close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Březen 2009

20. Zmatená

26. března 2009 v 20:50 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
Irilin seděla v domku v Eluniných zahradách a zoufala si. "Co to bylo." "Byl to Einaradin? Proč říká takové věci o Elune." "Mohla by to být pravda?"
Co když je to ještě zkouška víry. Ano. Elune ji zkouší jestli podlehne přízrakům nebo vydrží. Kdyby to byl Einaradin nikam neodejde, protože Eluniny zahrady jsou domovem duší elfů. Zhluboka se nadechla aby se uklidnila, ale ve vzduchu zaznamenala něco špatného. Negativní energii, ale co dělala na tomto místě klidu? Vyšla ven a zamířila do středu lesa, tam klesla na palouček a bezmocně se rozvzlikala.
Kolem ní se začalo zvedat listí a stromy jakoby ožily. "Neplakej Irilin, tohle místo není pro smutek." "V tvém srdci je mnoho nejistoty a duše je plná neklidu. Ptej se jen ptej, na otázky co tě tíží. My duchové staletí ti pomůžeme." Irilin se plaše usmála. "Jak je možné na tomto místě cítit tu zlou energii?" "Špatné, špatné věci se dějí. Do říše.." Nedomluvil, listí okolo se spojilo a na paloučku stála Bohině. "Má paní." Poklekla Irilin. Stromy se stáhli do sebe a všechen hluk kolem utichl. "Duchové mají pravdu, zlé věci se dějí milá Irilin. Zlo se nevyhlo ani tomuto světu." "Jaktože velká bohyně? Co budeme dělat." Zděsila se Irilin. "Lidé přestávají věřit a tím slábne má podpora zatímco ta u strany zla sílý." "Zlo už dokáže proniknout i sem, ale zatím jen nakratičko. Ale bere na sebe tu nejhorší podobu, která lidi uvádí do nejistoty." Řekla smutně. "Pokud máš jakékoli pochybnosti ještě posečkej, přišla jsem sem hlavně proto, že jsem našla toho, kterého tu hledáš. Pokynula rukou a zpoza stromu vystoupil Einaradin. Irilin se smutně zamračila. "Neboj Irilin tohle je ten pravý." usmála se Bohyně. "Einaradine?" "Ano má Irilin." Usmál se a napřáhl se na objetí, ale Irilin ucukla. "Elune tolik otázek, tolik zlého. Nemohu." Elune se usmála. "Vím na co myslíš. Pokud jsi rozhodnuta neváhej a vyslov to." "Co se tu děje, Irilin! Ty jsi na mě zapoměla?" Zvolal zhozeně Einaradin. Irilin se na něj otočila a zadívala se mu hluboko do očí a přes ně do duše. Nalezla tam Einaradina, ale jako by to nebyl on. Možná ho pobyt tady změnil. Řekla si v duchu. "Einaradine," špitla, "Miluji tě, tolik pochybností tížímé srdce, že už nedokážu rozhodnout co je pravda a co iluze." "Navíc, na to jsem přišla cestou. Život je moc krátký na to, abych tu bloudila v těchto zahradách, byť sebekrásnějších." "Omlouvám se ti Elune, že tak brzy opustím tvou pohostinost." "Neboj se Irilin." Řekla bohyně přátelsky. "Věděla jsem že se tu nezdržíš." "Ale Irilin!" Vykřikl znovu Einaradin a chytil ji za ramena. "Tak dlouho jsem tu na tebe čekal!" Irilin ta slova ignorovala a obrátila se zpátky k Elune. "Můžeš mě zbavit trápení a poslat zpátky? Budu ti tam víc užitečná. Nedovolím aby tohle místo bylo narušeno démony! Stanu se kněžkou a budu hlásat tvá slova Velká Elune." Prohlásila Irilin s fanitickým žárem v očích. Elune se zlosně pousmála. "Máš velké srdce, pokud je to tvoje přání. Bude vyslišeno." "Ano to je má paní." Einaradin stál zkroušeně opodál a zoufale namítl "Ale.." "Neboj Einaradine TVÁ Irilin tu zůstane s tebou." Řekla a vyvolala poslavu, stejnou jako Irilin. Stála tam se zavřenýma očima a bez života. Irilin se první zděsila, ale Elune hned uklidňovala. "Neboj se," Rozevřela dlaň v které byl malý průhledný kamínek," toto je kámen duše. Vem si ho a jak budeš připravena stiskni, veme si všechny tvé myšlenky a uschová je. Nic z tebe nezmizí neboj a protože nic nemůže zmizet vložím myšlenky to této duše, jen poslední měsíce schovám hluboko do podvědomí. To by sis přála. A tak tvoje myšlenky budou aky v říši mrtvých a ty můžeš žít jako nový člověk."
Irilin si opatrně vzala kámen a než stačil Einaradin cokoli udělat stiskla a upadla na zem.
Elune mávla rukou a vyvolaná duše se rozplynula, potom vzala kámen Irilin z ruky a podala ho Einaradinovy. Ten byl jako vyměněný, potměšile se zasmál, prohledl si kámen a mrštil s ním o nejbližší kámen, kde se rozpadnul na průhledný prach.
Staleté stromy jen smutně zapraskali a začali z listů sypat schované kapky deště.
Elune se zamračila chytla Irilin a přemístila se k jezeru.
U stromů se zatím voda začala mísit s duševním kamenem a stromi ji vtáhli do sebe. Spousta kouzel přírody je neznámá i elfům a dokonce i bohům a tak ztromy začali upouštět některé lístky, které se na mechovém podrostu začaly seskupovat. "Elune,mě podvedla." Vydechla postava složená z listí. Prohlížela si své ruce a tělo. Jen pouhý stín a listy, které dodávali tvar. Vzdechla a rozsypala se. Její čas ještě příjde.
Mezitím se na břehu jezera začala budit nová Irilin.

18. Do chrámu

24. března 2009 v 22:13 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
Irilin šla dlouhou dobu bez zastávek. Na okraji pouště se akorát zastavila na skok v městě a koupila nejnutnější věci na cestu a vydala se dál.
Cesta jí utíkala rychle, ale ona se na ni nesoustředila. Šla jako tělo bez duše. Bez úsměvu, bez zájmu o okolí, zabraná do myšlenek. Byl to jiný člověk než ten, který přispěchal do pouště aby nebyl zapomenut osud Elfkama.
Ani roztodivné cesty a složité tunely ji nevrátit zpět do reality. Pouze, když procházela vesničkami zaznamenala, že lidé na ni už zapoměli, už patříla minulosti a to poznání ji ještě více rozesmutnilo.
Bez další zastávek došla do Ratchcetu, kde k svojí nelibosti zjistila, že musí čekat do večera na loď. Na ostatní lidi neměla náladu, proto si našla stiné místo za městem s výhledem na pláž. Usadila se a zavřela oči. Jenže spánek nepřicházel. Nejspíš spala tam v pískách pouště příliš dlouho. Když už byla téměř u hranic spánku, vyrušili ji lidé kteří se přišli na pláž bavit. Vstala, protnula je podrážděným pohledem a odešla pryč.
K večeru už netrpělivě vyhlížela loď. A jak se objevila na obzoru, zamířila k molu. Když loď přirazila byla jako první na palubě a našla si měkké lehátko v podpalubý. Nechtěla si jako všichni ostatní užívat krásných panorámat. Dobře je znala a budily v ní tolik vzpomínek, kterých se už chtěla vdát. Co bude dál? Jak žít? Zkončí v Eluniných zahradách její život nebo najde odvahu začít znovu? Ne, s tím co zná nemůže začít znuvu... Jedině že by zapoměla. Když se zbaví vzpomínek bude moci znovu žít krásný život, ano, to ano.
V Booty Bay proběhla spletitými uličkami do pokojíku, kde měla schované staré kouzlo pro přemístění do Druidské svatyně Moonglade. Odtatud, přeletěla elfským gryfonem do Darkshire, kde nasedla na loď do Darnassus.
Před chrámem ji přepadly pochybnosti, ale ty zatlačila do pozadí její bezmezná důvěra v bohyni.
V chrámu se jí ujaly dvě kněžky. Doprovodily ji nejprve k soše Elune, u které se pomodlila a potom k nejvyšší kněžce Tyrande. "Jsi připravena?" "Ano, jsem." Odpověděla odhodlaně. Tyrande ji pokynula na lehátko a podala pohár. "Pomůže ti to rychleji proniknout do Eluniných zahrad." Irilin se napila a než stačila dolehnou na lehátkou rozpoutal se kolem ní vír krajin s myšlenkami a pocity.
Když chaos kolem utichl, stála u velké brány ze stromů a před ní se rozprostíraly rozlehlé zahrady. Váhla jestli smí vstoupit bez vyzvání. "Jen vstup." Ozvalo se zašustění stromů. "Neboj, pojď dál. Projdi lesem k velkému jezeru. Tam najdeš bohyni." Irilin pohlédla do lesa před sebou a uviděla jak se mezi stromi tvoří pěšinka a ve vzdálenosti padesát kroků od sebe se rozsvěcí modrá světélka. Vyšla. Les byl provoněn spokojeností a beztarostností. Světlo bylo tlumené stromy a dodávalo nádech pohádkové krajiny, tak spokojené, že na pozemském světě to není možné.
Došla cestou plnou klidu a harmoni na okraj lesa, který rámoval ze tří částí velké jezero. Sešla pěšinkou z kopce k jezeru, u kterého už seděla Elune a čekala ji. Irilin k ní přišla a hluboce se uklonila. "Zdravím tě velká Bohině." "Vítám tě tady Irilin, posaď se vedle mě." "Tohle všechno," řekla a pokynula rukou kolem sebe, "jsou mé zahrady. Jak velký les, jezero a má zahrádka támhle." A ukázala na protilehlou ztranu jezera, kde bylo možné zahlédnout barevnou záplavu květů. "Všichni tu žijeme v harmonii, proto se tu ničeho nemusíš bát a všichni ti rádi pomůžou. Stromy poskytnou ovoce, studánky vodu a když zašeptáš, přijdou duchové stromů a pomůžou ti." Pokud budeš mít starosti a otázky, ráda ti je zodpovím, ale některé odpověditi může nabídnouti toto jezero. Říká se mu zrcadlo světů a dávám ti možnost ho využít jak ti připadne za vhodné." "Děkuji ti šlechetná bohyně." Irilin nevěděla co víc říct byla tak dojatá a tak šťastná. "V lese jsou domky, kde můžeš přespat, pokud se ti zachce postel, před měkkým mechem." Odmlčelala se "Je tu někdo kdo tě tam dovede." Na okraji lesa se objevil elf-muž. "Einaradin." Vydechla Irilin a nemohla uvěřit tomu co vidí. "Tak běž." vybídla ji Elune. "Děkuji ti kněžko, neskonale díky." Odpověla Irili a vyběhla za Einaradinem.

17. Na pláži

22. března 2009 v 0:47 | Irilin a Einaradin na střídačku |  Příběhy: Střípky naděje
Einaradin sedí na balkóně v polstrovaném křesle a zamyšleně zírá na moře.
Z přemýšlení ho vyruší tiché ťukání na dveře. Nikita.
Einaradin ji vyzval aby vstoupila.
"Ahoj."
"Ahoj" nepřítomně zamumle Einaradin.
"Omlouvám se že ruším, ale víš, už je to dlouho co tu čekáme a Irilin se stále neukázala. Promin nechci ti kazit naděje, ale možná.. možná by jsme se měli vydat jinam."
"Možná .... ale co když je už někde blízko ? Počkejme ještě chvíli." Odbyl ji Einaradin.
"Dobře" sklopila zrak." "Ale co když se tu neukáže? Jak dlouho chceš ještě čekat?"
Einaradin se na Nikitu tázavě podíval. "Spěcháš někam?"
Nikita uhnula pohledem. "Vlastně ne." "Jen už nevím co tady dělat. Pořád na jednom místě! Nudím se, chci jít, poznávat nové. Prostě něco dělat!"
"Sama jsi mě sem dovedla, protože jsi říkala, že tu má dojít a já ti věřil. Jak ti můžu věřit teď, když chceš najednou rychle zmizet?"
"Ale, čekáme tu už věčnost. Nechci zmizet, chci jít jen dál. když je dlouhá cesta bez konce, nesmíš stát a vyhlížet ho. Musíš jít dál!"
"Šel jsem za tebou, protože jsi mě vedla k irilin, ale kde je? Kam půjdem. Za jiným cílem nemám důvod s tebou cestovat."
"Cože? Však půjdem dál za tvým cílem. Zkusíme ji najít, ale jinde... A ty! Ty bys mě teď jen tak opustil?! Víš, že i mým cílem je najít Irilin. A navíc mě stejně potřebuješ." Rozkřikla se Nikita zoufale.
Einaradinovi se to vůbec nelíbilo. Nikitě nemohl věři. A navíc cítil, že čím více je s ní tak irilin... mizí. Nemůže ji přece jen tak ztratit. Ale... " No dobře ať je po tvém." rezignoval nakonec.
Nikita se usmála. Konečně odejdou z tohoto místa a naděje, že potkají Irilin se zmenší. Bude mít Einaradina pro sebe!
Einaradinovi se její záhadný úsměv vůbec nelíbil. Určitě má nějaký plán. Něco, co mu tají.
Ale následoval ji do domu, aby si sbalil své věci.
Nikita byla sbalená raz dva a přichystaná na cestu. Vyběhla z pokoje překypující energií a zastavila se až na molu, kde si sedla, opřela se o ruky a zaklonila hlavu. Slunce ji příjemně zahřívalo a ona čekala.
Einaradin si smutně balil jednotlivé věci. Každý krok špatným směrem snižuje jeho naději, že potká irilin. Ale jakmile dobalil, vyrazil ven za Nikitou.
Nikita se srdečně usmála, když ho uviděla smutně přicházet. "No tak, hlavu vzhůru. Určitě ji najdem, ale to že tu budem sedět a čekat... Je jen malá pravděpodobnost, že za námi příjde sama. Musíme mi za ní." Bylo jí ho líto, ale musí mu trošku otevřít oči, na světě není jen ta jeho Irilin.
Einaradin se pousmál Nikitině snaze dodat mu naději. Ale jinak nepromluvil. Došel k ní a čekal na další krok.
"Sbaleno?"
"Jo všechno mám."
"Takže," Začala Nikita organizovat," buď můžem na Orgimar nebo do pouštního města nebo Přístav Booty Bay? Kde chceš začít nové pátrání?"
Einaradin si vzpomněl na Irilin v jejich pokojíku ve městě Booty Bay. "Booty Bay." Řekl pohotově.
"Tak dobře." "Máš rád sluníčko?"
Einaradin se na Nikitu podíval. Nechápal její důvod ptát se ho na počasí. "Pokud tím myslíš jestli se mi líbí počasí v Booty Bay tak ano. Navíc z tama mám pár hezkých vzpomínek."
"Ne ptám se jestli máš rád slunce a teplo.. popřípadě vodu?" Zakroutila hlavou.
"Dá se to tak říct, i když s tou vodou jen tak lehce."
"To je dobře! Kousek odtud je kráásná pláž, Jdu se opalovat a koupat, můžeš se připojit." Mrkla na něj uličnicky.
"Hmm." zabručel Einaradin, zase skrytý v myšlenkách
"No co" Loď jede až za půl dne... Fůra času." Zasmála se
" Tak dobře." přisvědčil s úsměvem.
Nikita se po tváři rozlil srdečný úsměv. Chytla věci a utíkala na pláž, kde vše shodila do měkkého písku, svlékla ze sebe oblečení a pak vklouzla do chladné vody jen ve zpodním prádle. "Jdeš?"
" Jojo" Einaradin se rozeběhl na místo, kde Nikita nechala věci, vyslékl se a dobrodil se k Nikitě.
Nikita se smála a povzbuzovala ho. Zničeho nic ztuhla s pohledem upřeným za pláž. V tváři se jí mihl hněv, zoufalství a smutek.
Einaradin se na Nikitu usmíval, ale jakmile si všiml jejího výrazu zaplavil ho zmatek.
Nikita ji uviděla, vzadu na pláži, skrčená postava pod stromy. Odpočívala, nebo čekala, ale určitě to byla ona! Říkal jí to zkrytý smysl. Co bude dělat! Jít za ní nebo zmizet?
,,Copak se děje ? Něco není v pořádku?" Opatrně se jí zeptal.
"Ne všechno je v pořádku." Rychle se usmála a odvrátila pohled od pláže. Jen je tu nějaký studený proud. Je mi zněj ztrašná zima! Ale můžem jít na druhou pláž?."
"Dobře, dobře, ty jsi tu šéf." Řekl ironicky Einaradin, ale usmál se tomu.
Nikita plavala k pláži obloukem, tak aby postava byla schovaná za stromy. Ani se neoblékla, posbírala věci a už byla kus cesty k druhé pláži. Daleko od možných komplikací, které by narušily její snahu o Einaradina.
Einaradin se divil tomu, jak Nikita pořád pospíchá. "Dneska je nějaká divná." Řekl si pro sebe a šel za ní.
Druhá pláž byla daleko od té první, ale stejně se Nikita nervozně rozhlížela a přemýšlela co dělat. Einaradin viděl, jak se Nikita trápí a chtěl jí pomoct. Přišel k ní teda blíž a zeptal se. "Děje se něco Nikito? Chováš se dneska podivně."
"Ne vše je v pořádku." Odpověděla Nikita nepřesvědčivě, i její usměv byl velmi nucený.
Einaradin si toho všiml, ale nechtěl být dotěrný, tak mlčel. Sám pro sebe si ale řekl : Ty ženský....
Nikita musela všechno promyslet tak, aby se s Irilin nesetkali. Budou muset vzít i jinší loď. Ach- bude to těžké, ale já ho nenechám odejít s ní a nenechám se zase odkopnout. Teď budu mít já víc než ona! A ona bude litovat!!!!
Einaradin se v Undercity naučil od čarodějů zajímavou schopnost. Telepatii. Viděl do Nikitiny mysli, ale byly tam jen záblesky nebo pocity, nic určitého. Pohlédl do ní i tentokrát a viděl zmatek jako nikdy předtím. Něco se děje řekl si pro sebe. Musím jí stát jako opora.
"Einaradine?"
"No ?" Einaradin se instinktivně otočil k Nikitě.
"Až ji najdeš zapomeneš na mě?" Zptala se smutně na to co ji trápilo.
Einaradin zesmutněl. Nechtěl ji nijak zklamat ani urazit. Zároveň ale nemohl najít odpověď v sobě samém. "Myslím, že ne." Řekl nakonec. To co jsme prožili ke mně patří.
"Ale já zmizím že?"
Einaradin nedokázal odpovídat na Nikitiné otázky. Vyvolávalo to v něm velký smutek. Snad k Nikitě něco cítí ,co ví. Nedokázal si nic vybavit. byl celý zmatený.
Nepotřebovala víc vědět, nesmí Irilin potkat. Musí od ní Einaradina držet tak dlouho, dokud ho nezíská pro sebe. A pna se naučila mít vždy to co chce! "Netrap se." Neměla jsem se ptát. Aspoň si užijem to moře, je nádherné." Řekla zase s obvyklým úsměvem. "Vylovíš mi tamtu mušli?"
Einaradina to překvapilo a zároveň se mu ulevilo, že nemusí odpovídat. Potopil se pod hladinu a vylovil velkou mušli ze dna. Vyzvedl ji na hladinu a všiml si, že se v ní něco leskne. "A hele perla." Vytáhl ji a podal Nikitě.
"Juuu, děkuju usmála se a zastrčila si ji do váčku u pasu. Až se dostaneme do města nechám si z ní udělat... Co bys doporučil? Náušnici nebo prstánek?"
"Naušnice máš hezké ale prstýnek žádný" Usmál se einaradin
"Tak dobře." Zasmála se a cákla po něm vodu.
Einaradin cákanec opětoval a od srdce se zasmál.
"No toto!" Nikita se potopila, pod vodou chytla Einaradina za nohu a zatáhla. Pak rychle plavala k mělčině, aby jí to nemohl vrátit.
Einaradin plaval za ní.
Vyškrábala se na písek, tam se natáhla a vstřebávala teplo a sluníčko.
Einaradin si lehl vedle ní a prohlížel si ji. Je rozhodně moc krásná, uvědomil si po chvíli. Při té myšlence mu trošku zrudnuly tváře. Doufal, že si toho Nikita nevšimne.
Měla zavřené oči, bylo jí krásně a když ucítila Einaradinův pohled byla naprosto spokojená. Všechno to příjemné jí dodalo pocit bezpečí a ona usnula.
Einaradin po chvíli uslyšel, jak pravidelně oddychuje. Spí, pousmál se. Lehl si k ní trošku blíž a taky usnul.
Spali dlouho, když Nikita otevřela oči slunce už zapadalo za moře, vzduch se ochladil. Einaradin spal vedle ní. Sedla si a protáhla se, jenže hned ji rozpálila pokožka. "Au, na slunci už nesmím usnout." Zamračila se. Trochu si tělo ochladila vodou a pak z váčku vytáhla léčíčí mastičku a potřela se. Chvilku to na střídačku pálilo a štípalo, až to chvílemi málem nevydržela. Nakonec ale mastička přinesla vytouženou úlevu. Oblékla se a rozhlédla se kolem. Uviděla na obzoru připlouvat loď, ale pře stromy nevyiděla do přístavu nebo na molo, tak nemohla říct jestli tam ona čeká. "Einaradine, prosím spi a nebuď se."
Ei poslušně spal a nebudil se.
Jak se loď přibližovala pořád blíž a blíž Nikita znervózněla.
Dlouhé minuty Nikitě zkončily když loď zmizela ze zorného poke za stromy. Oddychla si.
Einaradin otevřel oči a podíval se na Nikitu. Jakmile ji uviděl pocítil příjemný pocit uvnitř. Možná že nakonec nebude to cestování s ní tak špatné. Pousmál se :) Sednul si a díval se na ni. Najednou pocítil šimrání na své kůži a podíval se na ruku. Byla celá spálená od slunečních paprsků. Einaradin se zamračil a pošeptal pár slov v dávno mrtvém jazyce. Spálená místa na kůže začala modře světélkovat a po chvíli nebylo po spáleninách ani stopy. Potom se podíval zase na Nikitu.
Která se instinktivně otočila a usmála se. "Ale kdopak se to probudil."
Einaradin se jí zadíval do očí. Jakmile se jejich zrak spojil, Einaradin zase pocítil to podivné příjemné šimrání. A už mu nechtěl bránit. Ale musel sklonit zrak, protože se jí nevydržel dívat tak hluboko do očí.
Pousmál se a podíval se na její kůžy, kde měla vypálená červené fleky od slunce. Zase zašeptal pár slov a po chvíli fleky zmizely.
"Děkuji."
"Nemáš za co." Řekl Einaradin a lehl si zase na písek.
"Už se ochladilo."
Einaradin se ošil. "Opravdu, dokud jsi to neřekla, ani jsem si nevšiml."
"Juj." Zakručelo jí v bříše. "Máš něco na zub?"
Einaradin se na ni lišácky pousmál, něco zamumlal a napřáhl rukou k moři. Po chvíli mu z konečků prstů vyletěla ohnivá koule a zamířila do vody. Při styku ohně a vody, voda zašuměla a vypařila se. Einaradin potom mávl rukou a z místa dopadu vyletěly dvě ryby. Doplachtily před Einaradina a on je dalším gestem podpálil. Chvíli se pekly a potom plamen zhasl a ryby dopadly Einaradinovy do rukou. Jednu z nich nabídl Nikitě.
"Díky." Zasmála se. "A... Nemusíš se tak předvádět, taky umím par kousků, ale proč si věci zbytečně usnadňovat."
Einaradin sklopil zrak a trochu se zastyděl nad svojí snahou zapůsobit na Nikitu. Zároveň byl překvapen její reakcí.
"Ale je to hezké." Konejšivě se usmála.
Einaradin se taky usmál a zakousl se do ryby.
Nikita si párkrát uždibla a pak rybu odložila.
Já myslel, že máš hlad podivil se Einaradin nad Nikitiným počínáním.
"Šak jsem se najedla." Mrkla na něj.
Einaradin zíral na Nikitu a uvědomil si, že veškerá snaha najít Irilin ho opouští.
Nikita si všimla zájmu a usmála se jak nejkouzelněji dovedla.
Jakmile Einaradin uviděl její úsměv, celý zčervenal. nedokázal mu vzdorovat a jen vnímal jeho kouzlo. "Je to nádhera."
"Ano, to je." Řekl Einaradin, ale myslel tím spíš ji než okolí."
Nikita se zadívala na obzor a uviděla odjíždět loď.
Einaradin sledoval objekt jejího zájmu dokud nezmizel za obzorem a nenechal čisté moře.
"Asi nám ujela." zasmála se.
" Asi ano." Einaradin se zasmál taky a zamával lodi. "Však pojedou další." Usmál se a obrátil se zpět k Nikitě.
"Ano pojedou další."
Einaradin položil svoji ruku na Nikitinu. "Možná zítra, možná někdy jindy." Dodal a usmál se.
Nikita se usmála. Dosáhla toho, chce být s ní a Irilin se zatím vytratí.
"Přespíme tady?"
" Klidně, není zase taková zima."
"Co ohníček, rozděláme nebo nocujem bez něj?"
"Jak by sis přála ty." Řekl Einaradin.
"Zimu přežiju aspon nám nebude nic rušit výhled na hvězdy."
"Souhlasím."
Nikita si lehla vedle něj. Dnes byl její výtězný den. "Hvězdy jsou dnes krásné."
"Nádherně září." Vydech Einaradin.
Nikita položila svou ruku na jeho.
Einaradin se pousmál.
Ona se k němu naklonila. "Jsem ráda, že jsi tu ty se mnou."
Einaradin pocítil příjemné pošimrání a těle. Naklonil se k ní . "Já taky."
Nikita se o něj opřela a zavřela oči. "Opravdu nádhera."
Einaradin si vychutnával přívaly pocitů, které považoval za mrtvé a ztracené. O tomto se mu ani nesnilo. Ráno tuto osobu neměl v oblibě a teď je možné, že se zamiloval. Ale bylo mu to jedno, hlavně že je sní.
Měsíc plul po nebi, až zapadl za hladinu. Nikita jen potichu vstřebávala atmosféru.
Einaradin se ještě o kousek blíž přitulil a jemně Nikitu políbil na krk zatímco ona sledovala hvězdy
Zavrněla a mírně zaklonila hlavu a nastavila rty.
Einaradin spojil své rty s jejímy a nestačil ani vnímat vše co se v něm odehrávalo.
Nikita byla Tak šťastná, jako nikdy v životě.
Nakonec si usnuli v náručí.
A v noci se jim zdály krásné sny o tom druhém.
j
The and

15. Cíl v nedohlednu

9. března 2009 v 15:06 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
Z Undercity si zaplatily cestu vzducholodí do Ogrimaru. Tahle dopravní trasa byla velice výtaným zjednodušením cesty z jedné části kotinentu na druhý kontinent. Cesta byla dlouhá a vypadalo to, že v předchozím rozhovoru si řekli vše.
Nikita by ráda věděla ještě pár podrobností, ale Einaradin byl zasmušilý a mlčenlivý. A ještě nedůvěřivý. Jak získat jeho důvěru? "Ei, ty ji máš rád?" Neragoval. "Haloo? Chceš ji přetáhnout na tuhle ztranu?" "Co kdybychom si ujasnili pravidla? Když ty chceš moje informace a já tvoje znalosti potřebujem se navzájem. Takže ty si hleď svýho a já to udělám velmi rád také. A až příjde naše chvíle prospějem si a pak už se neuvidíme."
Dořekl a odešel dovnitř lodi. Nikita se mu nelíbyla a nevěřil jí. Byla zlá, zákeřná a vychtralá, ale on nad ní zvítězí. Také moc srká nos tam kam nemá a její příběhy jsou stejně falešné jak ona. Možná, kdyby ji dokázal přesvědčit, aby ho naučila jazyk, tak.. Ale to ona neudělá.
Dalších pár dní spolu nemluvili. Einaradin vzpomínal a přemýšlel a Nikita chystala další kouzlo proti Irilin a potom i proti Einaradinovy. Když měla vše připravené, vyšla ven a stoupla si na příď vzducholodi. Pod ní ubíhali lesy, pole, moře.. Proč vlastně cestuje s tím elfem? O irilin základní informace má a našla by ji stejně jako předtím, bez pomoci. Ale vnitřní hlas jí říkal, že jí Einaradin může být prospěšný a tak se ho bude držet.
Einaradin vyšel ven před večerem, zrovna letěli nad pralesem a zapadající slunce mu dodávalo nádech kouzelna. "Je to krása." Ozvalo se nad ním. Nikita ležela na stříšce od schodů a odpočívala. Einaradin jen mlčky přikývl. Ano, prales, místo tolika vzpomínek, tolika zážitků. Tady byl s Irilin nejdéle a nejradši. A tady umřel..
Byl tak pohroužený do svých myšlenek, že sebou cukl, když mu Nikita položila ruku na rameno. S odporem se na ni podíval, ale ona se na něj usmál, tak jak to kdysi dělala Irilin. Odvrátil se, aby nevyděla, jak mu zvlhly oči. "Tady jsem ji poprvé potkala." Špitla Nikita. "Ještě jako nezkušená bojovnice jsem se schovávala, protože bych neobstála proti nikomu. Ale ona mě stejně našla, myslela jsem, že je se mnou konec. Jenže ona se usmála a posunkem ruky mi nabídla pomoc. Potom mě bezpečně dovedla do města a rozloučila se." Ani odborník by nepochyboval o pravdivosti věty. Nikita ji proložila potřebnou dávkou emocí a při vykládání měla vzdálený úsměv. Zabralo to. Einaradin se také pousmál. "Ano, to je celá Irilin. Pomůže všem a nedívá se na strany." "Proč jste teda nepřešli spolu, když ji máš tak rád?" "Některé věci se nadají zvrátit." Řekl Einaradin smutně. "Přeji vám aby jste se zase dali dohromady." Odpověděla Nikita srdečně, ale její duše se svírala odporem.
Od té doby se pomalu začali zpřátelovat. Povídali si a poznávali se. Při přestupování v pralesním městě na druhou vzducholoď, už jí Einaradin automaticky pomohl dolů. Cesta jim teď ubýhala rychleji a Einaradin začal víc mluvit o Irilin, což Nikitu štvalo. Pořád slyší od každého jen o Irilin, proč nemá rád nikdo ji? Začala žárlit, ale navenek nic nedala znát, vyptávala se a smála se. V Ogrimaru hlavním městě vysedli, dál už museli po svých a tak se dali na cestu přes savanu. Na cestě tu potkávali hodně bojovníků a občas se dali s některým na chvilku do řeči.
Už to bylo několik týdnů co se vydali na cestu a Einaradin se začal v hospůdkách po cestě na Irilin vyptávat. A po dalším naléhání od Nikity jí pověděl celý jejich příběh. Po jeho vyslechnutí v Nikitě začala soupeřit nerozhodnost. Irilin také neměla lehký život, ale bojovala. A, i když si to nechtěla přiznat, ona nemohla za její neštěstí. Nikita mlčela, Einaradina trochu znepokojila její změněná nálada a snažil se dozvědět co se děje. "Omlouvám se něco mi to připomělo." Řekla Nikita sklesle. Nevěděla co si počít. Má pokračovat ve svojí cestě nebo ne? Bude, rozhodla se. Ale ne pro svůj cíl, ale pro ten jeho. Svou nenávist pohřbila do zrnek písku, která od sebe odfoukla.
Teď se může stát kamarádkou Einaradina.
Další dny utekly a oni se dotrmáceli do města Ratchet, nebo spíš to byla vesnička. Sedli si do hospůdky a po namáhavé cestě si odpočinuli a posilnili se. Teď už jen jedna cesta, bez měst, zastávek, která vede do pouště a tam budou pokračovat. Einaradin bude hledat své štěstí u Irilin. A nikita se bude snažit jim pomoct ke štěstí a udržet své přátelství....

13. Spolu nebo na opačných stranách?

8. března 2009 v 21:17 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
Před Silvremoonem stojí zaražená Nikita a kouká na Einaradina. Je to ten Einaradin co znal Irilin? Měl by být jejím nepřítelem? Co dělá tady, na odvrácené straně soupeřících stran? Musí to zjistit!
"Einaradine?" "Hmm?" odpoví nepřítomně. "Znáš někoho kdo se jmenuje Irilin?" Zeptala se na rovinu. Einaradin sebou trhl. Irilin tu kterou hledá, nejspíš se sblížit s touhle mladou černokněžnicí nebude až taková ztráta času. "Ano znám Irilin, ale je to dlouhý příběh. Odkud ji znáš ty?" Pokud byli přátelé tenhleten a její sestra, bylo by lepší první zistit víc informací než mluvit o nenávisti. "Já, jsem ji poznala kdysi, no je to už hodně dávno. A Teď se mi doneslo, že je mrtvá." "Mrtvá?!" Zhrozil se Einaradin. "Ne žije! Ještě před pár dny žila, to vím s jistotou!" nikitano přesvěčení zesláblo, co že by se její kouzlo nenaplnilo?! Potřebovala to vědět a tak riskla, stejně neměla ráda okolky. "Slyšela jsem, že na ni pře nějakou dobou zaútočili, někde v pralese. A prý to nepřežila." Einaradinovy se značně ulevilo. "Máš špatné informace, útok v pralese přežila." "Ale kdepak, já mám informace z dobrého zdroje! A spolehlivého!" "Nemáš! Já jsem u toho byl!" Zarazil se, asi řekl něco co nechtěl. Nikita se zaradovala, je to on! "Aha, a vy se znáte osobně?" Když se prořekl, bylo by nesmyslné předstírat. A navíc, kdyby ještě něco věděla tak co s tím. "Ano, jsme přátelé. Donesly se tu ještě nějaké zvěsti o ní?" "hmm, jak funguje kamarádství u dvou stran války?" Nenachala si přebrat slovo Nikita. "Vždy to tak nebylo. Co ty informace?"
To Nikitě ztačilo, Irilin nebyla mrtvá a to musí napravit! Tenhle ji k ní může dovýst a to nesmí prošvihnout, ale ona se nesmí prořeknout, jinak skončí s kudlou v zádech. "Informace, něco málo, nevím na kolik jsou spolehlivé, něco o elfce tak Irilininé podoby sedávající na poušti."
Einaradin chvilku tiše stál, pak se znenadání otočil a vyrazil rázným krokem na konec města. Ten sen byl zkutečný, Irilin leží v Tanarisu teď.. ne není mrtvá, je jen v bezvědomí.. Bude to těžké, na této ztraně války nedostanu o ní moc přesné informace, ale musím se vydat na poušť a tam začít! Nikita vyběhla za ním. "Počkej! Kam jdeš?" "Musím jít na poušť." "Cože? Ty hledáš Irilin? Počkej pujdu s tebou!" "Ne tohle musím vyřešit sám!" "Uvidíš budu se ti hodit." "Pochybuju." "Taky musím najít Irilin!" vykřikla. Elfkam zastavil a ohlédl se. "Ty proč?" "Musím," nepatrně zaváhala,"musím jí říct něco o její matce. Zemřela." "Ale Irilin o matce nikdy nemluvila ztratila se. Jak jsi k ní přišla ty." "Jednou jsem jí pomáhala, vyděla jsem fotky, vyslechle jsem příběh." Lež jí z úst vycházela tak hladce, ale pravdu si chtěla uschovat. "Hmmm. Nevím najdi si ji sama. " "Počkej, když pujdeme dva lepší ji najdem. A Otázka, ví ona že jsi přešel na naši ztranu?" "Neví.." Přiznal sklesle. "Ale ona to pochopí." "Opravdu? jsem zvědavá jak jí to vysvětlíš?" "Proč vydíš v tom problém?" "No ano, řeč." Einaradin se razil, co říct? Na to nepomyslel. Opravdu zapoměl všechno ze svého jazyka? Ale Irilin ho nějak pochopí? Pozná ho? Když zapoměl kouzla co znal, Irilin se stala silnější, bude mít možnost jí to vysvětlit? "A co ty, když ji najdeš?" "Já jsem se při pomoci základy naučila, sice moc slovíček to není, ale můžu být užitečná." "Opravdu? Naučíš mě ji taky?" "Nenaučím." Odpověděla s klidem. "prokoukla jsem tě, jen co bys mě nepotřeboval, zmizíš. Takže vyrážíme!" Zavelela a vystoupala po schodech k přenášedlu do města Undercity.

12.V temnotě

8. března 2009 v 14:03 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
Tma, jediné co vnímala byla tma a ticho. "Umřela jsem?" Dlouho ji obklopovala nicota a ona upadla do transu, kde dny ubíhaly jako vteřiny, ale ona čas nevnímala. Nepostřehla ani, když se atmosféra kolem ní lehce změnila, něco tam přibylo.
"Irilin!" po dlouhé době v tichu ji to zasáhlo jako blesk. Její vědomí se probudilo a ona pátrala, až nalezla postavu, stín postavy. Nemohla si vzpomenou jestli ho zná, ale snažila se. Jenže myšlenky jí začala překrývat vzpomínka na poušť Tanaris.
"Pro co Elfkam zemřel?" Ptal se hlas ze tmy. Předtím to nepotřebovala vědět, ale zároveň s hlasem, se do ní nahrnula nejistota. "Prosím, kdo jsi!?" Volala Irilin. Z postavy se začalo šířit světlo, tak intenzivní, že Irilin na chvíly oslepilo. Když znovu uviděla, okolní tma byla pryč a kolem jen bílé světlo a na místě postavy stála žena-elfka, zdroj okolního světla. Dlouhé, světle modré šaty se vznášely kolem ní a bílé vlasy jí vlály v prostoru. Nad čelem se jí vznášela korunka moci a z očí zářila moudrost. "Bohyně" Vydechla Irilin a rychle se sklonila v hluboké úkloně. "Povstaň Irilin a neboj se, máš čisté srdce a statečnou duši." Vybídla ji. Irilin uposlechla, ale stále držela hlavu skloněnou a zašeptala uctivou formuly. "Zdravím tě mocná Elune, matko našeho národa a ochranitelko přírody." "Přišla jsem ti zodpovědět tvé otázky, proto se nezadržuj a ptej se." Irilin se zhluboka nadechla, roztřídila otázky a pak se zeptala na tu hlavní, "jsem mrtvá ctihodná bohyně?" "Tvé tělo je živé, ale tvá mysl odešla sem. Utekla jsi před světem do hlubin zapomění, jenže toto místo ti nepřinese útěchu. Vezmu tě do svých zahrat milá Irilin, protože vím kolik smutku a utrpení jsi prožila, ale na poušti tvé tělo není v bezpečí. Vzchop se proto, najdi cestu zpět a dojdi do mého chrámu v Darnassus, kde se o těbe kněžky postarají, když budeš odpočívat v mých zahradách." "Takové pocty jsi ani nezasložím velká bohyně." "Ale zasloužíš si moje milá, jen musíš dodržet pravidlo mlčenlivosti, a když vstoupíš do mých zahrad nesmíš o nich vyprávět na zemi, ale vím, že na tebe se mohu spolehnout." "Děkuji." Vzlikla Irilin slzami štěstí. "Těším se na tebe v mých zahradách." řekla a začala se vytrácet. Irilin chvilku nerozhodně překračovala, ale nakonec se odhodlala zeptat. "Elune, ty jsi vševidoucí. Prosím nemůžu najít klid, proč se Elfkam obětoval?" Elune se smutně pousmála, "chtěla jsem tě ušetřit pravdy, ale vidím jak tě ta nevědomost ničí, ale odpověď tě zklame. Opravdu ji chceš slyšet?" "Teď to chci slyšet ještě víc než předtím, ctihodná Elune." "Elfkam navštívil mé zahrady bez pozvání, se srcem plným hněvu. Žádal mě jako i ty jsi žádala návra Einaradina, ale jak tobě, tak jemu jsem vysvětlila, že není možné některé věci zvrátit. Ale Efkam pátral a přišel si na svoje řešení. Obětoval se a z říše zla vyvedl na svět duši, které dal Einaradinovo tělo a kousek osobnosti. Ale není to Einaradin byl oživen u nepřátel jako nemrtvý a tím se také rozhodl zůstat. Irilin nevěř nikomu, zlo prostoupilo všechno. Budou se tě snažit oklamat, ale musíš přestát. Ber to jako zkoušku, jestli jsi hodná pro ukol, který pro tebe mám až se zotavíš. Já tě povedu uličkou světla." A rozplynula se.
Irilin se zdrceně posadila, taková zrada ze strany těch co milovala. Ale bohyně má pravdu tahle tma, která se po odchyně bohyně opět začala zmocňovat světa, ji nepomůže. Musí se vzchopit a dojít do chrámu a do Eluniných zahrat, kde může najít více odpovědí a porozumění.
Jako bytost spojená s přírodou se soustředila a začala vnímat. Povedlo se začali k ní doléhat zvuky poště cítila písek pod tělem a spalující žár slunce. Otevřela oči, opatrně se posadila. Svaly po dlouhé nečinnosti ztuhlé a tělo bez energie. Setřepala ze sebe písek. Vyšla neohlížela se dozadu a ani na místo, kde zemřel Elfkam se nepodívala, nechtěla to vidět...

11.Sen

7. března 2009 v 23:16 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
V Eversong Wood, ke konci dne si teplý vánek pohrává s lístky stromů a paprsky zapadajícího slunce dávají krajině tak spokojený nádech. Po celodením, vysilujícím tréninku není možné odolat pokušení, aspoň na chvíly neusednout pod strom a neodpočinout si.
Einaradinovy se pomalu zavírají oči, všude je klid a je mu dobře. Všechny jeho smysly začíná obklopovat blahodárná tma, až převládne a Einaradin spí tvrdým spánkem.
Vidí postavu skrčenou uprostřed tmy, jen u ní se dochovaly zbytky světla. Pomalu se přibližuje a poznává ženu, noční elfku, "Irilin!" Vykřikne, ale jeho hlas zanikne v tmě kolem. Irilin se nehýbe, rozeběhne se, jenže zůstává na místě. Pokusí se aspoň nabrat všechnu svou energii a vyslat myšlenku k postavě. Irilin pomalu zvedá hlavu rozhlíží se. "Kdo je tu?" Zní s tmy naokolo. Irilin se zadívá na opačnou ztranu než stojí on, pohlédne také a uvidí svou siluetu. Irilin postavu zkoumá, ale neuspěla, "Kdo jsi?" Najednou se všechno změnilo tmu rychle vystřídaly obrazy, spousty obrazů neustále se měnících, křik, pláč, ticho, smích a plno pocitů mu útočilo na srdce. Všechno se to změnilo tak rychle, že padl ochromeně na kolena, potom zatnul zuby a soustředil se na obrazy. Poznal na nich sebe, Irili a místa kde byli, pak Elfkam, lidi, dům kolem něj se odehrávolo spousta Irilininých vzpomínek. Když uviděl plačící Irili v náručí Elfkama přepadl ho osten žárlivosti, pak následovala Irilin v poušti vzpomínka doprovázející hluboký smutek a žal.
Pak se Obrazy postupně začaly sjednocovat, až se ocitl uprostřed pouště Tanaris. Viděl Irilin opět s Elfkamem, Elfkam se chystal obětovat a Irilin byla nesmírně smutná z další ztráty. Pak se to stalo Elfkam skočil a dopadl mrtvý do písku, Irilin propukla v usedavý pláč "Ne!, neeeee!" najednou se kolem začala stahovat temnota a on jako by viděl zbytky pouště Iriliníma očima, tma houstla a ona se vzdalovala. "Ano, Jdu za vámi, Einaradine!" Znělo opět všude naokolo a pak už byla jen tma a ticho. Zkoušel křičet utíkat, ale nevyděl ani neslyšel.
S trhnutím se posadil, byl opět v Eversong woods pod stromem. Sen? pomyslel si. Byl to opravdu jen sen, nebo vidina? Ne! je to znamení a já zatím pujdu začnu hledat Irilin, nemůže být pozdě, ona tam je!

7.Do zapomění

7. března 2009 v 15:01 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
Po opětovné ztrátě Einaradina ztratila Irilin pro co žít. Bloudila světem a obklopila se smutkem. Zmizela... Dlouhou dobu o ní nikdo nevěděl, občas se někde mihla jako stín a rozvířila vzpomínky některých, ale pomalu se zapomýnalo.
Irilin si přála samotu, chtěla být jen sama se svým žalem, ale když v zapadlém hostinci vyslechla příběh. Příběh o udatném Elfovy, který vede ostatní do boje s nepřáteli, je první co útočí, všechny bitvy vyhrává a jeho zbroj se leskne slávou. O druidovy, který se dokáže proměnit v ptáka a létat po obloze, žádné kouzlo lesa mu není utajeno a lidé houznávají a obdivují. O něm, kterému ležela v náručí, když vyslechla tu strašnou zprávu. O Elfkamovy, kterého lidé podporují a prosí aby se ujal vedení jejích lidí, když ona je pryč.
Zatnula zuby a hrděse postavila. "Ne, takový nebude zbytek života!" Najít Elfkama nebylo těžké, jen málo lidí o něm neslyšelo. Zrovna se chystal na velkou výpravu do hradu obleženém přízraky a temnými čaroději doprovodu dalších 9 lidí. Přišla na to místo a postavila se nedaleko, Elfkam jako by ucítil její pohled se zprudka narovnal a pohlédl na ni. Poznal ji okamžitě a bylo na něm znát velké překvapení, náznak spokojenosti, ale i smutek. Dlouho na sebe mlčky hleděli, ona s prosbou a on s porozuměním. "Co mám dělat? Jak překonat ten ztrašný smutek a žít dál?" "Musíš si věřit," usmál se, "On by nechtěl aby ses tak trápila, neboj, když budeš potřebovat pomůžu ti:)".
Pak se dlouho Elfkama vyptávala jak se může zlepšit ve vedení lidí, kde se naučí nové taje přírody, kam jít, co dělat.... Byl to dlouhý rozhovor plný rad učitele žákovy, později kamaráda kamarádce. Irilin Elfkama začala obdivovat a vydala se v jeho stopách s touhou jednou se mu vyrovnat.
Začalo nové přátelství se základem nejhlubší důvěry. Ale ani to nemělo trvat věčně. Elfkam začal cestovat a zjišťovat věci za zády Irilin, ale pro její dobro. Věděl, že by ji jeho snaha otevřela rány na duši a pokud najde řešení, bude Irilin opět šťastnější...

----tohle otevři a mužeš číst----PŘÍBĚHY SEŘAZENY DO DĚJOVÉ LINIE - EINARADIN IRILIN

7. března 2009 v 13:44 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje