Irilin šla dlouhou dobu bez zastávek. Na okraji pouště se akorát zastavila na skok v městě a koupila nejnutnější věci na cestu a vydala se dál.
Cesta jí utíkala rychle, ale ona se na ni nesoustředila. Šla jako tělo bez duše. Bez úsměvu, bez zájmu o okolí, zabraná do myšlenek. Byl to jiný člověk než ten, který přispěchal do pouště aby nebyl zapomenut osud Elfkama.
Ani roztodivné cesty a složité tunely ji nevrátit zpět do reality. Pouze, když procházela vesničkami zaznamenala, že lidé na ni už zapoměli, už patříla minulosti a to poznání ji ještě více rozesmutnilo.
Bez další zastávek došla do Ratchcetu, kde k svojí nelibosti zjistila, že musí čekat do večera na loď. Na ostatní lidi neměla náladu, proto si našla stiné místo za městem s výhledem na pláž. Usadila se a zavřela oči. Jenže spánek nepřicházel. Nejspíš spala tam v pískách pouště příliš dlouho. Když už byla téměř u hranic spánku, vyrušili ji lidé kteří se přišli na pláž bavit. Vstala, protnula je podrážděným pohledem a odešla pryč.
K večeru už netrpělivě vyhlížela loď. A jak se objevila na obzoru, zamířila k molu. Když loď přirazila byla jako první na palubě a našla si měkké lehátko v podpalubý. Nechtěla si jako všichni ostatní užívat krásných panorámat. Dobře je znala a budily v ní tolik vzpomínek, kterých se už chtěla vdát. Co bude dál? Jak žít? Zkončí v Eluniných zahradách její život nebo najde odvahu začít znovu? Ne, s tím co zná nemůže začít znuvu... Jedině že by zapoměla. Když se zbaví vzpomínek bude moci znovu žít krásný život, ano, to ano.
V Booty Bay proběhla spletitými uličkami do pokojíku, kde měla schované staré kouzlo pro přemístění do Druidské svatyně Moonglade. Odtatud, přeletěla elfským gryfonem do Darkshire, kde nasedla na loď do Darnassus.
Před chrámem ji přepadly pochybnosti, ale ty zatlačila do pozadí její bezmezná důvěra v bohyni.
V chrámu se jí ujaly dvě kněžky. Doprovodily ji nejprve k soše Elune, u které se pomodlila a potom k nejvyšší kněžce Tyrande. "Jsi připravena?" "Ano, jsem." Odpověděla odhodlaně. Tyrande ji pokynula na lehátko a podala pohár. "Pomůže ti to rychleji proniknout do Eluniných zahrad." Irilin se napila a než stačila dolehnou na lehátkou rozpoutal se kolem ní vír krajin s myšlenkami a pocity.
Když chaos kolem utichl, stála u velké brány ze stromů a před ní se rozprostíraly rozlehlé zahrady. Váhla jestli smí vstoupit bez vyzvání. "Jen vstup." Ozvalo se zašustění stromů. "Neboj, pojď dál. Projdi lesem k velkému jezeru. Tam najdeš bohyni." Irilin pohlédla do lesa před sebou a uviděla jak se mezi stromi tvoří pěšinka a ve vzdálenosti padesát kroků od sebe se rozsvěcí modrá světélka. Vyšla. Les byl provoněn spokojeností a beztarostností. Světlo bylo tlumené stromy a dodávalo nádech pohádkové krajiny, tak spokojené, že na pozemském světě to není možné.
Došla cestou plnou klidu a harmoni na okraj lesa, který rámoval ze tří částí velké jezero. Sešla pěšinkou z kopce k jezeru, u kterého už seděla Elune a čekala ji. Irilin k ní přišla a hluboce se uklonila. "Zdravím tě velká Bohině." "Vítám tě tady Irilin, posaď se vedle mě." "Tohle všechno," řekla a pokynula rukou kolem sebe, "jsou mé zahrady. Jak velký les, jezero a má zahrádka támhle." A ukázala na protilehlou ztranu jezera, kde bylo možné zahlédnout barevnou záplavu květů. "Všichni tu žijeme v harmonii, proto se tu ničeho nemusíš bát a všichni ti rádi pomůžou. Stromy poskytnou ovoce, studánky vodu a když zašeptáš, přijdou duchové stromů a pomůžou ti." Pokud budeš mít starosti a otázky, ráda ti je zodpovím, ale některé odpověditi může nabídnouti toto jezero. Říká se mu zrcadlo světů a dávám ti možnost ho využít jak ti připadne za vhodné." "Děkuji ti šlechetná bohyně." Irilin nevěděla co víc říct byla tak dojatá a tak šťastná. "V lese jsou domky, kde můžeš přespat, pokud se ti zachce postel, před měkkým mechem." Odmlčelala se "Je tu někdo kdo tě tam dovede." Na okraji lesa se objevil elf-muž. "Einaradin." Vydechla Irilin a nemohla uvěřit tomu co vidí. "Tak běž." vybídla ji Elune. "Děkuji ti kněžko, neskonale díky." Odpověla Irili a vyběhla za Einaradinem.
Došla cestou plnou klidu a harmoni na okraj lesa, který rámoval ze tří částí velké jezero. Sešla pěšinkou z kopce k jezeru, u kterého už seděla Elune a čekala ji. Irilin k ní přišla a hluboce se uklonila. "Zdravím tě velká Bohině." "Vítám tě tady Irilin, posaď se vedle mě." "Tohle všechno," řekla a pokynula rukou kolem sebe, "jsou mé zahrady. Jak velký les, jezero a má zahrádka támhle." A ukázala na protilehlou ztranu jezera, kde bylo možné zahlédnout barevnou záplavu květů. "Všichni tu žijeme v harmonii, proto se tu ničeho nemusíš bát a všichni ti rádi pomůžou. Stromy poskytnou ovoce, studánky vodu a když zašeptáš, přijdou duchové stromů a pomůžou ti." Pokud budeš mít starosti a otázky, ráda ti je zodpovím, ale některé odpověditi může nabídnouti toto jezero. Říká se mu zrcadlo světů a dávám ti možnost ho využít jak ti připadne za vhodné." "Děkuji ti šlechetná bohyně." Irilin nevěděla co víc říct byla tak dojatá a tak šťastná. "V lese jsou domky, kde můžeš přespat, pokud se ti zachce postel, před měkkým mechem." Odmlčelala se "Je tu někdo kdo tě tam dovede." Na okraji lesa se objevil elf-muž. "Einaradin." Vydechla Irilin a nemohla uvěřit tomu co vidí. "Tak běž." vybídla ji Elune. "Děkuji ti kněžko, neskonale díky." Odpověla Irili a vyběhla za Einaradinem.