close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Říjen 2009

1. El Mara - Ostrov

27. října 2009 v 22:33 | Irilin |  El Mara - prokletý ostrov
"Chyťte ji! Zlodějka! Chyťte ji!"
Rozléhalo se ulicemi starého Londýna za patami malé otrhané tulačky.
Zděšený výraz na tváři, potrhané oblečení a ruce pevně svírající ukradené jablko, to byla El. Bosé nohy jí kmitaly po dlážděných cestách, plných špíny a smetí. Ve svém zoufalém běhu kličkovala mezi projíždějícími kočáry, minula žebračku, která se po ní ohlédla smutným, chápavým úsměvem a zapadla do postranní uličky.
Nenáviděla tohle město, plné bohatých lidí s jejich opovrhujícími pohledy. Věděl někdo z nich, co znamená hlad? Co znamená ulehat na tvrdou zem s vědomím, že se nemusíš dočkat rána. Určitě ne! Měli všechno, a přitom si toho ani nevážili.
Ona neměla nic. Domovem nazývala pochmurné ulice ponořené do šedého dýmu. A rodinou jí byli žebráci.
Sklopila zrak na svou malou kořist. Jablko bylo potlučené a děravé, nakonec by stejně skončilo na hromadě s odpadem, ale ona stejně musela každý den bojovat, aby něco takového získala. Protože pro lidi z ulic to byl poklad.

Nohy ji vedli známou cestou k opuštěnému kostelu. Tichounce vklouzla dovnitř a schovala se. Tady měla svůj úkryt, chráněný před deštěm a nebezpečím.
Natáhla se na dřevěnou lavici a rychle usnula, unavena po celodenních toulkách po městě.

Nespala dlouho, probuzena hlukem venku.
Poznala hlasy podnapilých mužů, těch co se snaží uniknout vlastnímu zoufalství na úkor jiných. Blížili se k jejímu úkrytu.
Ztuhla strachem, už několikrát poznala jejich krutost. Rozhlédla se po místnosti, hledajíc únik.
Měsíc v úplňku svítil oknem dovnitř a jeho světlo jí znemožnilo schovat se do stínů.
Najednou její zrak upoutala kresba na stěně. Stříbrný strom odrážející měsíční světlo se vůbec nehodil na toto místo. Zamyšleně po stěně přejela prsty a zůstala zaraženě stát. Strom začal růst, větve se třepotaly ve větru a ona slyšela vzdálený hukot vln s větrem. Pod prsty cítila hrubou kůru a pak se jí ruka začala nořit do toho světla v kmeni. Zděšením cukla a vytáhla ji zpátky.
Zorničky rozšířené strachem se nedůvěřivě dívali na toto kouzlo.

Rána o dveře byla jako skok do ledové vody. Protrhla tu magickou chvíli a El byla opět v realitě, kde prchala před nebezpečím. Klika se pohnula a ona se pousmála, už nezaváhala. Po hlavě se vrhla do kmene stromu s nadějí v něco lepšího.


Ocitla se na útesu bičovaného větry, hluboko pod sebou v mlze cítila oceán. Vzduch byl příjemně teplý a čistý a nad její hlavou zářilo oslnivé slunce. Zády byla opřená o kmen uschlého stromu, jeho kůra už věky zbělala, ale strom byl stále mohutný. Za sebou schovával úzkou cestičku, proplétající se útesem nahoru.
Stoupání bylo namáhavé, ale to co uviděla nahoře, stálo za všechnu námahu.
Dlouhá louka, vzadu les, políčka a malá vesnička nedaleko. A ty barvy! V porovnání s tímto, byl Londýn černobílí.
Nemohla tomu uvěřit, dlouho stála bez pohnutí a užívala si chvíli radosti. Až když se slunce začalo sklánět k obzoru, vydala se k vesnici.

Míjela lidi pracující na polích a jejich děti, které se honily a hrály si spolu.
Klid, pohoda, krása, tři slova, která dokonale popisovali tento svět a zároveň která pro ni byla v Londýně nedosažitelná.
Hlavou se jí začali honit obavy, nevěděla co od těchto lidí očekávat, přijmou ji? Nebo ji vyhostí pryč?
Jako v odpověď k ní přiběhl malý chlapec. Zářivě se ni usmál a chytl se jí za ruku.
El šla poslušně za ním do vesnice, teď si všimla, že někteří lidé zanechávají své práce a míří k nim a - usmívají se! El to zaskočilo, ale také se jí ulevilo. Je tu vítaná.

"Vítej!" Zavolal na El muž, který se právě připojil k skupince lidí, kteří ji doprovázeli.
"Je tu někdo s tebou?"
El se zmateně rozhlédla po skupince. "No já, přišla jsem sama." Vykoktala.
"Neboj se, my se o tebe postaráme. Já sem Paul. Kdybys něco potřebovala, klidně mi řekni. A ty si…?"
"El."

Průvod zastavil u dřevěného domku na okraji vesničky, děti otevřeli dveře a vtáhli El dovnitř.
"Tetooo! Tetó! Už je tady."
Ze zadní místnosti vyšla mladá žena s malým miminkem v náručí. Natáhla volnou ruku a vroucně El objala. "Vítej u nás."
El stála neschopna slova, nebo pohybu, pozorovala, jak žena vyprovodila zástup ze dveří. Všimla si i smutného pohledu, který si žena vyměnila s Paulem.
"Toto bude tvůj domov, vím, že to není nic moc, ale bude se ti tu líbit. Co říkáš."
"Je nádherný, ale proč to děláte?" Vysoukala ze sebe El otázku, která ji už chvilku trápila.
Žena se smutně pousmála. "Když na tomhle ostrově někdo ztroskotá, už se nemůže vrátit zpátky. Proto se o všechny trosečníky staráme, co bychom to byli za lidi."
Oni si myslí, že jsem tu ztroskotala? El se zamyslela, v paměti si vybavila útesy, první věc, kterou z ostrova viděla. "Rozbije se o ty útesy hodně lodí?"
"Bohužel, ano. Dost už chmurám! Nejsi hladová, nebo unavená? Nachystala jsem ti lavor s horkou vodou, kde se můžeš umýt. Máš tam i čisté šaty." Při těch slovech vedle žena El do koupelny. "Tady hned vedle je kuchyň, jen co se umyješ, bude uvařeno."
"Dě-děkuju vám." Vydechla El
"Promiň, já jsem zapomněla. Říkej mi teto a tenhle malý je Marthy. A ty jsi… El že?"
El němě přikývla.
Dveře od koupelny se zavřeli a El osaměla. Dopřála si chvilku na vzpamatování, ale vidina jídla, byla pro její hladový žaludek příliš lákavá.
Zchodila ze sebe staré šaty a vklouzla do lavoru.

Umytá, s učesanými vlasy a novým čistým oblečením vypadala jako jiný člověk. Člověk hodný tohoto štěstí. Ale stejně, když spatřila stůl plný jídla, neubránila se slzám dojetí.
Teta, která si její slzy špatně vyložila, ji konejšivě objala. "To bude dobré, bude se ti tu líbit. Neplač. Určitě si prožila hrozný den, ale bude líp."
El popotáhla. "Já… Já tomu…jen nemůžu uvěřit, já jsem… se dostala do ráje."
"Ne ráj, peklo." Ozvalo se ode dveří. Stála v nich dívka, ne o mnoho starší než El, s dlouhými světlými vlasy a posmutnělými oči.
"Tohle je Laura." Představila ji žena. "Moje starší dcera..."

Zbytek dne uplynul velmi rychle. Než se El nadála, byla noc a ona ležela v pokoji spolu s Laurou. Tolik nového, neznámého a přitom přátelského. Její život už nebude stejný.

"Jste tu opravdu tak přívětivý na všechny cizince? Lauro?" Zašeptala nesměle El. "Ano, ale ty si pro ně výjimečná." Konstatovala Laura.
"Já!" Zděsila se El, "jak to myslíš?"
Laura přešla pokoj a posadila se k El na postel. "Tenhle ostrov je zlo,…"
"Ale." Namítla El.
"Nepřerušuj mě." Sykla na ni dívka a pokračovala v příběhu. "Je propojen s prokletím, aspoň tak se o tom mluví. Tady si v bezpečí, ale za hranicemi této klidné zóny začíná pravý ostrov. Na pohled nerozeznatelný, ale je to jen mrtvá země plná klamů a iluzí."
El dívku vystrašeně sledovala. Nevyřčené otázky jí pálily na jazyku, jako rozžhavený kov, ale radši je spolkla a mlčela.
Laura pokračovala. "Proto ses stala důležitou osobou. Dnes nebo zítra vypukne bouřka, po ní se vždy vydá malá výprava pro léčivou vodu. Ty budeš vést tu výpravu."
"Ale," nechápala El, " Proč já? Pro jakou vodu? Nechápu to!"
Laura se na ni zamračila. "Říkala jsem to už, tato země je prokletá, bere život všemu co na ní je. I když jsme na našem území chráněni, ta nemoc je pořád v zemi. Když tu vodu nedonesete, plno lidí umře." Smutně sklopila a oči a tichounce dodala. "Matka také umírá."
"ALE PROČ JÁ?"
"Ty k ostrovu nepatříš, my co jsme tu déle, jsme se s ním sžili a začali jsme příjmat jeho přeludy. Nejlepší šanci čelit nástrahám máš ty."

Tíživé ticho uvěznilo obě dívky. Němé slzy si probojovali cestu po jejich tvářích a stékaly na přikrývku. Mladší v náruči starší, utěšující se navzájem, protože jejich cesty osudu se spojily.
Tichounce šeptajíc, začala Laura vyprávět svůj příběh. "Byla jsem v minulé výpravě. Jenže ostrov je silnější, než jsme mysleli. Za velkého zmatku zmizeli ostatní členové výpravy, a i když jsem stála vedle nich, nevěděla jsem kam. Zachránila jsem se sama, ale voda co jsem přinesla, vystačila jen na chvilku. Zklamali jsme..."

Elina druhá noc na ostrově končila stejně, jako ta první. Seděly s Laurou vedle sebe a dodávaly si odvahu. Otevřeným oknem k nim proudil vzduch nasycený elektřinou. Dnes čekaly bouřku.
"Jdeme." Zavelela starší dívka. Obě vyklouzly s přikrývek, prolezly oknem ven a pod rouškou noci utíkaly od vesnice.
Útěk? To bylo první, co El napadlo, jenže k pravdě to mělo daleko. Laura měla o svoji maminku a lidi z vesnice velkou starost. Taky, kde bylo možno na tomhle ostrově utéct? Ne, Laura ji vedla k "hranici kletby", jak tomu místu říkali místní. Chtěla jí ukázat pravou tvář ostrova.
El nevěděla co očekávat. Za hranicí viděla stejnou zeleň jako před ní, ale podle Laury dokáže klamy ostrova odhalit jen světlo blesků. Proto přišly dnes.

Na všechny ty povídky, záhady a kletby měla El pouze Lauřino slovo. Ostatní osadníci nic nenaznačili, mlčeli. Ani nevypadali, že by se něco mělo blížit. Ale Laura měla svoje vysvětlení. "Nedozvíš se nic, dokud nepůjdeš, aby si neudělala nějakou hloupost."
Její pochybnosti měl zahnat dnešní večer.

Obzor potemněl a z nebe se začaly sypat vodní kapky. V přesyceném vzduchu se tvořily drobné výboje, které rychle přerostly v ohromné blesky.
El fascinovaně pozorovala výjev před sebou. Hustý prales a obrysy hor, které rozeznávala ve tmě, se úderem blesku vytratily a nahradila je vyprahlá krajina. Když světlo odeznělo, ukázal se opět původní výjev. A tak to šlo pořád dokola, světlo - poušť, tma - zeleň. Teď už pochybovat nemohla.

Dívaly se dlouho, nakonec Laura objala El okolo ramen a odvedla ji domů. "Zítra nás čeká těžký den, měli by jsme si odpočinout."

42. Přízraky

11. října 2009 v 14:17 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
Hnáni obavami, dorazili do Stormwindu neuvěřitelně rychle. Nikita kráčela po boku Medreana, dlouhé uši zakryté kapucí cestovního pláště.
Už před městem, se k nim dostaly podivné příběhy o hrozných dracích daleko na severu. Někteří, mluvili o hrozné spoušti, kterou za sebou zanechávají. O ničení polí a požírání dobytka. Jiní měli pozoruhodné historky o letce přízraků, jež je předzvěstí hrozné zkázy. I z Darnassus pronikly zprávy, o kterých mluvila Irilin, o útoku duchů.
Medraen vedl Nikitu napříč městem, nikde se nezastavovali. Cíl byl jasný, magická věž.
"Stát!" Zastavil je starý hlídač u schodiště do věže. "Prokažte se nebo odejděte."
Medraen luskl prsty a ve vzduchu se objevil malý drak svírající magickou tyč. Hlídač spokojeně přikývl a podíval se přísně na Nikitu. "Ona je tu se mnou." Podotkl Medraen. "Do věže smí pouze mágové." Odsekl nabubřele hlídač.
Nikita lehce nastavila ruku a vytvořila to samé, co Medraen. Hlídač se zamračil, ale pustil je dále. Medraen si oddechl. Dobře, že to předpovídal, proto Nikitu naučil vstupní heslo. Sice nebyla pravý mág, ale možnosti černé magie, kterou ovládala ona, jsou ohromné.
Stoupali po schodišti, schod za schodem.
"Podívej!" Vykřikla zděšeně Nikita. Řítil se na ně obrovský černý drak. Medraen rychle vytvořil ochranou bariéru, ale drak jí proletěl jako by nic. Nikita se přitiskla k Medraenovy a čekala konec.
Drak proletěl jimi i věží. Věž jako by se začala bortit. Přízračné kusy schodiště odpadávali, z oken šlehaly plameny, ale pravá věž stála pevně.
"Co se to děje."
Lidé v ulici, jakoby si ničeho nevšimli. Nezastavili se, nepodívali se nahoru. Pouze hlídač se zamračil a pozoroval přízrak draka.
Kolem nich se prohnala osoba, mág, jak se ukázalo po chvíli. Bojoval s drakem, až ho porazil. Vypadal zničeně, klesl k zemi a zhluboka oddechoval. Nikita se k němu rozběhla. "Pane! Jste v pořádku?! Pane!" Její šok byl znatelný, poznala Einaradina! Jejich pohledy se střetly a on zmizel.
"Einaradin! Jak je to možné." Nikita tam stála neschopná pohybu. Medraen ji uchopil za ramena a vedl nahoru. "Za chvilku se dozvíme víc."
Ve věži byl zmatek, spousta mágů pobíhala sem tam, zapisovači psaly na dlouhé pergameny. Do toho všeho věží proletovala spousta kouzelných tvorů a zpráv.
V rohu seděl velmi starý mág, dlouhé bílé vlasy a plnovous skoro po zem. Opíral se o magickou hůl. Jen co je spatřil, rozpustil houf mágů, dožadujících se vysvětlení a pokynem ruky pozval Medraena s Nikitou do zadní místnosti.
"Poslední dobou je tu dost zmatek." Řekl starý mág smutně. "Nemýlím-li se, přišli jste také pro vysvětlení." Medraen se omluvně usmál. "Nebyl to hlavní důvod cesty, ale teď je to věc, která nás nejvíc zajímá, Mistře."
Velmistr se zadíval na Nikitu. "Začínají těžké časy, spojenců bude potřeba. I z bývalých nepřátel, co elfko?" Nikita se zalekla, ale Medran klidně přikývl. Sundala proto kápi a uklonila se. "Omlouvám se."
Velmistr se pousmál a začal. "První správy dorazily z Darnassus, ale bylo jich velmi málo a hodně nepřesné. Až po tom, co se objevila dračí letka se dalo něco poskládat. Tenhle chaos začal po útoku na Darnassus, kdy stráže spolu s Tyrande pronásledovali vetřelce. Po tom co ho Tyrande zasáhla kouzlem, se ztratil. Domníváme se, že to kouzlo nabouralo bariéru mezi světy nebo časy a proto se teď prolínají. Vše co jde vidět, jsou jen magické obrazy, přízraky, obyčejní lidé to nevidí. Poslední dobou ale ztrácejí na síle. To je vše co víme."
"Děkujeme, Mistře. Teď tedy hlavní důvod proč jsme tu. Smím nahlédnout do archivů?!" Starý kouzelník svraštil čelo. "Víš, že pro vstup do archivů je potřeba plno svolení." "Vím, ale nedalo by se to nějak zařídit." Velmist si jen povzdychl.
"Opravdu nechceš počkat tady?" Ptal se Medraen Nikity. Povolení do archivu dostal, ale Nikita tam nemohla, ani ji to netrápilo. Chtěla se projít po městě, ale to se nelíbilo Medreaenovi. "Neboj se o mě." Usmála se Nikita, nasadila si kapuci a vyšla z věže.
Šla do opuštěné čtvrti ve východní části města. Našla si opuštěnou uličku a schovala se za hromadu beden. Nebála se, že ji někdo najde, potřebovala klid a čas. Spojení na takovou dálku bylo těžké a ubíralo jí hodně energie, ale potřebovala mluvit s Irilin.
"Máme pár informací, Tyrande seslala na Einaradina kouzlo, které ho poslalo do jiné dimenze, ale porušilo se spojení mezi tamtou a touto dimenzí, ale vše sou jen přeludy. Einaradina sem viděla dnes ve Stormwindu, ale je na tom bledě, pro něj sou ty přízraky skutečnost." Nikita se odmlčela, čekala až si to Irilin všechno srovná.
"Tyrande sesílá kouzla, která jí pošle Elune." Odpověděla váhavě Iri. "Takže je za tímhle zmatkem Elune? Ale proč chce k sobě přitáhnout pozornost." Odpověděla Nikita. "To si nemyslím, spíš chce něco maskovat. Nebo chce přitáhnout víc lidí do chrámů, aby její moc narotla." "Hmm, a Iri? Co uděláme s Einaradinem." Z jejího hlasu byla slyšet lítost. "Netuším, kouzla bohyně jsou silná. Musíme věřit, že je dost silný a dostane se z toho."
Nikita otevřela oči, celé tělo jí bolelo, spotřebovala až moc sily.
"A podívejme se." K Nikitě se ze zadu blížili dva zlodějíčci. "Přeje nám štěstí, taková hezká panenka a tady sama." Na tvářích se jim zračil zlomyslný úšklebek. Jediným trhnutím jí strhly cestovní plášť. "Krvavá elfka!" "Začíná to být zajímavé, můžeme zavolat stráže, a nebo si s ní užijeme samy."
Blokovali celou uličku, nebylo kama utéct, kdyby na to ovšem sebrala dost sil. Jeden z mužů k ní poklekl. "Co tu pohledáváš. Elfko!" Poslední slovo pohrdavě vyštěkl. Z jeho úst byl cítit alkohol. Jednou rukou jí chytil košili a druhou mocně udeřil, až Nikita zasténala a hlava jí odlétla na stranu. "Na něco sem se tě ptal!"
Nikita pomalu zvedla hlavu a pohlédla na něj očima plnými magie, očima které sevřely a nepustily. Její prsty se dotkly mužovy tváře a brali si z ní život.
Druhý muž se jen zděšeně díval na ty dva, konečně se vzpamatoval. Rozběhl se, co mu nohy stačily pryč. "Stráááže! Vetřeléééc!"
Nikita ze sebe shodila bezvládného muže. Byl pouze v bezvědomí, ale jeho energie jí pomohla. Po utíkajícím muži poslala tlakovou vlnu, která mu podrazila nohy.
"Tiše, nic ti neudělám. Špitla mu do ucha, vytrhla svůj plášť a zmizela.
Večer se opět přidala k Medraenovy, který na ni čekal v hospůdce. Viditelně se mu ulevilo. "Tak co našels něco?" Medraen nepatrně přikývl. "Vydáme se na cestu Niki? "Ano." Pomalu se zvedly a vydali se do tmavé noci. Až budou sami, řekne jí to.