Irilin
Když někdo přijde o lásku, zůstane mu bolest, ale po nějaké době se i taková rána zahojí. Když o ni přijdete podruhé, bolí to o to víc a zůstane zoufalství. Když se přece jen najde někdo, kdo tu bolest zmírní, vzhlížíte k němu jako k zachránci. A co když i zachránce odejde do věčných lovišť a když vás zradí ten, v kterého jste bezmezně věřili? Takhle by se cítila Irilin, kdyby jí zbyla aspoň naděje na únik - smrt. Ale i o tu přišla…
Po tolika ranách, zklamání, zbavena víry a naděje, života i smrti, Irilin uzavřela své srdce všem pocitům. Zapomněla na vše dobré a zbyla si jen s bezmocností a věčností. Částečně uspala své vědomí a poddala se přírodě - stala se součástí vánku. Putující širým světem bez zájmu o okolí…
Nikita
V první chvíli nevěděla kde je. Město Silvremoon nebylo ještě nikdy tak poničeno. Tenhle příběh začínal být čím dál komplikovanější. Tolik otázek, na které chtěla najít odpovědi! Ale ona je najde… na konci své cesty.
Mágové a černokněžníci pracovali na obnově města a poškozené části vraceli do původního stavu. Ostatní se snažili aspoň trochu pomáhat, jak to jen šlo. Nikita procházela městem a zoufala si… kolik se toho ještě stane, než najdu Einaradina. Einaradin… tohle byla jeho cesta! Tak co vyváděl. Nikita zkusila zastavit pár lidí, ale moc se nedověděla. Někteří jen mávly rukou a pospíchali pryč, jiní řekly výbuch, Velké tornádo… Nikdo nevěděl nic přesného. "Kruci! Půl města je zničeného a nikdo o tom nic neví!" zoufala si. Nevědomost je strašná.
Jenže co teď… jak má jít po stopě Einaradina, když neví, kam jeho stopy vedou. Možná by se hodilo po dalším rozruchu, pomyslela si ironicky. Byla v koncích. Tady žádné informace nedostane, nejlepší bude se vrátit do Orgimaru a čekat."Ou, to čekání bude moje smrt!" Jenže jinší stopy nejsou…
Vydala se z chmurného města pryč, šla neznámímy končinami směrem, kde měla být, jí dobře známá stanice se vzducholoďmi. Tam si zajistí odlet do Orgimaru. Stanici našla docela snadno, ale spletla si nástupiště a místo do Orgimaru se vydala na cestu do malé vesničky v pralese. Byla naštvaná, hlavně na sebe a celou cestu si potichu nadávala. Zbytečná cesta a ztráta času! Ve vesnici dostala další špatné zprávy: Let do Orgimaru jí před chvilinkou odletěl. "Co tu budu dělat!" Prales byl plný nebezpečných šelem a ve vesnici ani jedna hospůdka. Zkusila se ještě u vzducholodí optat na novinky, ale novinky tady! To by chtěla moc.
Vyšla zadní branou na pláž, sedla do písku a začala házet kamínky do moře, pozorujíce ptáky a západ slunce. Nebe bylo bez mráčků a bylo teplo… no horko, ani osvěžující vánek nafoukal. Proto ji překvapil vítr, který se zničehonic zvedl. Ale byl příjemný. Ve větru poletovali listy ze stromů a okvětní plátky květů. Nikita jeden z nich chytla… Najednou se jí v mysli promítlo několik vzpomínek a pocitů, zarážející bylo, že nebyli její, ale vše proběhlo tak rychle, že si nic nezapamatovala. Vítr ustal, ale lístek v její ruce podivně vibroval. Vítr se vrátil, Nikita zbystřila smysly a rozpoznala v něm kousek Energie - ale byl hodně slabý. Lístek jí uletěl, ale ona se zaměřila svou psychickou silou na energii. S takovou se ještě nesetkala, moc slabá, nereagující a neurčitá na to aby mohla patřit něčemu živému, ale zase to nebyla energie mrtvého. Rychle kolem sebe rozložila širokou, neproniknutelnou bariéru, tak aby pohltila i neznámou sílu. Vítr ustal a všechny lístky popadali a plavali na hladině. Nikita je se zájmem sledovala. Něco se musí stát! A hned jinak mi to unikne. Uvědomila si, že by měla více trénovat kouzla, protože bariéra ji rychle vyčerpávala.
"Hej ty! Co si! No táák! Dělej něco!" A začala po lístkách házet kameny. "No táák!" Zkusila udělat i malou energetickou kouli, ale ta neznámou energií bezúčinně proletěla, také způsobila rozpad bariéry."Né no tak udělej něco! Hej ty! To!" Nikita byla naštvaná ignorací neznámé energie. V duchu se proklínala a zoufala nad ubohostí svého počínání, dělala to jen z nudy a ze zlosti že tam v Silvremoonu ztratila stopu.
Tu ji napadlo, že by si z té energie mohla načerpat sílu k obnově vlastní. Začala kouzlit, přitom potichu šeptala slovíčka, jimiž lákala energii - věděla že je to zbytečné, ale to víte nuda a bezmocnost... "Pojď, no ták." "Ještě kousek, budeš moje."