close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Květen 2009

Konec Einaradina s Irilin

30. května 2009 v 14:43 | Irilin Einaradin |  Příběhy: Střípky naděje
Shrnutí:
Irilin a Einaradin se na své cestě bojivníků setkali na ostrově Teldrasil. Pomáhali si a cestovali spolu za poznáním tajů nového učení a prozkoumávání nových krajin. Po několika letech společné cesty se jejich vztah proměnil v lásku a oni se rozhodli vstoupit do svazku manželského.
Klidného soužití si ovšem moc neužili. Zanedlouho po svatbě byla Irilin předvolána k úkolu, ale při portu na mýsto jí přenášedlo selhalo a ona uvízla na pokraji Teldrasilu odkud nebyla cesta ven. Einaradin se ji vydal hledat a také ji našel, jenže z malého výstupku nemohli jinam než do nedozírné propasti pod nimy. Při pádu se roztrhli, ale přežili. Irilin čekala na Einaradina v jejich bytě v BB, kde ji zastihla zpráva, že při cestě do BB byl Einaradin zavražděn horďákem.
Irilin se vyda do chrámu bohyně Elune utišit svou bolest. Jedna z jejích knežek měla vidění v němž Irlin posílala do pouště Tanaris.
Ani pro Einaradina nebyl určen konec a tak ho bohyně vyzvedla ze záhrobí dala mu nové tělo a úkol najít si peta a ochraňovat Irilin. Ale ani bohyně neměla moc vrátit Einaradina z rukou temných sil neposkvrněného..
Příběh:
Irilin:
Irilin vyšla na jednu z velkých písečných dun pouště Tanaris. Krajina byla zalita měsíčním světlem, až oči přecházely a rozlehlé pláně s velkým kotoučem měsíce se zdály jako z jiného světa. Dlouho Irilin truchlila pro Einaradina a vylévala svůj žal hvězdám a poušti, až všechny slzy vypill písek a žal vysušilo slunce, zůslala prázdnota. Pak teprve k ní sestoupila samotná bohyně Elune, pozvedla ji ze zatracení a prázdnotu nahradila velkým posláním, zbytek pocitů vyplnila odhodláním, přátelstvím a štědrostí.
Tak se Irilin po dlouhých letech v osamění vrátila na Teldrasill, místo začátku.. Začala kolem sebe shromažďovat mocné bojovníky aliance při tvorbě silnější guildy. Nudu, která panovala mezi některými členy zaháněla pořádáním turnajů a zábav. V čase, kdy turnaje ani zábavy nebyly a kdy guilda nepotřebovala schopnou ruku pátrala po své sestře, kterou jí odhalila Elune.
Pří pátrání narazila na méno, které ji zasáhlo jako ostrý šíp, Einaradin. Od té chvíle sedávala v každé hospůdce a kterou narazila a zahalena kápí, s nastraženýma ušima dychtivě čekala správy.. Až jednou zaslechla rozhovor dvou mužů: "Byl to opravdu on nespletl jsis ho?" "Ha! Temného lovce ani tu jeho kočku z říše mrtvých jsem si splést nemohl, byl to on co mě zbavil toho hejna harpií na statku" "Kdo to vůbec je a kde se tu vzal?" "Lidé mu dávají různá jména, ale on si říká Einaradin, bloudí po světě a někoho hledá." To Irilin stačilo aby ho začala hledat, běhala po městech nechávala vzkazy kde se dalo a pátrala co jí síly stačily...
Einaradin:
Po tom co si našel peta vydal se do Teldrasillu, něco mu podvědomě říkalo, že má začít hledat tam, tam kde vše začalo. S novou tváří, kratičkou minulostí a temnou aurou, která se nečekaně objevovala nebudil, přílišno důvěru a tak si ji musel vybudovat na základě pomoci, když se tak stalo lidé začali být sdílnější a on se dozvěděl co potřeboval. Irilin tu byla a nedlouho před ním, ale kam teď. Rozhodl se pro BB a jejich pokojíček. Ale pozná ho? Ví že se vrátil? Čeká na něj, nebo už ztratila naději? Ty otázky ho nepřestali trápit po celou cestu, teprve při zastávce v sw se doslechl o jejím pátrání a o vzkazech co nechává, ale jak získat vzkazy? Nikdo neuvěří že je to on... Jeho jedinou nadějí byl jejich pokojíček a dlouý vzkaz co po ni napíše a nechá.
Irilin:
Dlouhé cesty a pátrání ji opět vyčerpalo a potřebovala chvilku odpočinek, přijela do BB sedla si na terasu jejich bytečku a dívala se na moře, až večerní studený vzduch ji vyhnal z terasy do pokoje, padla na postel, ale v okamžiku byla na nohu protože zpozorovala list pergamenu na stole. Zvedla jej a dala se do čtení. Sladká Irilin, bohyně mě nenechala odejít a já se pro tebe vrátil, ale můj vzhled je poznačen říší mrtvých a bojím se, že mě nepoznáš. Ale prosím věř že jsem to já a že má láska je stále pevná. Chtěl bych tě vidět co nejdřív prosím přiď o uplňku na pláž za Booty Bay a neboj se, protože světlo bohyně Elune tě ochrání. S láskou Einaradin. Písmo bylo jíné, ale přitom tolik známé, Irilin si dopis přečetla ještě několikrát a v srci jí znovu vzplál plamen. Rychle se podívala na oblohu a zjistila, že úplněk na ni čeká už zítra. Celou noc a den se těšila se setkání, ale v podvečer jejich schůzky dostala strach, strach tak silný, že se schovala v koutě pokoje a neodvážila se odejít.
Dlouho po půlnoci tam ještě seděla schoulená, když někdo vešel dovnitř, rychle se zastřela kouzlem zatajení a se zatajeným dechem očekávala. Neznámý vešel do pokoje pohlédl na dopis a když zjistil, že si ho Irilin musela číst uniklo mu z koutku úst zlostné "Proč!" "Proč jsi nepřišla?!" Jeho zlost způsobila výtrysk zlé energie, která ho okamžitě obklopila. Irilin z hrůzou zírala na muže, který měl být jejím manželem. Jeho strhaná tvář by seděla muži minimálně o 20let staršímu a ta zlá energie nevěstila nic dobrého a když se její chapadélka přiblížily k Irilin přeběhl jí mráz po zádech. Einaradin vytáhl pero a naškrýbl něco na druhou stranu pergamenu. Ještě chvíly se zdržel v pokoji a než vyšly první paprsky světla byl pryč. Roztřesená Irilin se odvážila vylézt z koutu až v poledne, měla pobledlou tvář a ještě se chvěla, ale na srdci ji tížil velký smutek. Opatrně se přikradlo k pergamenu s pohlédla na slova, už se vůbec nepodobaly Einaradinovu rukopisu, ale věděla že tentokrát na schůzku musí přijít.
Dalšího dne o půlnoci čekala ve stínu stromu u pláže, tiché kroky ji upozornily, že se někdo blíží a za chvilku v bledém světle rozeznala siluetu efa. "Irilin" zavolal. Zatřásla se a musela vynaložit všechnu svou odvahu aby nejistě odpověděla "Einaradine?" "konečně! Tolik sem se bál že už tě neuvidím" vzdychl. Irilin k němu pomalu popošla, ale zůstala stále stát v značném odstupu. "Co se ti stalo Einaradine? Kdo může za velký smutek?" Z hlasu jí zněla zlítost smíšená ze strachem a Einaradin si ho také všiml. "Neboj se mě Irilin to smrt nevydává oběti dobrovolně, ale uvidíš spolu to zvládneme" Usmál se, ale v jeho úsměvu bylo cisi zlého, poznala, že už to není ten samý člověk, který ji držel při osudovém pádu z Teldrasillu.
Najednou se mezi nimy objevil velký panther a skočil Irilin po krku, ta se v poslední chvíly natočila, ale na úplné vyhnutí ráně neměla čas. Einaradin se dal hned s panterem do boje při kterém se uvolnila další temná energie a ta pak z panthera rychle vysála život. Jeho tělo se rychle rozpadlo v hejno malých komárů, kteří na vzuchu zhořely. A ze vzduchu jako by spadla vrstva zla.
Ale Einaradin ani irilin neměli čas zkoumat povětří, Irilin byla těžce zraněná a Einaradin věděl, že bez pomoci to nemůže přežít. Opatrně ji položi a dal se do přípravy mocného kouzla na její vyléčení. Při této práci konečně Irilin poznala člověka, kterého tolik milovala. Einaradin do ní pomalu začal vkládat svoji energii a ta zacelovala pomalu rány. Na konci mu Irilin klidně ležela v náručí a dlouze se políbyli, ale pak v těžké křeči Einaradin upadl a temnota nahradila místo dřívější energii. S poslednímy kousky své osobnosti utekl ve strachu, aby Irilin neublížil.
Irilin:
Dlouho se vzpamatovávala z šoku a když náhodou narazila na Elfkama, který byl její dobrý přítel a zároveň bratr Einaradina nedokázala to v sobě déle udrže a všechno mu vypověděla. Elfkam ji pak nechal v hostinci ve Stormwindu a vydal se do pralesa najít Einaradina.
Dlouho mu to netrvalo, protože cesta zkázy, kterou šířila temná energie nekontrolovatelně vystupující z Einaradina, byla nepřehlédnutelná. Našel ho sedět na skále v auře temnoty. Jak ho Einaradin zahlédl okamžitě zaútočil a až po několika úderech vystoupila na povrch jeho osobnost a poznal bratra. Začal se omlouvat a vypovídat svou bezradnost a Elfkam slíbyl, že se mu pokusí pomoct a taky že se postará o Irilin. Při představě, že by měl někdo jiný trávit tolik času z jeho ženou Einaradina opět ovládl hněv a zlo. Začal Krutý boj na život a na smrt. Oba aktéři už utrpěli mnoho poranění a z rán jim tekla kev. Zdálo se že Einaradin vyhraje, jeho temná síla daleko převyšovala možnosti Elfkama, ale Elfkam povolal na pomoc mocné světlo a vtlačil ho hluboko do nitra duše Einaradina. Tamná síla z něj rychle vyprchávala a jeho život se ztenčoval. Vyčerpaný Elfkam spadl do trávy a kdyby ho teď napadl i ten nejslabší nepřítel, podlehl by. Ale Einaradin už byl zase při smyslech a když si uvědomil co se stalo odtáhl do lesa a tam se skácel. Velká Elune mu odpustila dlouhé a bolestivé skonávání a povolala si ho k sobě, svůj úkol splnil a jeho existence na zemi skončila.
Druhý den Elfkama našli dřevorubci a odnesli ho do tábora, kde se zotavil a vyrazil za Irilin. Ta jeho příběh vyslechla a opět propukla v usedavý pláč a žal, který tišila konejšivá náruč Elkama.......

1. Einaradin

30. května 2009 v 14:35 | Einaradin |  Příběhy: Střípky naděje
Einaradinova tvorba pro stíny temnot

Einaradin, lovec měsíce. Jeden z prvních mocnějších členů společenství Stínů Temnot.
Jeho život započal v malé vesničce na ostrově Teldrasil, který je vlastně velkým pařezem. Po pár desítek let žil své dětství a nabíral zkušenosti. Učil se plížení, stopování kořisti a střelbu z luku. Velice brzy se setkal s Irilin, Druidkou, s ní pak pokračoval po cestě až do své smrti. V šedesátém roce svého bytí se rozhodl Teldrasil opustit, jelikož pro něj nezkrýval už žádná tajemství, a vydal se do západních království.
Po dlouhé cestě přes moře konečně dorazil do malého městečka Menethil Harbor, odkud se vydal na dlouhou cestu do westfallu. Jeho cesta nejdříve vedla skrze bažiny Wetlands, kolem obrovského jezera Loch Modan až do Dun Moroght, kde se setkal se svým prvním společníkem Snížkem.
Poté poprvé vkročil do Trpasličího města Ironforge a odtamtud metrem do Stormwindu, poslední bašty Lidské rasy. Zde nabral sil na poslední pochod do Westfallu.
Odtamtud později postupoval dál a odhaloval taje Západních Království
Poté co Einaradin dosáhl dvoustého roku, začal toužit více po společnosti a po rodině. Jeho stálá společnice Irilin se mu již dlouhou chvíli líbila a poslední dobou se cítil do ní zamilovaný. Proto se rozhodl ji požádat o ruku a ona přikývla.
Ovšem jeho štěstí netrvalo dlouho a poté co dorazil na Teldrasil, kde se měl setkat s Irilin (řekla že poletí napřed a zakouzlila druidský portál) se dozvěděl zě po ní nejsou žádné stopy. Proto poslal snížka ať se po ní podívá a skutečně ji po pár hodinách našel. Její kouzlo se nevyvedlo a ona přistála ve velkém vodopádu v Darnassus. Einaradin proto neváhal a skočil za ní.
Povedlo se mu dopadnout přímo tam kde ležela, dopadl prudce, ale kromě pár naraženin se mu nic nestalo. Irilin byla zesláblá a vypadala vyčerpaně. Pomohl jí na nohy, ale nebyla odtud cesta zpět, proto se oba rozhodli skočit dolů do velkého moře. Skočili a dopadli do vody. Irilin byly ovšem moc hluboko aby vyplavala, proto zakouzlila portál a najednou byla pryč. Einaradin se nadechl a vyplaval.
Po marném pátrání po jeho ženě skončil Einaradin ve Stranglehormu a seděl pod stromem. Byl ze všeho zklamaný a smutný. Najednou něco uslyšel a ohlédl se. V cestě mu stál mocný orčí válečník v plné zbroji a s taseným mečem . Einaradin neváhal a skočil po něm, ovšem válečník byl rychlejší a jedinnou ranou Einaradinovi Probodl hrdlo. Zasmál se a zmizel ve křoví. Einaradin ležel na zemi a před očima viděl Irilin. Mladou a svěží, okouzlující. Naposledy se usmál a zavřel oči. Jeho tělo ležící v krvi, která mu prýštila z hrdla si potom rozdělili místní mrchožrouti.
Ale to nebyl jeho konec. Byl už mimo své tělo a mimo realitu, kolem něj se točil celý vesmír a světy okolo něj. Padal tímto prázdnem snad dny, tak se mu to zdálo. Až najednou dopadl, na tvrdou zemi. Rána ho ale nebolela. Otočil hlavou a zjistil že leží na kamenné dlažbě před Eluninným chrámem v darnassus. Jeho tělo bylo lehké a jako nové. V hlavě měl úplně čisto a ticho. A z toho ticha k němu promlouval jemný ale mocný ženský hlas:
"Tvé poslání nebylo ukončeno mladý Einaradine. Je toho hodně na práci. Nejdříve najdi Irilin, ona bude tvou silou v tomto světě, z ní budeš čerpat energii pro své dny. Najdi si nového zvířecího společníka Einaradine. Kočku nebo sovu. Tyto jsou zvířaty Elunne tvojí patronky. Nyní tě ale doprovází Velký pavouk smrti. toho vypustíš v krajině, kde si vyvolíš svého nového společníka."
Hlas ustal a Einaradin se zvedl. Nyní již pocítil tíhu svého nového těla . Bylo starší než jeho minulé. I jeho hlas byl hlubší. A v mysli mu padaly myšlenky rychlostí Darnassianského vodopádu. Nejdříve najde Irilin a poví jí co se událo.

1. Irilin

30. května 2009 v 14:34 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
Irilin
Můj život začal v jedné malé bezejmenné vesničce. Byla obklopena rozsáhlou savanou s množstvím zvěře a pastvin.
Žili jsme daleko, od ostatních lidí a já znala jen naši zem ohraničenou vysokými horami.
Pro mě, malé elfí děvčátko, to byl krásný klidný život, plný her a radostí. Avšak, ne nadlouho.
Toho dne jsem si hrála s ostatními u řeky, skákali jsme po kamenech z jednoho břehu na druhý.
Byla to zábava o to vzrušující, že byla rodiči zakázána. Nechápali jsme, proč, až do toho dne.
Byla jsem zrovna uprostřed řeky, když se kámen, na kterém jsem stála převrátil. Dřív než to kdokoli z nás postřehl, jsem bojovala s řekou o život. Nikdy by mě nenapadlo, že v takovém malé říčce je tak ohromný proud. Snažila jsem se dostat ke břehu, ale voda se mnou utíkala rychle, byla jak mocný predátor, co uchopí svou kořist a už ji nepustí. Můj boj skončil, z vyčerpání a nedostatku vzduchu jsem omdlela.
Další věc, na kterou si pamatuji, byli starostlivé oči starší elfky.
Seděla v křesle u mojí postele a dávala na mě pozor.
Když jsem se trochu vzpamatovala, řekla mi, že mě našla ležet na mělčině skoro utopenou. Zachránila mě.
Jenže voda mě zanesla k ostrovu jménem Teldrasil, obklopeném mořem a strmými horami. Nebyla možnost dostat se zpátky, ani jsem nevěděla, kde to je.
Měla jsem strach, přesto jsem se pokusila prchnout z vesnice. Už si nevzpomínám proč, ale něco mě hnalo pryč.
Utíkala jsem po vyšlapané pěšince, jak mě nohy vedly, dál a dál. Zastavil mě až vysoký elf, který mi stál v cestě.
Jmenoval se Elfkam. Ostře řezaný obličej měl orámovaný dlouhou hřívou nafialovělých vlasů. Na sobě měl hnědou róbu s dlouhým pláštěm a v ruce svíral majestátně hůl.
Byl starší a určitě zkušenější než já. Přinutil mě rozhlédnout se kolem sebe a já spatřila nebezpečné šelmy, potulující se ve stínech kolem mě, roztodivné příšerky, které jsem nikdy dřív neviděla a další nebezpečí, číhající za každým stromem. Mé odhodlání pokračovat v cestě pokleslo. A o zbytky kuráže mě připravil Elfkam. Vyprávěl mi o velkém, nebezpečném světě číhajícím všude naokolo, o lidech zákeřných a monstrech ještě strašnějších. Přesto jsem si myslela, že jsem dost silná, abych to zvládla, a taky jsem mu to řekla.
Náš souboj trval sotva vteřinu a já byla poražena, ještě než sem stačila cokoli udělat. Ale přece jen jsem něco postřehla, použil kouzla!
Zaražená a neschopna uvěřit jsem na něj upřela tázavý pohled.
"Druidové, mocní kouzelníci elfů, umí využít energie přírody a použít ji ve svůj prospěch." To mi tenkrát odpověděl.
Vrátila jsem se do vesnice a začala se učit o té síle. Čím víc jsem toho věděla, tím rostla má touha po informacích a síle. Ale přírodní magie nebyla to jediné, co jsem studovala. V rozsáhlé knihovně jsem našla svitky o světě, ve kterém žiji, ale který jsem nepoznávala. S každou řádkou jsem cítila, jak svět kolem mě roste a já se zmenšuji. Doteď jsem znala jen svou rasu elfy, tedy jak jsem se dozvěděla přesněji Noční elfové. Jenže ras bylo na světě neskutečné množství s ještě pestřejší minulostí a schopnostmi. Chtěla jsem být silná, abych mohla ten pozoruhodný svět poznat.

V některých věcech mi pomáhal Einaradin. Byl to vysoký elf s dlouhými bílými vlasy a hlubokýma šedýma očima. Byl jen o kousek starší než já, ale o něco zkušenější. Jeho cíle směřovali vysoko, ale aby jich dosáhl, potřeboval vědět víc, a tak jsme se při výuce skamarádili.
Einaradin byl muž činu a kouzla se mu nezdála dost důstojná, proto se učil bojovat meči a střílet šípy. Stával se z něj pozoruhodný lovec.


Čas plynul a náš cíl byl blíž a blíž. Ostrov Teldrasil jsme už znali nazpaměť, byl čas vydat se do města, ve kterém na nás čekala loď na pevninu.
Darnassus byl rozlehlý, ale Einaradin nás zkušeně vedl k přístavu. Bylo to jediné místo, z kterého se dalo dostat na ostrov obehnaný prudkými skalami.
Naše cesta tu však nekončila, za cíl jsme si vybrali největší město ve spřáteleném světě, Stormwind. Přestupovali jsme z lodě na loď, prodírali se bažinami i zasněženými pláněmi dokud jsme nestanuli před ohromnou bránou Železného města.
Tehdy jsem nechtěla uvěřit, že může být i něco většího. Město vyhloubené v srdci nejtvrdší skály bylo plné strojů, páry a kovadlin. Po úzkých ulicích probíhali sem a tem robustní trpaslíci a neustále něco dělali. Bylo tu i plno různých bytostí a příšerek o kterých jsem v životě neslyšela.
Einaradin mě vedl bludištěm chodeb, musela jsem se ho chytnout, abych se neztratila, ale na směr jsem se neptala. Vše tady byla tak úchvatné, že ať dojdem kamkoli, bylo mi to jedno.
Stanuli jsme ve velká hale, z hlubokých tunelů se ozývalo zlověstné dunění. Největší železnice, která kdy byla vybudována! Spojující tohle město s naším konečným cílem. Každý nový poznatek mi otvíral oči a já jsem byla neskutečně šťastná, že žiji v tomhle světě.

Mýlila jsem se, Stromwind byl jen největší zastávkou nebo jakýmsi výchozím stanovištěm pro naši cestu vpřed.
Podnikali jsme mnoho výprav a poznali mnoho nového. Z těch dnů si pamatuji jedno obzvlášť pozoruhodné setkání se starým druidem, který mě naučil měnit svou podobu do podoby zvířete. Byl to nezapomenutelný pocit.

Teď když na to všechno vzpomínám je mi smutno. Byla jsem tak šťastná. Tolik jsem toho zažila! Ale nesmím zapomenout na okamžiky, které se mi navždy vryli do paměti a které nikdy nepominou. Většina z nich je ze stejného místa a to z tajemného pralesa na jihu země. Učila jsem se tam mezi svěžími rostlinami, rozmanitou zvěří a pod oblohou s těmi nejkrásnějšími západy slunce.
Tady jsem zjistila, že Einaradina bezvýhradně miluji. Vždy když jsem ho potřebovala, byl blízku. A tolik věcí, které pro mě udělal, nemůžu nikdy splatit.
Miloval mě taky. A to zjištění bylo ohromující.

Byl zrovna jeden z těch nádherných západů slunce. Seděli jsme na pláži, za námi ožíval prales stovkami písní ptáků, moře tichounce šeptalo a usínající slunce barvilo svět do červena. Obrátil se na mě s něžným pohledem a vážnou tváří. "Vezneš si mě?" Nemohla jsem uvěřit svým uším, Neposedné slzy se mi vehnali do očí. Byla jsem přešťastná. "Ano."
Svatbu jsme měli ve velké katedrále ve Stormwindu. Štěstí se mnou přišlo oslavit jen pár lidí, ale mě to nevadilo. Kdybych zůstala na světě pouze s ním byla bych šťastná.
Po svatbě jsme si našli útulný byteček v rybářské vesnici na jihu pralesa, v BootyBay. Ale štěstí jsme si neužili dlouho.
Po pár dnech mě dohonila sova se zprávou z ostrova. Potřebovali tam rychle moji pomoc, nemohla jsem odmítnout. Ale uměla jsem se přemisťovat, proto moje loučení nebylo tak těžké, mohla jsem být za chvilku zpátky.
Jenže kouzlo nevyšlo a já uvízla o několik metrů dál, na úpatí skály ostrova. Mé sily byli vyčerpané. Schoulila jsem se pod blízký vodopád a vzhlížela jsem nahoru. Doufala jsem v zázrak.

Einaradinovy si začal dělat starosti brzo. Svolal záchranou četu a vydali se mě hledat.

Veden svým srdcem skočil do vodopádu a dopadl přede mě v tříšti kapek. Ale nahoru už cesta nevedla a my tam zůstali uvěznění. Jedinou nadějí byl skok dolů ze skal. Tam kde v hlubinách zastřených mlhou čeká náruč moře nebo ostré útesy skal.
Naposledy se políbili a skočili. Ať tam čeká cokoli jsou spolu.

Náraz byl prudký a bolestivý, nořila jsem se hluboko pod vodní hladinu. Síla vody mi vyrvala Einaradinovu ruku a já klesala ke dnu.
Byla bych se utopila, ale v těch hlubinách se objevila světlo. Obklopilo mě a já byla pryč.
Probrala jsem se v Darnassus, připadalo mi to trošku nostalgické, ale mou hlavní starostí byl Einaradin. Kde je? Nestalo se mu nic?
Smutně jsem se vydala do našeho bytečku a doufala, že tam na mě čeká. Ale to místo bylo prázdné. Dlouho jsem tam zůstávala a má naděje slábla. Ale nevzdala jsem se a dočkala jsem se zprávy. Je naživu! A pospíchá za mnou.

Nevím čím jsem si zasloužila tento osud. Čí zlomyslná ruka tahala za nitky? Dostala jsem naději na setkání a místo něho mi přišel posel posel oznámit jeho smrt.
Byl jen kousek ode mě! Pouhých pár metrů od BootyBay, ale do cesty se mu postavil urostlý ork, zelené monstrum s velkými tesáky a krvežíznivýma očima. Einaradin se ukryl ve stínech, ale ork ho stejně objevil a připravil ho o život.

Tehdy jsem se svezla na zem a plakala, až mě do své hebké náruče vzala tma a já tak mohla uniknout žalu.
Po několikati dnech bezvědomí jsem se na pokraji svých sil uchýlila na ostrov do chrámu Bohyně Elune. Elune uctívají všichni Elfy a ona nás opatruje ve dnech smutku. A já jsem se této bohyni naprosto oddala a stala se její služebnicí.

Od té doby vede mé kroky ona. Poslala mě do pouště na kontinentu Kalimdor. Zde mám hledat odpovědi na otázky, které mě trápí. Ve hvězdách mám předurčen velký úkol, ale abych ho mohla splnit, musím být ještě silnější…