Irilin
Můj život začal v jedné malé bezejmenné vesničce. Byla obklopena rozsáhlou savanou s množstvím zvěře a pastvin.
Žili jsme daleko, od ostatních lidí a já znala jen naši zem ohraničenou vysokými horami.
Pro mě, malé elfí děvčátko, to byl krásný klidný život, plný her a radostí. Avšak, ne nadlouho.
Toho dne jsem si hrála s ostatními u řeky, skákali jsme po kamenech z jednoho břehu na druhý.
Byla to zábava o to vzrušující, že byla rodiči zakázána. Nechápali jsme, proč, až do toho dne.
Byla jsem zrovna uprostřed řeky, když se kámen, na kterém jsem stála převrátil. Dřív než to kdokoli z nás postřehl, jsem bojovala s řekou o život. Nikdy by mě nenapadlo, že v takovém malé říčce je tak ohromný proud. Snažila jsem se dostat ke břehu, ale voda se mnou utíkala rychle, byla jak mocný predátor, co uchopí svou kořist a už ji nepustí. Můj boj skončil, z vyčerpání a nedostatku vzduchu jsem omdlela.
Další věc, na kterou si pamatuji, byli starostlivé oči starší elfky.
Seděla v křesle u mojí postele a dávala na mě pozor.
Seděla v křesle u mojí postele a dávala na mě pozor.
Když jsem se trochu vzpamatovala, řekla mi, že mě našla ležet na mělčině skoro utopenou. Zachránila mě.
Jenže voda mě zanesla k ostrovu jménem Teldrasil, obklopeném mořem a strmými horami. Nebyla možnost dostat se zpátky, ani jsem nevěděla, kde to je.
Měla jsem strach, přesto jsem se pokusila prchnout z vesnice. Už si nevzpomínám proč, ale něco mě hnalo pryč.
Utíkala jsem po vyšlapané pěšince, jak mě nohy vedly, dál a dál. Zastavil mě až vysoký elf, který mi stál v cestě.
Jmenoval se Elfkam. Ostře řezaný obličej měl orámovaný dlouhou hřívou nafialovělých vlasů. Na sobě měl hnědou róbu s dlouhým pláštěm a v ruce svíral majestátně hůl.
Byl starší a určitě zkušenější než já. Přinutil mě rozhlédnout se kolem sebe a já spatřila nebezpečné šelmy, potulující se ve stínech kolem mě, roztodivné příšerky, které jsem nikdy dřív neviděla a další nebezpečí, číhající za každým stromem. Mé odhodlání pokračovat v cestě pokleslo. A o zbytky kuráže mě připravil Elfkam. Vyprávěl mi o velkém, nebezpečném světě číhajícím všude naokolo, o lidech zákeřných a monstrech ještě strašnějších. Přesto jsem si myslela, že jsem dost silná, abych to zvládla, a taky jsem mu to řekla.
Náš souboj trval sotva vteřinu a já byla poražena, ještě než sem stačila cokoli udělat. Ale přece jen jsem něco postřehla, použil kouzla!
Zaražená a neschopna uvěřit jsem na něj upřela tázavý pohled.
"Druidové, mocní kouzelníci elfů, umí využít energie přírody a použít ji ve svůj prospěch." To mi tenkrát odpověděl.
Vrátila jsem se do vesnice a začala se učit o té síle. Čím víc jsem toho věděla, tím rostla má touha po informacích a síle. Ale přírodní magie nebyla to jediné, co jsem studovala. V rozsáhlé knihovně jsem našla svitky o světě, ve kterém žiji, ale který jsem nepoznávala. S každou řádkou jsem cítila, jak svět kolem mě roste a já se zmenšuji. Doteď jsem znala jen svou rasu elfy, tedy jak jsem se dozvěděla přesněji Noční elfové. Jenže ras bylo na světě neskutečné množství s ještě pestřejší minulostí a schopnostmi. Chtěla jsem být silná, abych mohla ten pozoruhodný svět poznat.
V některých věcech mi pomáhal Einaradin. Byl to vysoký elf s dlouhými bílými vlasy a hlubokýma šedýma očima. Byl jen o kousek starší než já, ale o něco zkušenější. Jeho cíle směřovali vysoko, ale aby jich dosáhl, potřeboval vědět víc, a tak jsme se při výuce skamarádili.
Einaradin byl muž činu a kouzla se mu nezdála dost důstojná, proto se učil bojovat meči a střílet šípy. Stával se z něj pozoruhodný lovec.
Čas plynul a náš cíl byl blíž a blíž. Ostrov Teldrasil jsme už znali nazpaměť, byl čas vydat se do města, ve kterém na nás čekala loď na pevninu.
Darnassus byl rozlehlý, ale Einaradin nás zkušeně vedl k přístavu. Bylo to jediné místo, z kterého se dalo dostat na ostrov obehnaný prudkými skalami.
Naše cesta tu však nekončila, za cíl jsme si vybrali největší město ve spřáteleném světě, Stormwind. Přestupovali jsme z lodě na loď, prodírali se bažinami i zasněženými pláněmi dokud jsme nestanuli před ohromnou bránou Železného města.
Tehdy jsem nechtěla uvěřit, že může být i něco většího. Město vyhloubené v srdci nejtvrdší skály bylo plné strojů, páry a kovadlin. Po úzkých ulicích probíhali sem a tem robustní trpaslíci a neustále něco dělali. Bylo tu i plno různých bytostí a příšerek o kterých jsem v životě neslyšela.
Einaradin mě vedl bludištěm chodeb, musela jsem se ho chytnout, abych se neztratila, ale na směr jsem se neptala. Vše tady byla tak úchvatné, že ať dojdem kamkoli, bylo mi to jedno.
Stanuli jsme ve velká hale, z hlubokých tunelů se ozývalo zlověstné dunění. Největší železnice, která kdy byla vybudována! Spojující tohle město s naším konečným cílem. Každý nový poznatek mi otvíral oči a já jsem byla neskutečně šťastná, že žiji v tomhle světě.
Mýlila jsem se, Stromwind byl jen největší zastávkou nebo jakýmsi výchozím stanovištěm pro naši cestu vpřed.
Podnikali jsme mnoho výprav a poznali mnoho nového. Z těch dnů si pamatuji jedno obzvlášť pozoruhodné setkání se starým druidem, který mě naučil měnit svou podobu do podoby zvířete. Byl to nezapomenutelný pocit.
Teď když na to všechno vzpomínám je mi smutno. Byla jsem tak šťastná. Tolik jsem toho zažila! Ale nesmím zapomenout na okamžiky, které se mi navždy vryli do paměti a které nikdy nepominou. Většina z nich je ze stejného místa a to z tajemného pralesa na jihu země. Učila jsem se tam mezi svěžími rostlinami, rozmanitou zvěří a pod oblohou s těmi nejkrásnějšími západy slunce.
Tady jsem zjistila, že Einaradina bezvýhradně miluji. Vždy když jsem ho potřebovala, byl blízku. A tolik věcí, které pro mě udělal, nemůžu nikdy splatit.
Miloval mě taky. A to zjištění bylo ohromující.
Byl zrovna jeden z těch nádherných západů slunce. Seděli jsme na pláži, za námi ožíval prales stovkami písní ptáků, moře tichounce šeptalo a usínající slunce barvilo svět do červena. Obrátil se na mě s něžným pohledem a vážnou tváří. "Vezneš si mě?" Nemohla jsem uvěřit svým uším, Neposedné slzy se mi vehnali do očí. Byla jsem přešťastná. "Ano."
Svatbu jsme měli ve velké katedrále ve Stormwindu. Štěstí se mnou přišlo oslavit jen pár lidí, ale mě to nevadilo. Kdybych zůstala na světě pouze s ním byla bych šťastná.
Po svatbě jsme si našli útulný byteček v rybářské vesnici na jihu pralesa, v BootyBay. Ale štěstí jsme si neužili dlouho.
Po pár dnech mě dohonila sova se zprávou z ostrova. Potřebovali tam rychle moji pomoc, nemohla jsem odmítnout. Ale uměla jsem se přemisťovat, proto moje loučení nebylo tak těžké, mohla jsem být za chvilku zpátky.
Jenže kouzlo nevyšlo a já uvízla o několik metrů dál, na úpatí skály ostrova. Mé sily byli vyčerpané. Schoulila jsem se pod blízký vodopád a vzhlížela jsem nahoru. Doufala jsem v zázrak.
Einaradinovy si začal dělat starosti brzo. Svolal záchranou četu a vydali se mě hledat.
Veden svým srdcem skočil do vodopádu a dopadl přede mě v tříšti kapek. Ale nahoru už cesta nevedla a my tam zůstali uvěznění. Jedinou nadějí byl skok dolů ze skal. Tam kde v hlubinách zastřených mlhou čeká náruč moře nebo ostré útesy skal.
Naposledy se políbili a skočili. Ať tam čeká cokoli jsou spolu.
Náraz byl prudký a bolestivý, nořila jsem se hluboko pod vodní hladinu. Síla vody mi vyrvala Einaradinovu ruku a já klesala ke dnu.
Byla bych se utopila, ale v těch hlubinách se objevila světlo. Obklopilo mě a já byla pryč.
Probrala jsem se v Darnassus, připadalo mi to trošku nostalgické, ale mou hlavní starostí byl Einaradin. Kde je? Nestalo se mu nic?
Smutně jsem se vydala do našeho bytečku a doufala, že tam na mě čeká. Ale to místo bylo prázdné. Dlouho jsem tam zůstávala a má naděje slábla. Ale nevzdala jsem se a dočkala jsem se zprávy. Je naživu! A pospíchá za mnou.
Nevím čím jsem si zasloužila tento osud. Čí zlomyslná ruka tahala za nitky? Dostala jsem naději na setkání a místo něho mi přišel posel posel oznámit jeho smrt.
Byl jen kousek ode mě! Pouhých pár metrů od BootyBay, ale do cesty se mu postavil urostlý ork, zelené monstrum s velkými tesáky a krvežíznivýma očima. Einaradin se ukryl ve stínech, ale ork ho stejně objevil a připravil ho o život.
Tehdy jsem se svezla na zem a plakala, až mě do své hebké náruče vzala tma a já tak mohla uniknout žalu.
Po několikati dnech bezvědomí jsem se na pokraji svých sil uchýlila na ostrov do chrámu Bohyně Elune. Elune uctívají všichni Elfy a ona nás opatruje ve dnech smutku. A já jsem se této bohyni naprosto oddala a stala se její služebnicí.
Od té doby vede mé kroky ona. Poslala mě do pouště na kontinentu Kalimdor. Zde mám hledat odpovědi na otázky, které mě trápí. Ve hvězdách mám předurčen velký úkol, ale abych ho mohla splnit, musím být ještě silnější…

