1. El Mara - Ostrov

27. října 2009 v 22:33 | Irilin |  El Mara - prokletý ostrov
"Chyťte ji! Zlodějka! Chyťte ji!"
Rozléhalo se ulicemi starého Londýna za patami malé otrhané tulačky.
Zděšený výraz na tváři, potrhané oblečení a ruce pevně svírající ukradené jablko, to byla El. Bosé nohy jí kmitaly po dlážděných cestách, plných špíny a smetí. Ve svém zoufalém běhu kličkovala mezi projíždějícími kočáry, minula žebračku, která se po ní ohlédla smutným, chápavým úsměvem a zapadla do postranní uličky.
Nenáviděla tohle město, plné bohatých lidí s jejich opovrhujícími pohledy. Věděl někdo z nich, co znamená hlad? Co znamená ulehat na tvrdou zem s vědomím, že se nemusíš dočkat rána. Určitě ne! Měli všechno, a přitom si toho ani nevážili.
Ona neměla nic. Domovem nazývala pochmurné ulice ponořené do šedého dýmu. A rodinou jí byli žebráci.
Sklopila zrak na svou malou kořist. Jablko bylo potlučené a děravé, nakonec by stejně skončilo na hromadě s odpadem, ale ona stejně musela každý den bojovat, aby něco takového získala. Protože pro lidi z ulic to byl poklad.

Nohy ji vedli známou cestou k opuštěnému kostelu. Tichounce vklouzla dovnitř a schovala se. Tady měla svůj úkryt, chráněný před deštěm a nebezpečím.
Natáhla se na dřevěnou lavici a rychle usnula, unavena po celodenních toulkách po městě.

Nespala dlouho, probuzena hlukem venku.
Poznala hlasy podnapilých mužů, těch co se snaží uniknout vlastnímu zoufalství na úkor jiných. Blížili se k jejímu úkrytu.
Ztuhla strachem, už několikrát poznala jejich krutost. Rozhlédla se po místnosti, hledajíc únik.
Měsíc v úplňku svítil oknem dovnitř a jeho světlo jí znemožnilo schovat se do stínů.
Najednou její zrak upoutala kresba na stěně. Stříbrný strom odrážející měsíční světlo se vůbec nehodil na toto místo. Zamyšleně po stěně přejela prsty a zůstala zaraženě stát. Strom začal růst, větve se třepotaly ve větru a ona slyšela vzdálený hukot vln s větrem. Pod prsty cítila hrubou kůru a pak se jí ruka začala nořit do toho světla v kmeni. Zděšením cukla a vytáhla ji zpátky.
Zorničky rozšířené strachem se nedůvěřivě dívali na toto kouzlo.

Rána o dveře byla jako skok do ledové vody. Protrhla tu magickou chvíli a El byla opět v realitě, kde prchala před nebezpečím. Klika se pohnula a ona se pousmála, už nezaváhala. Po hlavě se vrhla do kmene stromu s nadějí v něco lepšího.


Ocitla se na útesu bičovaného větry, hluboko pod sebou v mlze cítila oceán. Vzduch byl příjemně teplý a čistý a nad její hlavou zářilo oslnivé slunce. Zády byla opřená o kmen uschlého stromu, jeho kůra už věky zbělala, ale strom byl stále mohutný. Za sebou schovával úzkou cestičku, proplétající se útesem nahoru.
Stoupání bylo namáhavé, ale to co uviděla nahoře, stálo za všechnu námahu.
Dlouhá louka, vzadu les, políčka a malá vesnička nedaleko. A ty barvy! V porovnání s tímto, byl Londýn černobílí.
Nemohla tomu uvěřit, dlouho stála bez pohnutí a užívala si chvíli radosti. Až když se slunce začalo sklánět k obzoru, vydala se k vesnici.

Míjela lidi pracující na polích a jejich děti, které se honily a hrály si spolu.
Klid, pohoda, krása, tři slova, která dokonale popisovali tento svět a zároveň která pro ni byla v Londýně nedosažitelná.
Hlavou se jí začali honit obavy, nevěděla co od těchto lidí očekávat, přijmou ji? Nebo ji vyhostí pryč?
Jako v odpověď k ní přiběhl malý chlapec. Zářivě se ni usmál a chytl se jí za ruku.
El šla poslušně za ním do vesnice, teď si všimla, že někteří lidé zanechávají své práce a míří k nim a - usmívají se! El to zaskočilo, ale také se jí ulevilo. Je tu vítaná.

"Vítej!" Zavolal na El muž, který se právě připojil k skupince lidí, kteří ji doprovázeli.
"Je tu někdo s tebou?"
El se zmateně rozhlédla po skupince. "No já, přišla jsem sama." Vykoktala.
"Neboj se, my se o tebe postaráme. Já sem Paul. Kdybys něco potřebovala, klidně mi řekni. A ty si…?"
"El."

Průvod zastavil u dřevěného domku na okraji vesničky, děti otevřeli dveře a vtáhli El dovnitř.
"Tetooo! Tetó! Už je tady."
Ze zadní místnosti vyšla mladá žena s malým miminkem v náručí. Natáhla volnou ruku a vroucně El objala. "Vítej u nás."
El stála neschopna slova, nebo pohybu, pozorovala, jak žena vyprovodila zástup ze dveří. Všimla si i smutného pohledu, který si žena vyměnila s Paulem.
"Toto bude tvůj domov, vím, že to není nic moc, ale bude se ti tu líbit. Co říkáš."
"Je nádherný, ale proč to děláte?" Vysoukala ze sebe El otázku, která ji už chvilku trápila.
Žena se smutně pousmála. "Když na tomhle ostrově někdo ztroskotá, už se nemůže vrátit zpátky. Proto se o všechny trosečníky staráme, co bychom to byli za lidi."
Oni si myslí, že jsem tu ztroskotala? El se zamyslela, v paměti si vybavila útesy, první věc, kterou z ostrova viděla. "Rozbije se o ty útesy hodně lodí?"
"Bohužel, ano. Dost už chmurám! Nejsi hladová, nebo unavená? Nachystala jsem ti lavor s horkou vodou, kde se můžeš umýt. Máš tam i čisté šaty." Při těch slovech vedle žena El do koupelny. "Tady hned vedle je kuchyň, jen co se umyješ, bude uvařeno."
"Dě-děkuju vám." Vydechla El
"Promiň, já jsem zapomněla. Říkej mi teto a tenhle malý je Marthy. A ty jsi… El že?"
El němě přikývla.
Dveře od koupelny se zavřeli a El osaměla. Dopřála si chvilku na vzpamatování, ale vidina jídla, byla pro její hladový žaludek příliš lákavá.
Zchodila ze sebe staré šaty a vklouzla do lavoru.

Umytá, s učesanými vlasy a novým čistým oblečením vypadala jako jiný člověk. Člověk hodný tohoto štěstí. Ale stejně, když spatřila stůl plný jídla, neubránila se slzám dojetí.
Teta, která si její slzy špatně vyložila, ji konejšivě objala. "To bude dobré, bude se ti tu líbit. Neplač. Určitě si prožila hrozný den, ale bude líp."
El popotáhla. "Já… Já tomu…jen nemůžu uvěřit, já jsem… se dostala do ráje."
"Ne ráj, peklo." Ozvalo se ode dveří. Stála v nich dívka, ne o mnoho starší než El, s dlouhými světlými vlasy a posmutnělými oči.
"Tohle je Laura." Představila ji žena. "Moje starší dcera..."

Zbytek dne uplynul velmi rychle. Než se El nadála, byla noc a ona ležela v pokoji spolu s Laurou. Tolik nového, neznámého a přitom přátelského. Její život už nebude stejný.

"Jste tu opravdu tak přívětivý na všechny cizince? Lauro?" Zašeptala nesměle El. "Ano, ale ty si pro ně výjimečná." Konstatovala Laura.
"Já!" Zděsila se El, "jak to myslíš?"
Laura přešla pokoj a posadila se k El na postel. "Tenhle ostrov je zlo,…"
"Ale." Namítla El.
"Nepřerušuj mě." Sykla na ni dívka a pokračovala v příběhu. "Je propojen s prokletím, aspoň tak se o tom mluví. Tady si v bezpečí, ale za hranicemi této klidné zóny začíná pravý ostrov. Na pohled nerozeznatelný, ale je to jen mrtvá země plná klamů a iluzí."
El dívku vystrašeně sledovala. Nevyřčené otázky jí pálily na jazyku, jako rozžhavený kov, ale radši je spolkla a mlčela.
Laura pokračovala. "Proto ses stala důležitou osobou. Dnes nebo zítra vypukne bouřka, po ní se vždy vydá malá výprava pro léčivou vodu. Ty budeš vést tu výpravu."
"Ale," nechápala El, " Proč já? Pro jakou vodu? Nechápu to!"
Laura se na ni zamračila. "Říkala jsem to už, tato země je prokletá, bere život všemu co na ní je. I když jsme na našem území chráněni, ta nemoc je pořád v zemi. Když tu vodu nedonesete, plno lidí umře." Smutně sklopila a oči a tichounce dodala. "Matka také umírá."
"ALE PROČ JÁ?"
"Ty k ostrovu nepatříš, my co jsme tu déle, jsme se s ním sžili a začali jsme příjmat jeho přeludy. Nejlepší šanci čelit nástrahám máš ty."

Tíživé ticho uvěznilo obě dívky. Němé slzy si probojovali cestu po jejich tvářích a stékaly na přikrývku. Mladší v náruči starší, utěšující se navzájem, protože jejich cesty osudu se spojily.
Tichounce šeptajíc, začala Laura vyprávět svůj příběh. "Byla jsem v minulé výpravě. Jenže ostrov je silnější, než jsme mysleli. Za velkého zmatku zmizeli ostatní členové výpravy, a i když jsem stála vedle nich, nevěděla jsem kam. Zachránila jsem se sama, ale voda co jsem přinesla, vystačila jen na chvilku. Zklamali jsme..."

Elina druhá noc na ostrově končila stejně, jako ta první. Seděly s Laurou vedle sebe a dodávaly si odvahu. Otevřeným oknem k nim proudil vzduch nasycený elektřinou. Dnes čekaly bouřku.
"Jdeme." Zavelela starší dívka. Obě vyklouzly s přikrývek, prolezly oknem ven a pod rouškou noci utíkaly od vesnice.
Útěk? To bylo první, co El napadlo, jenže k pravdě to mělo daleko. Laura měla o svoji maminku a lidi z vesnice velkou starost. Taky, kde bylo možno na tomhle ostrově utéct? Ne, Laura ji vedla k "hranici kletby", jak tomu místu říkali místní. Chtěla jí ukázat pravou tvář ostrova.
El nevěděla co očekávat. Za hranicí viděla stejnou zeleň jako před ní, ale podle Laury dokáže klamy ostrova odhalit jen světlo blesků. Proto přišly dnes.

Na všechny ty povídky, záhady a kletby měla El pouze Lauřino slovo. Ostatní osadníci nic nenaznačili, mlčeli. Ani nevypadali, že by se něco mělo blížit. Ale Laura měla svoje vysvětlení. "Nedozvíš se nic, dokud nepůjdeš, aby si neudělala nějakou hloupost."
Její pochybnosti měl zahnat dnešní večer.

Obzor potemněl a z nebe se začaly sypat vodní kapky. V přesyceném vzduchu se tvořily drobné výboje, které rychle přerostly v ohromné blesky.
El fascinovaně pozorovala výjev před sebou. Hustý prales a obrysy hor, které rozeznávala ve tmě, se úderem blesku vytratily a nahradila je vyprahlá krajina. Když světlo odeznělo, ukázal se opět původní výjev. A tak to šlo pořád dokola, světlo - poušť, tma - zeleň. Teď už pochybovat nemohla.

Dívaly se dlouho, nakonec Laura objala El okolo ramen a odvedla ji domů. "Zítra nás čeká těžký den, měli by jsme si odpočinout."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Saoru Fuede Saoru Fuede | Web | 1. listopadu 2009 v 2:49 | Reagovat

Chudák El :-(

2 Asharak Asharak | 21. června 2018 v 1:03 | Reagovat

Je pěkná noc, a to ticho kolem!
Do toho se rozloučím s tou,  kterou jsem nedávno našel, po takové době někdo, kdo má v sobě jiskru, co tu nebyla tolik let, ale neusínám. Převracím se ze  strany na stranu, až  mi začnou hlavou prolétávat vzpomínky, nejprve se vybaví příjemné potemnělé fialové pozadí stránky, a následuje tento, nebo druhý příběh? O čem to byli? Pád, to byl další, a ten jiný? Tohle je on! První.   Těch 8 roků uběhlo, ale já si vzpomínám, když jsem si jej četl poprvé. Je to ono, tak silné. Pěkně to zahřeje tam pod hrudí. Příběh z mladší minulosti.
A budu usínat klidný, natěšený, až si příští noc, která mi nedá spát, otevřu další pokračování. Tých je za dobře  si šetřit, jelikož příběhy někde končí. A taky to je na nich po letech moc  krásné, proto mají tak nepopsatelnou váhu, přesto že můžou být krátké, nebo  klidně nepůsobit jako perfektní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama