Červen 2009

31. Hádka

29. června 2009 v 23:10 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
Einaradin začal pomalu přicházet k sobě. Strašně ho bolela hlava. Co se stalo? Pomyslel si. Nemohl si nic vybavit. Opatrně otevřel oči.
Nad ním se skláněla jeho sestra a léčila mu rány. "Vítej zpátky Einaradine."
"Co, co se stalo?" Einaradin se posadil a rozhlížel se okolo. Byl v malé místnosti, kde kromě postele nic nebylo. "Po tom co jsme odešla z ruin, sem měla špatné tušení. Vrátila sem se tam a moje obavy se potvrdily, bylo tam plno negativní energie. Doufala jsem, že jste s Irilin stihli odejít včas, ale lehká stopa negativní energie vedla z ruin sem a když sem viděla tu spoušť…" Einaradinovy se všechno vybavilo. Co to provedl! "Proboha!" "Klid, klid… Za to nemůžeš a navíc se všichni ještě dali zachránit. Kde je Iri?" Einaradin se zahleděl do země s tváří plnou utrpení. "Zemřela… Nenávratně." Ei už chtěla něco namítnout, nebo ho utěšit, ale poznala, že tady by to slova jen zhoršily.

Bum, bum bum! Někdo se k nim dobýval. "To jsou z města?" zděsil se Einaradin. "Ne to nebudou…" "Otevři ty potvoro! Pusť mě k Einaradinovy!" "To bude asi ta holka z hospody, pořád tu otravuje, ale já ji vyhodila ven." "hmm"
Nikita rozrazila dveře. Měla pořádný vztek. Uvidí Einaradina, nějaký trouba ho omráčí, tak ho ochrání před horšími následky, chce mu pomoct, ale ona si přijde taková slečinka sama dobrota, udělá jakýsi takový kouzlo a najednou všichni letí do vzduchu a Nikita skončí ve zdi, zatímco Einardin zmizí. Navrch zjistí co se stalo, jenže tohle by Einaradin neudělal, to se muselo něco stát, ale ta holka prý všechny oživila, no jo jenže oni byli všichni naštvaní. To se rozumí že.
I když jí to Irilin vymlouvala. Nikita se pustila do hledání Einaradina. Nakonec Nikita přesvědčila irilin o Einaradinově nevině a irilin jí ho vyčmuchala… nebyl daleko. Ale zase tam s ním je ta holka a nechce pustit!

"Nevím kdo jsi! Ale tohohle (Nikita ukázala na Einaradina) hledám už pěkně dlouho a ty mi nebudeš bránit, abych tu byla!" Ei už chtěla něco namítnout, ale Einaradin to tiše odbyl. "Nechte toho, cos po mě chtěla Nikito?" Nikitu ten chladný tón zarazil. "Proč jsmi to udělal?" Zeptala se sklíčeně. "Niki, tu holku už sem někde viděla." Skočila jí do myšlenek Irilin. "No a kdo to je?" "To já nevím, ale byla v tom snu? Asi." "Když nic nevíš, tak prosím teď neruš."
"Einaradine proč!? Měli sme dohodu!" "Stejně si ju chtěla porušit." "Ne nechtěla!" "Zdržovalas!" "Zdržovala! Já myslela, že ti ty pauzy nevadí! Já tě miluju!" Nikita zrychleně oddechovala, už je to venku. Netrpělivě vyčkávala reakci, ale ničeho se nedočkala. "Einaradine prosím!" "Hmm. Víš co, nech mě. Nemám náladu na tvoje triky!" Ei se usmála. "Slyšela, běž!" "Ani se nehnu! Já tě opravdu miluju Einaradine copak to nevidíš!" Ei se jí postavila do zorného pole. "Je to strašně dojemné, ale na to nemám čas, ven!" V ruce se jí objevila energetická koule. Nikita zuřila."Ty mi chceš vyhrožovat!" A sama vyvolala kouli z temné energie.

To špatně dopadne. Irilin skočila mezi ně. "Niki nech toho, jen tu všechno vyhodíte do vzduchu." "Ale co mám dělat!" "Nevzdávej se!" Nikita uvolnila Energii. "Einaradine nevyhazuj mě, prosím. Můžu jít s vámi, třeba pomůžu a přesvědčím tě, že to myslím vážně." "Niki, řekni jim, že bychom měli vypadnout, jdou sem lidi, asi ti z města a cítím, že jsou naštvaní." "Hej…" "Ne, nech nás být a běž." Rozhodl se Einaradin. " No už není kama jít sme obklíčení." Konstatovala Nikita. Vzájemná nevraždivost se mírně uklidnila. "Cože?" Divila se Ei. "Lidi z města, je od tebe hezký, žes je oživila, ale oni sou furt naštvaní a nevím kdo bude oživovat nás." "Nech si ten sarkasmus." Odsekla Ei. "I…" "Ne! O mě neříkej! Zastavila ji Iri." "Promiň" "I…No?" Pobízel Einaradin. "No Ime, tak sem pojmenovala tu kočku, říká, že je tu zadní vchod." "Kočka může něco říkat?" "No… naznačuje." Kašlete na to, já sem dost silná! A tady tá tlupa jsou stejně převážně nemrtví. Vyšlu proti nim jedno kouzlo a leží!" Nikita vyvrátila oči. "K čemu si je teda oživovala, když je teď zabiješ? " "Kdo mluvil o zabíjení, jen jim vymažu paměť." Ei se pustila do přípravy kouzla. Znenadání na ni skočila Irilin a kousla ji do ruky. Ei ji nakopla a pomocí energetické koule ji shodila na podlahu. "Iri! Si v pořádku!" Nikita se k ní rozběhla. "Hlídej si tu potvoru!" "Proč si to udělala!" "Niki zastav ji! Nevím co to udělá se mnou." "Promin, za tu kočku, ale to je blbost to kouzlo!" "Proč, protože si ho nevymyslela ty?!" "Iri pomoc." "Tvuj Einaradin, není taky nemrtví?" "Ne nemůžeš ho použít, mohlo by nám ublížit a hlavně Einaradinovy." Einaradin se napřímil, že by měla pravdu? "Pch, říkala sem, že účinkuje jen na nemrtvé!" "A co je Einaradin!" Ei jako by zamrzla, potom se pomalu otočila na Einaradina. "Cože!?" A kruci, pomslel si, nevím jestli by bylo horší to kouzlo, nebo tohle. "hmm." "hmm?!! Co to má být! Umíš něco normálního!" "Když to říkal mě tak jí to nevadila." Řekla Niki Irilin. "No jo, asi je to pravda." "Asi! Ty jsi nemrtvý!" "JO!" Teď už na sebe křičeli z plných plic. "Nechcu rušít, ale ti lidi se pořád blíží!" Skočila do toho Nikita při malé pauzičce na nádech. "To je mi jedno! Tohle nepodstatnější, to je hrůza!" Najednou usnula. Nikita se zaraženě obrátila na Einaradina. "Rychle vypadnem, tohle je lepší, za chvilku se probere." "Vypadá rozumně, poď následuj mě." Zavelela Iri a ukázala tajnou chodbu skrytou v podlaze.

29. Iri a Nikita

22. června 2009 v 20:45 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
Nikita stála jako přikovaná. Irilin? Opravdu Ta Irilin? Měla by mít zlost, ale na tohle ubohé stvoření nešlo nenávidět, nebylo jí jak ublížit… A pak tu byl ten druhý pocit, láska k sestře, o které jen slyšela…

Než si to stačila urovnat Irilin zmizela. "Neeeeee!" "Co si sakra myslíte! Že všeci ode mě můžou jen tak mizet!" Nikita zlostně přecházela sem a tam a dupala. Její zlost se ještě vystupňovala, když ji začala pálit ruka. Otevřela dlaň a chtěla ji zchladit ve vodě, ale co to? Lístek! Honem zavřela dlaň a začala Iri přivolávat. "Že by mě štěstí neopustilo?" Obláček energie pomalu se formující do postavy se vrátil. "Co to bylo? Ty? Einaradin?" Divila se Iri. "Jo já sem tě znovu přivedla, chtěla sem si promluvit!" "Ne to ne, byl tam Einaradin a já? A ještě někdo." "Einaradin tě zavolal?" "To je jedno, asi se mi to zdálo."

"O čem chceš mluvit? Mluv s někým jiným, já musím jít." "Kruci! Nikam nepujdeš stejně nemáš kam! Buď se mnou, vždyť jsme sestry!" "Nemám sestru." Řekla Iri tónem, který vysvětluje malému dítěti nerovnosti světa." "Máš, Mě!" Nedala se odbýt Nikita, "vzpomínáš si na rodinu?" "Rodinu?" U ostrova ji vytáhli na břeh a tam se začala učit, učitelé a spolužáci, oni říkali, že budou její rodina. "Ne." Odsekla Nikita a vytáhla velmi pomačkanou fotku ženy, mže s dítěte. "To jsem já…" Irilinin hlas se změnil, vzpomínky, jež byli roky zapomenuté, se vynořily a zaplnily kousek prázdna. "Jaks k ní přišla?" "Říkám jsem tvoje nevlastní sestra." A Nikita vyslala k Iriliné mysli útržky ze svých vzpomínek. "Škoda, že jsme se nepoznaly dřív, v lepším čase." Zase ta snaha o úsměv. "…A co..?" Nikita zakroutila hlavou, poznala narážku na matku. "Ale pořád je čas! Jak sem říkala, můžeme si pomoct! Navzájem! Prosím, stejně… stejně nemáš kam jít! Budeme mít jedna druhou!"

Irilin se dala na cesty s nulitou, zaplnila aspoň trochu svojí prázdnoty a Nikita jí dodávala svou kuráž a naději. Nikita byla taky šťastná, konečně má rodinu.
Po cestách narážely na spoustu lidí, míst a měst, Iri splynula s okolím, ale Nikitu začalo štvát mluvit do vzduchu.
"Co kdyby ses °vtělila°do nějakého zvířátka?" "Ani omylem!" "Proč ne? Bylo by to praktičtější? A navíc by byla menší šance, že tě někdo objeví? Teda nevím, proč se toho bojíš…" "To je moje věc a do zvířete nemůžu! Už jsi někdy viděla v jednom těle dvě duše!" "Ne, proto to můžem zkusit." Po dlouhém srdceryvném přesvědčování Iri svolila.
V pralese, kterým procházely, narazily na zbloudilou bagíru a Irilin ji začala přesvědčovat, jestli by jí nepůjčila tělo. Po dvou hodinách přesvědčování se Nikita naštvala. "Pokud budem čekat dalších 5min než se tady s milostivou kočkou dohodnete, naštvu se a z té kočky duši vymlátím a tebe tam pak nacpu, ať se ti to libý nebo ne!
Toto opatření se později zalíbilo i Iri.

I když se obě pracně snažily, bylo jasné, že tématu Einaradin se nemohou vyhýbat napořád. Začala Nikita a Irilin se divila, že ho zná. Ovšem když skončila z vypravováním Irilin se zase jen soucitně usmála. "Je to hezký příběh a je mi líto, že tvůj Einaradin zmizel, pomůžu ti ho najít." "Byl to i tvůj!" "Ne, kdepak. Já jednoho Einaradina milovala, ale ten umřel a žádný jiný už není a nikdy nebude." Dlouho se Nikita snažila Iri přesvědčit, ale ta neustoupila. I když se jí postupem času vrátila bojovnost, odvaha a touha pomáhat. Nikdy neuznala, že muž co se vydává za Einaradina je ten její. Ale Nulitu podporovala v její lásce a radovala se s ní.

………………………………………………………………………………………………….
(Kdesi v Tanarisu v hospůdce) Nikita sedí u stolu nad džbánkem piva, Iri v kočičím těle sedi vedle ní. Za dobu co byly spolu, si rozvinuly telepatickou řeč, která se prokázala hodně užitečná. A její výhodnost se ještě zvýšila po tom co Iri zabezpečila hodně ochranými kouzli jejich Energie a Myšlenky. (Energie=nikdo, NIKDO (pokud se nikdo nechce aby byl nikdo můžu nikoho zrušit…:P nepoznal, že bagíra-irilin, je jen bagíra).
"Tohle je trochu potupné." "Máš smůlu, buď ráda, že sem tě nemusela přivázat venku." Irilin se srdečně zasmála. "Nežertuj." "Moc lidí tu není co?" "Ne, ale hele někdo nový přichází, nelíbyl by se ti?" "No tak Iri… To je Einaradin!" Irilin se na něj podívala, v tu chvíly se jí před očima promítli obrazy, které ji nedávali smysl. Poničené město, plameny, voda... nemohla si vzpomenout.
"Einaradine!" Nikita málem převrátila židly a vrhla se k němu.

27. Co jsi zač?

13. června 2009 v 23:39 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
………………………………………………………………………………………………
Tu ji napadlo, že by si z té energie mohla načerpat sílu k obnově vlastní. Začala kouzlit, přitom potichu šeptala slovíčka, jimiž lákala energii - věděla že je to zbytečné, ale to víte nuda a bezmocnost... "Pojď, no ták." "Ještě kousek, budeš moje."

"Já?" Znělo to tak vzdáleně a vysíleně. Nikita se polekala, nervózně se rozhlížela napravo i nalevo, ale nic neviděla… "Zdálo se mi to," usoudila… .Energie už byla skoro na dotek, když se její povaha změnila, předtím rozprostřená, slabá koncentrace energie se vytratila z prostoru do bodů, kde se její koncentrace podstatně zvýšila. Už to bylo vidět i pouhým okem - kolem lístků vyzařovala husté světlo. Tato změna porušila Nikitinu koncentraci a energie jí málem zmizela. Naštěstí se už naučila zachovat chladnou hlavu i v překvapivějších situacích. "Vypadá to, že mi to usnadňuješ." Pronesla s úsměvem do vzduchu. Pomalu vkročila do vody směrem k plavoucí zásobě energie. Bylo to až moc jednoduché. První lístek už byl na dosah, nabrala ho a vstřebávala energii.

Pomalu se uvolňovala, jenže najednou energie zaútočila. Potlačila její a snažila se zajmout jejím tělo. Nikita se vyděsila, takovou sílu a reakci nečekala! Posledními silami cizí energii vytlačila, přerušila veškeré snahy o ni a utekla z vody těžce oddychujíc. K její smůle se to nevytratilo. Nikita bojovala s nutkáním utéct, ale chtělo zistit co to je. "Co si sakra myslíš! Co si! No! Mě nedostaneš!"

Jeden lístek se zvedl z hladiny a letěl k Nikitě. Nemohla se hnout, jen vyděšeně sledovala blížící se objekt. Přistál jí ladně v dlani - sama nevěděla, proč ji nastavila. Z lístku jí do těla pronikl kousek energie, ale bylo to jiné než předtím. Energie navázala spojení. Niki začala vnímat nejasné vzpomínky. "O co se snažíš!" Zoufala si v duchu. "Já?" Ozval se hlásek v její hlavě. "Jo ty co jsi?" "Já, já jsem…Nejsem." Myšlení energie bylo hodně pomalé a nejasné. "Cože?" "Nejsem nic." "Něco jsi? Nech mě to pochopit!" "Není těžké chápat, byla jsem a teď nejsem." Aspoň něco, čeho se mohla Nikita chytit. "Co, kdo jsi byla?" "Bytost jako ty, ale teď připravena o život i smrt." "Co se stalo?"

Zabraná do komunikace si nevšimla, jak se všechny listy spojily a po hladině k ní došla postava ženy, natáhla ruku a vzala Nikitě z dlaně poslední lístek. Dotyk - pohlazení větru, který přetrhl spojení. "To je dlouhý příběh a já… já půjdu." Poslední co Nulitě doznívalo v hlavě. "Nechoď! Pojď se mnou!" Postava se zarazila a dívala se na Nikitu. "Jaký by to mělo význam?" Při těch slovech si Nikita všimla na její tváři něčeho, co připomínalo smutný úsměv. "Třeba ti pomůžu!" Nikita neznala důvod, proč by měla zůstávat s tou °osobou°, ale něco jí říkalo, ať to udělá.


"A jak ti říkali?" "Irilin…"


26. Zoufalství

11. června 2009 v 23:11 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
Irilin

Když někdo přijde o lásku, zůstane mu bolest, ale po nějaké době se i taková rána zahojí. Když o ni přijdete podruhé, bolí to o to víc a zůstane zoufalství. Když se přece jen najde někdo, kdo tu bolest zmírní, vzhlížíte k němu jako k zachránci. A co když i zachránce odejde do věčných lovišť a když vás zradí ten, v kterého jste bezmezně věřili? Takhle by se cítila Irilin, kdyby jí zbyla aspoň naděje na únik - smrt. Ale i o tu přišla…
Po tolika ranách, zklamání, zbavena víry a naděje, života i smrti, Irilin uzavřela své srdce všem pocitům. Zapomněla na vše dobré a zbyla si jen s bezmocností a věčností. Částečně uspala své vědomí a poddala se přírodě - stala se součástí vánku. Putující širým světem bez zájmu o okolí…


Nikita

V první chvíli nevěděla kde je. Město Silvremoon nebylo ještě nikdy tak poničeno. Tenhle příběh začínal být čím dál komplikovanější. Tolik otázek, na které chtěla najít odpovědi! Ale ona je najde… na konci své cesty.

Mágové a černokněžníci pracovali na obnově města a poškozené části vraceli do původního stavu. Ostatní se snažili aspoň trochu pomáhat, jak to jen šlo. Nikita procházela městem a zoufala si… kolik se toho ještě stane, než najdu Einaradina. Einaradin… tohle byla jeho cesta! Tak co vyváděl. Nikita zkusila zastavit pár lidí, ale moc se nedověděla. Někteří jen mávly rukou a pospíchali pryč, jiní řekly výbuch, Velké tornádo… Nikdo nevěděl nic přesného. "Kruci! Půl města je zničeného a nikdo o tom nic neví!" zoufala si. Nevědomost je strašná.

Jenže co teď… jak má jít po stopě Einaradina, když neví, kam jeho stopy vedou. Možná by se hodilo po dalším rozruchu, pomyslela si ironicky. Byla v koncích. Tady žádné informace nedostane, nejlepší bude se vrátit do Orgimaru a čekat."Ou, to čekání bude moje smrt!" Jenže jinší stopy nejsou…

Vydala se z chmurného města pryč, šla neznámímy končinami směrem, kde měla být, jí dobře známá stanice se vzducholoďmi. Tam si zajistí odlet do Orgimaru. Stanici našla docela snadno, ale spletla si nástupiště a místo do Orgimaru se vydala na cestu do malé vesničky v pralese. Byla naštvaná, hlavně na sebe a celou cestu si potichu nadávala. Zbytečná cesta a ztráta času! Ve vesnici dostala další špatné zprávy: Let do Orgimaru jí před chvilinkou odletěl. "Co tu budu dělat!" Prales byl plný nebezpečných šelem a ve vesnici ani jedna hospůdka. Zkusila se ještě u vzducholodí optat na novinky, ale novinky tady! To by chtěla moc.

Vyšla zadní branou na pláž, sedla do písku a začala házet kamínky do moře, pozorujíce ptáky a západ slunce. Nebe bylo bez mráčků a bylo teplo… no horko, ani osvěžující vánek nafoukal. Proto ji překvapil vítr, který se zničehonic zvedl. Ale byl příjemný. Ve větru poletovali listy ze stromů a okvětní plátky květů. Nikita jeden z nich chytla… Najednou se jí v mysli promítlo několik vzpomínek a pocitů, zarážející bylo, že nebyli její, ale vše proběhlo tak rychle, že si nic nezapamatovala. Vítr ustal, ale lístek v její ruce podivně vibroval. Vítr se vrátil, Nikita zbystřila smysly a rozpoznala v něm kousek Energie - ale byl hodně slabý. Lístek jí uletěl, ale ona se zaměřila svou psychickou silou na energii. S takovou se ještě nesetkala, moc slabá, nereagující a neurčitá na to aby mohla patřit něčemu živému, ale zase to nebyla energie mrtvého. Rychle kolem sebe rozložila širokou, neproniknutelnou bariéru, tak aby pohltila i neznámou sílu. Vítr ustal a všechny lístky popadali a plavali na hladině. Nikita je se zájmem sledovala. Něco se musí stát! A hned jinak mi to unikne. Uvědomila si, že by měla více trénovat kouzla, protože bariéra ji rychle vyčerpávala.
"Hej ty! Co si! No táák! Dělej něco!" A začala po lístkách házet kameny. "No táák!" Zkusila udělat i malou energetickou kouli, ale ta neznámou energií bezúčinně proletěla, také způsobila rozpad bariéry."Né no tak udělej něco! Hej ty! To!" Nikita byla naštvaná ignorací neznámé energie. V duchu se proklínala a zoufala nad ubohostí svého počínání, dělala to jen z nudy a ze zlosti že tam v Silvremoonu ztratila stopu.
Tu ji napadlo, že by si z té energie mohla načerpat sílu k obnově vlastní. Začala kouzlit, přitom potichu šeptala slovíčka, jimiž lákala energii - věděla že je to zbytečné, ale to víte nuda a bezmocnost... "Pojď, no ták." "Ještě kousek, budeš moje."



24. Nikita- po stopách Einaradina

11. června 2009 v 19:08 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
Nikita
Po chvilce se narovnala a utřela slzy, z očí jí vyzařovala odhodlanost a zlost. Konečně našla kousek štěstí a tak snadno se ho nevzdá! Zklidnila své emoce a vnímala energii svou a tu z okolí. Našla v ní výřit zbytky kouzla z Einaradinova zmizení a v nich rozeznala kopírovací kouzlo. "Kopie!" sykla zlostně. Vlna hněvu jí opět pohltila, ale po chvilce ji opět potlačila. "Já ti ukážu! Takhle si se mnou zahrávat nebudeš!"
Sedla si doprostřed místnosti, z váčku u pasu vytáhla rudý kámen a postavila ho před sebe. Začala odříkávat formuli s rukama položenými na kámen. Z kamene se začala uvolňovat energie, která se postupně přeměňovala na přízrak. Povolala jednoho z démonků, nad kterým jako zkušenější černokněžnice dokázala udržet kontrolu. Věděla, že démonci dokáží vnímat magickou stopu ještě dlouho po odchodu kouzelníka. Ale musela si pospíšit, démonek nevydrží věčně a jestli bude stopa moc stará jeho síly se brzy vyčerpají.
Prvním úkolem bylo najít místo, kde Einaradin provedl kouzlo rozdvojení, ale ona byla rozhodnuta tu stopu sledovat klidně až do začátku jejich společné cesty, nebo do vychladnutí stop. Jak se ukázalo tak daleko chodit nemusela, protože démonek zaznamenal zvýšení stopy - místo provádění rozdvojovacího kouzla - na pláži, kde před několika dny čekali na Irilin. "No jistě! Určitě se vydal za ní! Ale měli jsme jít spolu, proč to udělal! Proč by něco takového dělal!" Démonek ohlásil nález pravé stopy Einaradina. Jenže ta zanedlouho zkončila jen malým zvýšením energie kouzla. Nikita si povzdechla a pozorovala démonka, který se snažil rekonstruovat magické částice do původního stavu. Obnovení magického portálu do Orgimaru ho stálo hodně energie. Pokud se bude Eianarain pohybovat takto, jeho stopu za chvilku ztratím, na takové věci nemají démonci dlouhou výdrž. Po vyčerpání své energie, která dává dohromady stopu a kouzla, zmizí. A až ho budu moct znovu vyvolat, bude už pozdě… Z přemýšlení ji vytrhlo dokončení kouzla a ona prošla portálem do velkoměsta.
Portál je vyvedl v malé chatrčce. Nejspíš jeho dům. Ohlédla se po démonkovy, který byl trochu zmatený, hlásil mnoho cest tam, sem, tam… Po nějaké době se uklidnil a hlásil nejsilnější stopu tady v domě, opět kouzlo, ale tentokrát to bylo něco většího. Nikita zastavila démonka v obnově kouzla, něco takového by nevydržel. A pokud by ji další portál nepřivedl blíž k Einaradinovy, musela by začít jinde. To by znamenalo delší čas a menší pravděpodobnost nálezu. A to nechtěla dopustit!
Musí zkusit najít jiné řešení, jak přijít na to, kam vedl tento portál. Měla štěstí, v chatrči se válelo ještě pár věcí zbylých z tvorby kouzla. Některé opravdu zajímavé a málo dostupné. O místě prodeje už slyšela, jen musí ukázat, že na to má! ale na to by mělo stačit malé, krátkodobé kouzlo.
Nikita vešla do krámu v podzemních prostorách velkoměsta. Rozhlížela se po zboží a hodnotila situaci. "Budete si něco kupovat?" obořil se na ni prodavač. "pokud to máte" odpověděla sladce Nikita. "Já mám všechno! Ale není to levný." "Na levné bych si taky šla jinde." Odpověděla a přitom ukázala váčky s penězi. V obchodníkovy se probudila chamtivost a hned byl i milejší. "Tak co pak vám mohu nabídnout? Lektvary, bylinky, kouzla na vše možné." "A co kameny na portály?" obchodník si odfrkl. "Takovou maličkost, jistě-že.." "I na zakázané portály?" Obchodník se zarazil. "No… i něco takového by možná bylo, ale ne hned… takové věci normálně v krámě nemám… i když jeden bych tu měl, jen jestli by se vám zrovna takový hodil." "Jaký?" "Portál na elfský ostrov." "Zajímavý, že máte zrovna ten…." "Nedávno sem ho sháněl pro…" Obchodník se na ni podezřívavě podíval. "Pro?" Zeptala se Nikita. "Nějaká zvídavá slečinko, takové informace tu neposkytuji!" "Vážně?" Zapředla smutně Nikita a postavila na pult váček s penězi. Obchodník se do něj podíval, nenápadně ho šoupl pod stůl a rozmluvil se: "Takový vysoký nemrtvý, teda první sem si ho spletl s elfem, ale víte jak. Chtěl do toho města to bylo tak…. jsou to tak čtyři dny." Nikita se na něj mile usmála a odešla. Zaražený obchodník na ni zůstal zírat, ale po chvilce se uspokojil s přepočítáním peněz od ní.
Tak Nikita zamířila k ostrovu elfů, na pobřeží si najala loďku a koupila plášť, přesto že je míšenka dvou elfských rodů (znepřátelených), je víc podobná otci a tady by ji mohli uvítat taženými zbraněmi. V ranních hodinách se ztratila mezi davem mířícím do chrámu, aby se poklonily k Elune - své bohyni.
Kousek za sebou uslyšela dva elfy, kteří se bavili o nějakém incidentu zde v chrámě. Nikita napnula uši a poslouchala. Zprávy to byli zarážející. Nějaký vetřelec - nejspíš Einaradin - se vloupal do chrámu a zavraždil kněžky a - to není možné - elfku Irilin. Nikita byla zmatená, Einaradin by Iri nezabil, to není možné, ale Irilin je podle všeho mrtvá… Co se stalo! Musí zistit pravdu! Jenže co je pravda? Pravdu se dozví nejspíš jen u Einaradina takže cíl se nemění. Ale smrt Iri... Bojovali v ní protichůdné pocity, byla ráda, že už nemá sokyni, ale byla to přece její sestra!
Podle skrytého démonka se dostala - jen tak tak neobjevena - do síně - kde nejspíš došlo k neštěstí podle kytek a bílého plátna. Démonek hlásil změnu Einaradinovy energie a... hlásil jí divnou věc, která se zakutálela pod pohovku, Nikita ji vylovila a s demonkovou pomocí rozeznala démoní krev. K čemu tohle tady! Nikita už nic nechápala. Jenže démonek naznačoval, že právě tohle zapříčiňuje výchylku Eiho energie. Nikita se zhluboka nadechla a píchla si zbyteček tekutiny.

Démoní krev ji přeměnila na energii a malé částice, které do ní byly přidány ji hnaly do zahrad Elune. To nemůže dopadnout dobře. Pomyslela si. Vždyť si jí bohyně elfů všimne! Ovšem než dorazili k cíly démonek se vzepřel a strhl Nikitu k nově nalezené stopě. Tady i Nikita ucítila velké výkyvy energie, hodně kouzel. Ale dostali se zase jen kousek, Einaradin znovu použil portál. Nikita zaklela. "To neumí chodit normálně!" "Dělej." Přikázala démonkovy a ten začal tvořit portál. Nic jiného jí nezbývalo, z tohoto místa musí stejně honem zmizet - Co ju to vůbec napadlo sem lízt! Jenže tím pronásledování skončí - démonek zmizí.
S pocitem prohry vstoupila do portálu.

8. pod hvězdami

5. června 2009 v 22:41 | Irilin
Další z mojí tvorby kapitolka do příběhu irilin einaradina, elfkama a nás ostatních



chybějící články

5. června 2009 v 22:36 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
Chybějící články podle čísel psal Einaradin a jsou na jeho blogu

můžete si je taky dohledat podle