědomé. Hlavou jí proletěl obrázek, kněžek v chrámu, bílé místností a jehly naplněné zelenou tekutinou. Obrazy pominuly stejně rychle, jako přišli. Potřepala hlavou.

Někde to seženem!

44. Kat

16. listopadu 2009 v 22:21 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
Teldrasil - Kat

Kat se škubnutím probudila z neklidného spánku. Vzpomínky posledních dní se jí pořád vraceli v nočních můrách.
Z uznávané kněžky se během chvilky stala opovrhovanou nickou. Celý život strávila v chrámu službám bohyni, nic jinšího neznala a neuměla, před jeho dveřmi je bezmocná… Na ostrově, ani v městečkách na pevnině pro ni není místo, jenže kam může jít?
Ale nejhorší můra, která se jí vrací noc co noc. Je obličej Neige zkřivený v zlomyslném smíchu. Neige, která byla kdysi její kamarádkou a ta, která ji dostala na dno.
Prázdné místo, které se vytvořilo po rozbití jediného snu, ke kterému upírala celý svůj život, zaplnila touha po pomstě. Bezmezná nenávist a touha po spravedlivé odplatě zaplňovaly každý kousek její mysli. Neige si bez trestu utekla a ona je vystavena velkému ponížení!
"Vše nemusí být ztraceno."
Kat se zmateně rozhlédla. Co to bylo. "Je tu někdo?"
"Neboj se, jsem posel Elune, bohyně je spravedlivá. Dává ti druhou šanci."
Kat nevěřícně koukala mezi stromy, kde se objevilo světlo, tak jasné, že nebyla schopna v tom světle cokoli rozpoznat, pouze slyšela hlas, který z něj vycházel.
"Dostanu druhou šanci?" Vydechla.
"Ano, ale musíš dokázat, že jsi toho hodna." Přisvědčil hlas.
"Udělám cokoli."
"Ano… Ty jediná tohle můžeš udělat, víš toho nejvíc, abys pochopila pravdu. Schyluje se k válce, kterou musíš zastavit."
"K válce?" Vyděsila se Kat.
"Lidé a elfové proti sobě zanedlouho vyrazí. Už začali přípravy. Lidé byli vždycky chtivý válek, chtějí aby všechno bylo jejich, nespokojí se pouze ze spojenectvím."
"Vždyť naše národy uzavřeli pevný mír!"
"To ano, ale lidé nepřestali hledat záminku pro boj. Teď ji mají. Viní elfy ze stvoření draků a seslání chaosu na jejich svět. A Elfové tuhle pohromu přičítají lidem. Válka je na spadnutí. Tyrande už vyhlásila uzavření ostrova, chce chránit svoje lidi."
Kat se zběsile honily hlavou myšlenky, viděla plno obrazů a slyšela znovu slova, která se jí uchovávala v podvědomí. /..víš toho nejvíc abys pochopila pravdu… draci… démon na Teldrasillu… únik Neige…/ Všechno to do sebe zapadlo. "Neige, kvůli ní se rozpoutá válka!"
"Ano i ne, ona je pouze malým článkem skupiny, která začíná rozvracet těžce vydobytý mír. Musíš je zastavit! A zničit."
"Jak bych toho mohla dosáhnout?"
"Naše lidi povede bohyně a bude je chránit, ty se musíš dostat na druhou stranu, musíš se snažit a probojovat se nahoru, abys v pravý okamžik mohla vést bitvu s pravým nepřítelem… Ještě máš čas toho dosáhnout, ale vyraz rychle. Jinak zůstaneš uvězněna za bariérou ostrova…" Hlas se vytratil a v lese zavládla opět tma.
Kat ještě hodnou chvíli zůstala nehybně stát, myšlenka stále u podivného setkání. Pak prudce vyrazila, nemohla ztrácet čas, pokud zavřou jediný portál, už se z ostrova nedostane…
Dostala těžký úkol, ale ona ho zvládne a dokáže, že je hodna být velekněžkou. Teď bude muset strávit nějaký čas na slunci, aby její pokožka ztratila nafialovělý nádech. Ostříhá se a naučí se bojovat s mečem. A až bude přesvědčena, že obstojí, přidá se k lidem do armády jako nový válečník. Bude bojovat a stane se vůdcem a pak bude schopna vést "svoje" lidi do bitvy za svým snem a pomstou.
Musí zapomenout na zásady kněžek a hrdost elfů a vzdát se sebe, jako osoby, kterou dříve byla. Musí se stát tvrdým, silným válečníkem-člověkem! Jen tak může zvítězit.

2. výprava

9. listopadu 2009 v 21:45 | Irilin |  El Mara - prokletý ostrov
Ráno panovala ve vesnici pochmurná nálada. Uprostřed náměstí stála skupinka šesti vybraných lidí. Těch, kteří se měli zúčastnit cesty za lékem.
Dívky vpředu vypadaly silně. Odvážnými, smířenými obličeji se odlišovali od ostatních. Laura a El.
Za nimi po boku muže jménem Sted postával chlapec. Nervózně se ošíval a co chvíli se dotkl Stedovy vesty. Byl vystrašený, nechápal to a ani jeho otec neznal odpovědi na otázky, které ho tížily.
Pátá členka skupinky byla Maria. Tělo měla vytáhlé a pružné. Čokoládově zbarvená pokožka byla v obličeji světlejší a dávala vyniknout velkým zeleným očím. Bylo to týden, co oslavila dvacáté druhé narozeniny, ale už se u ní začali projevovat příznaky nemoci.
Posledním a nejstarším členem byl Dark. Z jeho osoby vyzařovala přirozená autorita. Statné svalnaté tělo vyztužené tvrdou prací. Tmavé vlasy a bradka pečlivě sestříhané. Do toho bystré a inteligentní oči dovršovali postavu vůdce.

"Jako každý rok, po období bouřky, se na nejsevernějším konci ostrova odhaluje pramen vody, která je jediným lékem na ostrovní nemoc. Za hranicemi chráněné části budete vystaveni většímu riziku této nemoci, proto musíte pospíchat. Ale mějte se na pozoru, ostrov je nebezpečný." Stařešina vesnice domluvil a pokynul svému pomocníkovy, aby rozdal skupince vaky na vodu.
Vaků bylo jen pět, na El se nedostalo. "Ještě jeden." Ozvala se nesměle.
"Ne, je to v pořádku." Odpověděl stařešina "Budeš vůdce."
Laura vedle ní zaúpěla. "Pořád jsem doufala, že se pletu!"
Její vyděšený pohled El vylekal. Snažila se vzpomenout si, co jí o tomhle Laura říkala. Jenže když se zamyslela, uvědomila si, že toto téma vynechala. Co je pozici vůdce tak zlého?!
Laura se obrátila na stařešinu. "Proč ona! Prosím, jmenujte Steda?!"
Stařešina se na Lauru zamračil. "Uklidni se, víš proč. Že?" Zadumaně si položil ruku na bradu a zadíval se na dvojici před sebou. "Ještě je potřeba jedna věc. Možná, že by pro ni bylo lepší, kdybys JI udělala ty." Jeho pomalá slova probodávali Lauru jako meče. Způsobovali jí muka, stejně jako šátek, který jí vtiskl do ruky. Obličejem zmučeným bolestí se kradmo ohlédla na svou matku. "Ano, ano," přitakal stařešina. Všiml si toho pohledu, "víš co je tvá povinnost."
Laura beze slova chytla El za ruku a vedla ji do nejbližší chatrče. Byl to jediný neudržovaný dům na vesnici, polorozpadlá střecha a padající omítka byly dostatečným důkazem neobydlenosti. Vnitřek domu byl plný stínů a prachu, vzduch zde byl cítit zatuchlinou a… krví.
El se prudce zarazila. "Lauro?" Šeptla vyděšeně.
"Omlouvám se, omlouvám já… tohle jsem nechtěla!"
"Lauro! Co se děje."
Laura pohlédla El do očí. "Aby měla výprava naději na úspěch, potřebujeme vůdce, který nás povede pravým ostrovem ne jeho iluzemi. Ale když ty iluze uvidíš, stanou se pro tebe skutečnými a už se jich nezbavíš. Proto nesmí vůdce vidět…" Poslední slova šeptla téměř neslyšně.
El se lehce pousmála "Budu mít zavřené oči, není to tak těžké."
Laura zoufale zavrtěla hlavou. "Nechápeš to. Pro ostrovany může být to, jestli jen mrkneš, otázkou života a smrti! Nechtějí riskovat. Nesmíš vidět. Já tě mám o zrak připravit." Její oči zabloudily k dýce, kterou vytáhla z opasku.
El ji dýku opatrně přebrala a s chabým úsměvem promluvila. "Není kam utéct že... Zachráníme je. Ale kvůli mému osudu se nesmíš trápit, udělám to sama.
Laura kroutila hlavou. "Tohle ale není správné, budeš naprosto bezbranná! Vím to! Viděla jsem to! Když na nás minulou výpravu něco zaútočilo, snažili jsme se utéct, schovat se. Jenom vůdce zůstal stát na místě, zmatený, osamocený…" vzlykla, "takovou smrt si nikdo nezaslouží! Proč by ses zrovna TY měla obětovat!" V návalu zoufalství vytrhla z Eliné ruky dýku a odhodila ji pryč.
El sebou cukla. V ruce, kde ještě před chvilkou měla nůž, byla hluboká rána. Rudá krev jí začala stékat po prstech na zem.
"Ach ne, ne, ne, NE!" Vydechla Laura. "Co jsem to…"
Zdvižením druhé ruky ji El zarazila. "Věřím ti, že mi řekneš, když budeme v nebezpečí. Věř ty mě, že se nepodívám, i kdybych si myslela, že mám umřít." Při těch slovech si El přitiskla zraněno ruku na oči, po chvíli jí po obličeji začali stékat červené pramínky krve.
Laura ji ruku odtáhla a oči ovázala šátkem. Vypadá to věrohodně, nikdo nebude pochybovat. "Nedovolím, aby se ti něco stalo EL."

Laura držela El pevně za ruku a vedla její nemotorné kroky. Mlčky prošly kolem výpravy a zamířily k hranici. Ostatní je následovali.

Poslední zastávka, před dlouhou cestou. Poslední obětí, motlitby, spousty slz. To byla hranice.
Pouze dvě dívky se loučení neúčastnily. Jejich myšlenky byly ztraceny v dálce.
Tichounkým šeptem popisovala Laura zemi, do které se chystají vstoupit, tak jak si ji pamatovala z vyprávění jejich vůdce. Vyprávěla o smutné krajině smrti, která sebere život všemu v jejím dosahu. O domovu přízraků, démonů a fatamorgán.
Když se jejich čas chýlil ke konci, obrátila se k El. "Povedeš náš za sluncem, to je jediný orientační bod co máme. Jeho polohu musíš vycítit podle tepla, které k tobě proniká z jeho paprsků. Ale nesmíš pospíchat, jen se zkus pořádně soustředit. Zkus to, uvolni se a vnímej. Kde je?"

El pomalu zvedla ruku a ukázala lehce doprava. "Výborně,"usmála se Laura, "to je opravdu náš směr."
El se probrala z poblouznění. "Tohle je tak riskantní! Co když se spletu, co v noci! Opravdu není lepší řešení?"
"Tohle je jediná možnost. A neboj, je to přesnější než si myslíš." "Ještě jedna věc, když ucítíš síru. Musíš nás rychle dostat pryč. Protože tak se pozná sopka a ta je obývaná těmi nejhoršími přízraky. Přiblížit se znamená smrt." Odpověděla Laura.

Čas loučení rychle uplynul, výprava musela vyrazit.