5. Část

9. října 2013 v 18:41 | Irilin |  Shadows of the dreams
Překotné myšlenky a bdělé noční můry jí neumožňovali znovu usnout. Stejně tak dva otravní komáři, Strach s Nejistotou, neodbytně kroužící kolem její hlavy a podněcující zlomyslný roj cvrčků k překřičení nočního chóru svým výsměšným "Zakakakakarich… Zakakakarich…"

Prudce si zakryla uši, ale ty otravné zvuky jí dál přetrvávali v hlavě. Už nevydržela v klidu sedět, začala v trávě vyšlapávat nervózní cestičky pobízena šeptáním vln "Uteeeššš…Uteešeeeš?"

"Uteču?" Problesklo Viterei hlavou. Ale nebylo kam. Beztak už utíkala dost dlouho, aby zjistila, že skončí vždy na tomtéž místě.

Ale potemnělá krajina ji nepřestávala zahlcovat svými zvrácenými radami. Až zbylo pouze jediné východisko…

Viterei se se slzami v očích rozběhla a dlouhým skokem zmizela pod černou hladinou. Konečně všechno utichlo.

Ani si nevzpomínala, kdy naposledy se nechávala uchlácholit tím klidným a měkkým objetím vody. Černá masa živlu všude okolo by většině lidem naháněla strach, ale pro Vi to bylo výborné místo, ve které se mohla ztratit, uspořádat si myšlenky. A v okamžiku, kdy se bude muset vynořit znovu nad hladinu, dokáže znovu čelit svým duchům. Ale ještě má čas, dokáže zadržet dech na pěkně dlouhou dobu.

"Země snů, to sotva. Království chaosu by to tu vystihlo líp, ale líbivé názvy mě nepřivedou k pravdě nebo poznání, kde že to vlastně jsem. Potřebovala bych, aby mi někdo řekl, o co tu jde… Mohla bych zkusit toho anděla… Ne, k tomu místu už mě nikdo nedostane. Bylo tam cosi špatně. Ale potřebovala bych o tomhle tady něco vědět. Hmm, hodil by se průvodce. Ano, chtělo by to průvodce…"

Rychlým tempem zpět a nevydařeným obratem se Viterei pokusila dostat z dosahu namodralého světla, které se zhmotnilo těsně před ní. Avšak zaskočený výkřik, který jí unikl z pusy v podobě bublinek, se jí stal málem osudným.

"Jak hloupá smrt umřít utopením." Problesklo Vi hlavou, zatímco zoufale zápasila o cestu ke vzduchu.

"Ještě kousek." Pobídl ji hlas.


A vzápětí vystřelila nad hladinu. Hlubokými nádechy se snažila uvolnit křečovitě stažené plíce, stejně jako přivolat iluzi klidu potřebnou k dalšímu boji s cizím světem. Protože hlas, který se jí naposledy ozval v hlavě, nebyl její.
 

4. Část

25. května 2013 v 0:44 | Irilin |  Shadows of the dreams

Ležela schoulená v listí obklopená lesem, zároveň pozorujíc sebe i dění okolo. Kdesi v dálce zaznělo táhlé zavití vlka, který narazil na lovenou kořist. Ale ona se pouze zavrtěla na měkké lesní půdě. Je v bezpečí, oni ji zachrání.

Z ospalé netečnosti namáhavě vydolovala poslední myšlenku, kdo ji zachrání? Proč si myslela, že jsou vlci na její straně a proč předpokládala, že je jednou z nich? A pak se jí v mysli objevil živější obraz, zuřivé čelisti šelmy usilující o její život. To je ono, musí vstát a utíkat.

S obtížemi se vyškrábala na příliš těžké nohy. Teď už vnímala svolávající se pronásledovatele jasněji. Musí si pospíšit.

Běžela a kličkovala mezi stromy, ale divoká smečka vlků letěla neomylně za ní. Každým skokem byli blíž a blíž. Viděla, jak ji dohání, už téměř propadla zoufalství vzdávajíc tento marný boj. Ale v tu chvíli poznala rozmazané stíny svých pronásledovatelů. Nebyli to vlci, jak si celou dobu myslela, ale za patami se jí řítila známá smečka loveckých chrtů.

Její mysl zachvátil čirý běs, který ji postrčil dopředu novou silou. Ale je teď ještě vůbec nějaká možnost na útěk? Psi mají jediný jasný cíl. Jejich pán si vyhlídl novou trofej do své sbírky a tou štvanou kořistí byla ona.

A pokud si pamatovala dobře, Zakarich s jeho čtyřnohými bestiemi vždy dosáhl toho, co chtěl.

Její poslední možností byl dlouhý vodopád a řeka, půlící les. Ve chvíli, kdy si uvědomila cíl své cesty, uslyšela i vzdálené hučení vodní masy padající do propasti. Přesto to bylo jediné východisko. Poslední zbytky sil vložila do překonání zbývající vzdálenosti, a pak v plném trysku skočila ze srázu.

Následující události se seběhli tak rychle a nejasně, že stěží poskládala střípky, které jí uvízly v paměti.

Tvrdý dopad na hladinu, vodní vír a silný proud, který ji vytrhl ze spárů smrtícího kolotoče. Nárazy o kameny, topení, lapání po dechu, řeka, voda, vzduch, voda, zuby…

Po těžkém lapání po dechu a dávením vody se konečně pronásledovaná podívala na vlčici, která ji napříč přirozeným pudům vytáhla z běsnícího živlu.

Zvíře sedělo klidně na břehu, na dotek vzdálené od dívky, na kterou upíralo pohled svých inteligentních očí. A dívka se tomu pohledu poddala, pronikla za světlé oči vlčice, až k duši, divoké, plné radosti z lovu a oslavy ničím nedotknutelné svobody. Toto divoké stvoření jí nabízelo východisko, možnost k útěku, přestože vědělo, jakou daň si to vyžádá.

Stejně, rozhodnuto bylo předem.

Proto dívka neváhala nastavit zranitelné hrdlo dravčím tesákům, které ho sevřeli ve smrtelném objetí. V tom jediném okamžiku mohla vyklouznout z těla, jež bývalo jejím, a posednout duši svého vraha, pak měla jen vteřinku na rozmyšlení. Mohla převzít kontrolu na vlčím tělem… už, už cítila ty silné nohy, schopné uchvacující rychlosti, věděla o smrtících nástrojích v tlamě, která stále svírala to čím byla dřív. Už nebyla bezbranná. Do její vlastní duše se začala vkrádat vlčí divokost, spolu s primitivními myšlenkami a strachy… Lovci, lovci lovící smečku, líčící pasti, stahující kožešinu…

Rozhodla se, už nebude kořistí. S tou myšlenkou vytrhla veškerou energii z vlkova těla a začala si formovat novou schránku, která se stane jí.


Předtím předstírala, že je stínem Lorin - neznáme, ale ten život skončil, aby se mohla znovu zrodit jako Viterei.


Stála na malé vyvýšenině v nočním lese a pozorovala smečku vlků hodujících na jejím těle. Jedna z šelem vyběhla z chumlu okolo mrtvoly, krátce se ohlédla po stojící postavě, ale rozpoznala z ní pach smečky, proto se poklidně pustila do uloupené kořisti, lidské nohy.

Viterei se se smíšenými pocity odvrátila od zvířete, aby znovu vyhledala v chumlu šelem vlčici, se kterou směnila život.

Ale jak, už předem věděla, jediné co její nově nabyté světlé vlčí oči spatřili, byla vysušená kostra. Tělo zvířete se rozpadlo v okamžiku, kdy z něj vytrhla životní energii.


Vrčení šelem se stupňovalo, už to nebyl pouze zápas o jídlo. A když Vi vytržená z proudu myšlenek opět zbystřila smysly, spatřila svou noční můru.

"Mě se neschováš Lorin, můžeš si změnit podobu, ale já tě vždycky najdu. Už vím, co jsi zač!" Zazněla medová slova Zakariho.


Znovu se zběsile řítila lesem se smečkou chrtů za patami. Chvíli to byla ona a chvíli byla vlk, ale na tom nezáleželo. A nejednou stál před ní.

Světlé vlasy nagelované do ostrých špiček, na tváři pod ledovýma očima posměšný úšklebek a na sobě dobře padnoucí smoking.

"Mě neunikneš." Usmál se Zak a stiskl kohoutek pistole namířené proti Viterei.



Vi se prudce posadila. Kolem se rozprostírala poklidná noc s vůní čerstvé trávy a tichým šuměním blízkého jezera.

"Sen, jen sen." Vysoukala ze sebe stále prudce oddechujíc. Spletený s minulostí a s předchozím životem, ale stále jen sen.

"Mě neunikneš, všude si tě najdu." S těmi slovy vystřela poloprůhledná postava na vyděšenou dívku.

Viterei se bolestně chytla za srce, ale stále upírala rozšířené zorničky na obrys muže rozplývajícího se v mlze. Po chvíli zmizel úplně a jediné co po něm zůstalo, bylo vysušené kolo mrtvé trávy v místě, kde stál.

Teprve teď si roztrhla už tak zničené tričko a nevěřícně si změřila mělkou kruhovou ranku na hrudníku. Žádná kulka, či střep. Žádné vážné zranění, pouze lehce protržená kůže a pár kapek krve.

"Co je tohle za místo!" Vzlykla malá bojovnice.

3. Část

15. dubna 2013 v 1:02 | Irilin |  Shadows of the dreams
Prudký náraz, který Vitereí smýkl po podlaze, jí na chvíli vyrazil vzduch z plic. Zběsilé lapání po dechu vystřídal křečovitý kašel z množství vdechnutého prachu.
Po nekonečné době neustávajícího kašle a prázdného dávení se vyčerpaně převalila na záda. Až teď si začala uvědomovat bolest z rozedraného boku a drobný štěrk zakusující se jí do masa.
Zvířený prach se pomalu usazoval zpátky mezi zbytky podlahy zavalené mohutnými bloky kamene. Pochmurnost této scéně ještě přidávaly ostré stíny vrhané sutí a Viino temně zarudlé vidění, které bylo nepochybně způsobeno ranou do hlavy.
Viterei se zhluboka nadechla a zamrkala na hvězdy ve snaze zbavit se krvavé mlhy před očima, ale k jejímu překvapení hvězdy viděla jasně.
A tam mezi hvězdami, kousíček nade zdí chrámu, vládl noci plný rudý měsíc.
Podraná bojovnice se s otevřenou pusou namáhavě postavila na nohy. Zlověstný měsíc se na ni šklebil z oblohy a ona zírala na něho, na hvězdy a noc. I když před chvilkou byl den. Zírala i na nebe, přestože byla stále v chrámu, opravdu ho viděla. Nebyl tu strop!
Sice vstupovala do zachovalého chrámu, ale teď stála v rujně. Zbývaly pouze tři ze zdí, vstupní portál byl sice zavalen troskami, ale zdál se být nezničen. Přes čelní zeď se táhla hluboká prasklina až do rohu, ze kterého vystoupil anděl, který… tu nikde nebyl.
Viterei zlostně zatnula zuby. Země snů jo?! Už s chladnou hlavou se pořádně rozhlédla kolem sebe, až její zrak opět spočinul na hvězdném nebi, které nepoznávala. Jako by ji kamenná socha doslova hodila do jiné verze téhož chrámu, ale velmi vzdáleného od toho původního. Aspoň podle toho, co se odvážila dohadovat z polohy hvězd nad hlavou…
…Anebo prostě úplně jinde. Rezignovala po tom, co po průchodu portálem chrámu spatřila překrývající se srpky dalších dvou měsíců.

"Co je tohle za místo!" Prskala, když se ostražitě sunula kolem stále stojící zdi nespouštějíc oči ze dvou soch před sebou.
Kamenní strážci, či další, avšak už ne tak detailně propracovaní, andělé opustili své podstavce na stranách schodiště a s kopími zkříženými přes sebe nehybně bránili přístup ke schodům k chrámu.
Přestože věděla, že jí od soch prozatím nehrozí žádné nebezpečí, nechtěla riskovat a protahovat se kolem nich. Raději seskočila z propadlé strany schodiště připravena na tupou bolest hlavy, kterou obnovil dopad na zem.

Pochmurná atmosféra, kterou vnímala i předtím se ještě znásobila. Těžký vzduch, jako by tu křičel umlčovaným děsem. Zoufalství bylo cítit z každého stébla zažloutlé trávy. Bylo v siluetách mrtvých, spáry natahujících stromů. A tiše šeptalo, jako dávný dým stoupající ze zuhelnatělých pařezů.
Krvavý měsíc vrhal na vyprahlou pláň s torzy kmenů jasné světlo a nedovoloval tak ničemu z tohoto obrazu zkázy zůstat neviděno.
Země pod Viinýma nohama tiše sténala, když bojovnice zamířila rychlými kroky co nejdál od chrámu.
Ale nebyli to ani sochy s prázdnýma očima chaoticky roztroušené v krajině kolem. Ani jejich zbraně, luky, oštěpy či meče pozdvižené nebo zastavené v určitém momentu probíhající bitvy. Byla to sama půda, z které Vi přebíhal mráz po zádech.
Vysušená… ne vyprahlá půda lačnící po životě. Po životní energii, která jí byla ukradena… vyrvána. Byl to samotný slib Země, která sladce omamnou vůní horké hlíny a mrazivým klidem ticha noci slibovala pomstu.

S tímhle místem bylo něco hodně špatně. Připadala si jako obklopena nenasytnými úponky vyrůstajícími z půdy. A byla si téměř jistá, že pokud ji obmotají, už žádný další život nedostane. Tahle země vypije veškerou její životní energii jako kapku v poušti.

Poprvé byla Viterei skutečně vyděšená. Nikdy pořádně nechápala tu panickou hrůzu některý lidí ze smrti, šílený strach z možného konce života. Až teď pochopila plný význam toho strachu.
Většina lidí si smrt spojuje s definitivním koncem, s něčím nezvratný, neobnovitelným, nevyhnutelným… prostě definitivním.
I když to v případě většiny lidí není pravda.
A definitivnost v sobě nese děs z neznámého, protože v životě je vždycky možnost začít znovu.

Tak na ni dolehl děs, který jí ochromil mysl i tělo. Až zůstala jediná zoufalá myšlenka, která ji nakonec hnala v zběsilém úprku pronásledované kořisti.
Pryč! Kamkoli pryč! PRÝÝÝČ!
V běhu se jí zhoupl žaludek a Viterei najednou ležela rozpláclá v mokré trávě. Prudce vyskočila na nohy a s široce rozšířenými zorničkami vyčkávala útok.
Marně. Ani z dravé atmosféry Země už nic nezbylo.
Rudý měsíc byl skryt za vysokou horou, na jejímž vrcholku se rýsovala bílá čepička sněhu. Od úpatí hory se táhlo široké jezero, na jehož povrchu se zrcadlilo hvězdné nebe. Břehy jezera oklopoval hustý les a svěží louky.
Večerní klid tu byl přívětivý, rušený sborem cvrčků a občasným houkáním sovy. Nebylo to to zlověstné vyčkávající ticho jako předtím.
Byla znovu na jiném místě, přestože stále v tom podivném světě, do kterého ji zatáhl anděl. Ale byla pryč od ruiny chrámu, přesně jak chtěla. To bylo v tuto chvíli podstatné.
Konečně se klidně posadila do trávy a opřena o strom vhlédla k srpkům měsíců. Byl to dlouhý den.
 


2. Část

10. února 2013 v 1:00 | Irilin |  Shadows of the dreams
Stoupla si opodál, nepotřebovala vidět všechno. Ale i z této vzdálenosti jasně rozeznávala vlky trhající to měkké tělo. Slyšela praskot kostí a čvachtání požíraných střev. Bezděčně se zachvěla. Jedna z šelem vyběhla z chumlu okolo mrtvoly, krátce se ohlédla po stojící postavě a pak se pustila do uloupené kořisti, lidské nohy.
Měsíc se schoval za mraky, ale ona přesto bezchybně viděla žranici před sebou. Něco ji nutilo zůstat. Avšak věděla, že to nepotrvá dlouho. Taková kořist nedokáže nasytit pětičlennou smečku, přesto se, k její nelibosti, vlci nehnuli z místa až do nového východu slunce.
S prvními slunečními paprsky sestoupila na místo činu, kde noční boj prozrazovala prolitá krev a rozkousané kosti vyžrané až do morku. To bylo vše, co zbylo z jejího těla.
Ano bolelo to, příšerně to bolelo a cítila každý kousek kůže odtržený z toho těla. Vždycky to nenáviděla, ale dnes ji bolest očistila, proto ji s klidnou myslí přijmula, nebránila se jí, a když prostoupila každičký její nerv, ustoupila do pozadí.
Musela udělat tlustou čáru za vším, co bylo, a jak lépe by zakončila nechtěný život než vlastní smrtí? Přesto se neubránila smutku, protože ten život, který dnes skončil, nebyl pouze špatný. Ale těžko litovat po činu, ano jiná řešení a pochybnosti o těch, co jsme udělali, se objeví vždycky až později. Jenže tak to bude vždy. Teď má možnost vydat se po další cestě uličkami světa, a proto musí jít a neohlížet se.
Naposledy se podívala po kostech starého života a pak se s tichou úctou uklonila druhé kostře ležící vedle té její. Přestože ani z vlka toho moc nezbylo, ona vzdávala hold tomu divokému duchu lačnícímu po svobodě, tomu, jenž ukončil jeden z jejích životů.

Nemohla se vrátit na místo, z kterého utekla, ani teď ani předtím. Ale přesto netušila kam jinam jít. A pak na ni dopadlo uvědomění, že opět nemá nic. Jako pokaždé se znovu nechala lapit doznívajícími vzpomínkami.
Zoufale dupla do země, znovu přišla o všechno, přestože nebylo o co stát. Teď nemá nic, anebo to není pravda? Neklidný hlásek uvnitř její hlavy tvrdil opak. A ona tentokrát s úsměvem poslechla. Ne nemá nic… má všechno! Už věděla kam jít.

Tentokrát šla rozvážným krokem, znala chrám uprostřed lesů. Možná to byla jen náhoda, že se rozhodla běžet směrem k němu, předtím jí nezáleželo na tom, kam. Ale možná i tehdy lákal její kroky.
Jenže na tom chrámu bylo něco znepokojujícího. Číhalo tam nebezpečí, ne jako hladová smečka vlků, ale něco temnějšího, děsivějšího a definitivního. Přesto nabízel jakousi tajemnou neodolatelnou možnost.
Druhého dne ho konečně spatřila, bílá střecha, i když teď už značně porostlá mechem a z části břečťanem, probleskovala mezi tmavými kmeny stromů. Čím blíže se k chrámu přibližovala, tím více se vytrácely běžné zvuky lesa. Po chvíli už bylo slyšet jen ticho, sem tam přerušené ozvěnou rychlých kroků, jako by něco přebíhalo od stromu k stromu. Ale ona se nenechala zastrašit. Takto do blízkosti chrámu už párkrát zavítala a nesčetněkrát se pokoušela vypátrat záhadná stvoření, jenže nikdy nenarazila ani na jedinou stopu. Proto se tentokrát ani neohlédla, přestože nervy měla napjaté k prasknutí, a svižným krokem překonala zbývající vzdálenost.
Avšak před chrámem se zarazila neschopna dalšího pohybu. Až tady na ni dolehla tíha strachu, která ji vždy přiměla vzít nohy na ramena, jenže dnes je rozhodnutá vstoupit. Přesto se pořád neodvažovala pohnout blíže ke schodům, které ji vyvedou na podestu chrámu mezi čtyři mohutné sloupy podpírající trojhranný štít. Ale vlastní síň chámu začíná až zdí za sloupovím, ve které je jako obrovská tlama umístěný temný otvor po dveřích, jenž tam nikdy nebyly. A tak zatnula zuby a vstoupila do chřtánu příšery, aby vzápětí zjistila, jak ubohý byl její strach.

Místnost, ve které stála, byla poměrně malá, ale vzhledem k svému stáří dobře zachovalá. Ve stěnách bylo jen občas možné zahlédnout prasklinu, zato ze stropu vypadaly velké bloky zdiva, které se teď porůznu válely po dlážděné podlaze prorůstající lesní vegetací.
Se zájmem pozorovala tanec vířícího prachu v kuželech světla pronikajících otvory ve stropě a divila se prázdným podstavcům i holým, jako by oloupeným stěnám, než zaznamenala letmý pohyb v protějším rohu. Nedůvěřivě se k němu posunula a zde spatřila jedinou sochu tonoucí ve stínu, částečně vyrytou do zdi. Na první pohled jí připomínala válečného anděla. Útlá postava, spíše ženská než mužská, roztahujíc detailně propracovaná křídla přes prasklinu ve zdi. To co se dalo rozeznat z jejího oblečení, připomínalo lehké brnění, ale nejzajímavější byl andělův obličej. Lehce naznačená linka rtů pod uraženým nosem se ztrácela při pohledu do andělových prázdných očí. Každá linka víček byla precizně vytesána, a když je z vrchu osvítil paprsek slunce, přísné oči, jimiž anděl pozoroval opovážlivce, ještě potemněly.
Fascinovaně hleděla, uhranuta pohledem sochy nevnímajíc nic okolo. Ani kamenný krk napínající se ven do prostoru, či andělovy ruce, křečovitě zabořené do okraje rámu. Potom zašustil prach padající z andělova křídla a socha s hlasitým praskotem vystoupila ze zdi. Až později si uvědomila, že ten ohlušující zvuk byl způsobený zlomením druhé perutě, jenž zůstala ve stěně.
Přestože překvapením upadla na zem, její oči byly stále, jako by přilepené k andělovým. A anděl se k ní sklonil. I když v jeho kamenné tváři nebylo možné rozeznat žádný výraz, ona věděla, že ji hodnotí, proto hrdě vystrčila bradu a postavila se. "Já jsem Viterei, znovuzrozená."
"A já tě budu soudit." Rozezněl se sálem mocný hlas sochy. "Vím, proč si přišla. To co si přeješ, dostaneš. Ale jen na tobě je, jak daru využiješ."
Viterei se nedůvěřivě zamračila na kamennou postavu. "Tak mi prozraď, proč sem zamířila zrovna sem? Co je tu, kromě tebe? Bezejmenná."
"Drzá," zasyčel anděl, "ale dobrá, pro tebe a ty, kteří vstoupí, jsem Soudce. Toť mé jméno." "A ohledně důvodu, proč si zavítala mezi tyto zdi." "Mohu tě odvést do země těch, kteří snili. Země, kde se plní sny. Můžeš tam odejít, protože ses odhodlala vejít do chrámu a tím jsi se vzdala sebe." "Ale budu to já, kdo bude soudit tvou cestu tamní krajinou. A pouze já rozhodnu o tvém právu na návrat."
"Takže mě vezmeš do země snů? To zní…mile." Ušklíbla se bojovnice. "Přesto, jiný svět je pořád lepší než ten můj." "Ukaž mi cestu prosím." S úklonou vzdala hold tajemné bytosti a vložila ruku do podávané dlaně.
"Svět snů si brzo brzy rozmyslíš." Zašeptal anděl těsně předtím, než trnul Viinou rukou.

1. Část

8. února 2013 v 14:32 | Irilin |  Shadows of the dreams
1.

Pryč, prostě pryč. Tak daleko jak jen dokážu. Teď už stejně na ničem nezáleží. Chtěla bych jen běžet a myslet pouze na to, kam položit nohu, anebo ne, nemyslet. Pouze se ztratit v rozmazaném víru barev a v rychlosti.
A tak běžela dál lesem, který ji odváděl cestičkami pryč od lidí, kteří zradili. Ale s klesajícím sluncem jí začalo ubývat sil, proto zvolnila svůj zběsilý úprk, až nakonec povolila bolavým nohám, aby se pod ní podlomily. Čekala tvrdý dopad, ale země tady byla pokryta vrstvou spadlého listí, do kterého se jen lehce zabořila. Přesto by raději uvítala bolest. Podzimní les byl dobarven krásou zapadajícího slunce, stromy šeptali písně větru a všude kolem byl slyšet život. Přesto by se raději obklopila tichem tmy.
Chtěla být naštvaná, nadávat, nenávidět, bojovat… Namísto toho jí les ukázal svou poklidnou tvář, ve které nebylo možné najít žádnou oporu pro její zlobu. Tak se jí rozpadl i ten poslední kousíček pevné půdy pod nohama a ona se propadla do hlubin vlastního zoufalství.
Zabořena v listí tiše žalovala svou hořkost světu, až i bolest byla zatlačena mírou vyčerpanosti a ona se poddala spánku. Jen její slzy neumlkly a dál klouzali po propadlé tváři k Zemi, která je nenasytně vpíjela.

V první chvíli se zmateně rozhlédla neschopna rozlišit okolní temnotu. Ale zanedlouho rozeznala slabé měsíční světlo pronikajíc skrz koruny stromů a tma ustoupila plížícím se stínům.
Byla zima, ale to ji neprobudilo. A potom to uslyšela zase. Prasknutí větvičky, měkké kroky tlap a tiché oddechování. Byli všude. Kruh hladových vlků čekajících na jakoukoli záminku k útoku.
Přesto bylo těžké je zahlédnout. Pouze občas se z temnoty vynořily dvě zářící oči, odrážející světlo měsíce, aby vzápětí zmizeli mezi okolními stíny. Raději sama zavřela oči. Její zrak byl v tomto místě nedostatečným matoucím smyslem. Ale ona potřebovala vědět, odkud přijde první útok, proto veškerou pozornost soustředila na zvuky doléhající k jejím mírně zašpičatělým uším. A tehdy ho poznala, vlka, jenž byl o kousek dychtivější než ti ostatní, krvežíznivého vůdce smečky, který se odhodlal k útoku.
Nebála se, vždyť na tohle přece čekala. Konečně přišli ti, kteří očistí bolest a zradu, aby zase na chvíli nemusela utíkat…ani před sebou.

Prudce se napřímila čelem k vůdci smečky, který se na ni vrhl mohutným skokem jdouc po jejím krku. Ale v okamžiku, kdy jeho pracky dopadly na její hrudník a vteřinku předtím, než se mocná čelist zabořila do masa, popadla jeho tlapy a těžké zvíře od sebe odhodila. Avšak jeden z jeho tesáků jí stihl zanechat hlubokou ránu na zápěstí. Vlk se vztekle převalil po zemi a opět vyrazil do útoku, ale to už byl u ní i zbytek smečky. Ještě se jí podařilo silně nakopnout jednoho z útočníků, který jí šel po lýtku. Jenže vzápětí ucítila zuby zatínající se jí do ramene, rychle se po domnělé hlavě ohnala pěstí, ale vlk už stačil odskočit. Taktak se s klopýtnutím vyhnula dalšímu skoku šelmy. A pak ucítila tlapy prudce narážející do jejích zad. Drápy vlka jí drásali kůži kolem páteře, zatímco se ona podlomila pod jeho vahou. Ale nebylo úniku. Znovu jí obličej ovanul vlhký puch z tlamy bestie, přesto neváhala, prudce vrazila ruku do vlkovy mordy a rychle trhla spodní čelisti. Ani nestihla zaznamenat tři ukousnuté prsty a už se jí další z šelem zahryzla do boku, čímž bojovnici shodila na záda.
Teprve tehdy, když se jedem z vlků postavil nad ni, chystajíc se zasadit poslední ránu, otevřela oči a její pohled se střetl s vlčím. V tom pohled byla divoká radost z lovu a oslava ničím nedotknutelné svobody, po které bojovnice zatoužila. Potom už byly jen zuby a krev.

48. Zaslíbená

29. července 2010 v 9:16 | Irilin |  Příběhy: Střípky naděje
Les potemněl a zavládlo ticho, u pobořeného kostelíčka zůstali pouze dva lidé, Medraen s Nikitou. Naslouchali noční tmě ve společném objetí. Konečně Nikita zvedla hlavu a zadívala se smutně Medraenovy do očí.
"Já vím, že to bylo všechno špatně." Špitla nešťastně. "Já vím… Jenže podle toho, co říkala Neige půjdeme za tři dny do války a já…já prostě chci být spojena s tebou, ať se stane cokoli."
V jejích velkých zelených očích se zatřpytily slzy. Měla tak dokonale zoufalý a neviný obličejík, že Medraen nemohl jinak než políbit její mírně nakrčené rtíky. Byl to dlouhý, vřelý polibek, u kterého Nikita nedokázala zadržet příval slz.

Když se od sebe jejich rty odtáhly, Medraen sotva slyšitelně zašeptal. "Vezmu si tě Nikito, budeme svoji a nic nás nerozdělí." Svá slova potvrdil dalším měkkým polibkem.
Potom jako by ho něco napadlo se zarazil a pohlédl Nikitě do očí. "Pokud se té války bojíš, nemusíš jít."
"Já se války nebojím." Špitla Nikita uraženě a než si stihl přečíst obavu v jejich očích, pokračovali v jejich přerušeném polibku.

Když dlouho po půlnoci dorazili do jejich provizorní skrýše čekala je pouze Neige. "Pokud myslíte, že je to dobrý nápad, blahopřeji."
"Em..Díky." Odpověděla Nikita trochu zmateně. "A je tu Ime?"
Neige mírně zakroutila hlavou. "Taky vám blahopřeje. Dozvěděla se, že se Einaradin dostal do Storwindu a slibuje, že ho přitáhne třeba i v zubech." Po těch slovech se otočila a odešla do svého malého pokoje.

Nikita se musela usmát, uměla si živě představit Irilin vláčející v zubech vzpouzející ho se Einaradina, ale přesto věděla, že pokud Einaradin nebude chtít přít ona ho k tomu nutit nebude. Ale můžu doufat, že na mojí svatbě se sejdou všichni, které mám ráda. Řekla si pro sebe.

"Vypadá to, že seznam hostů máme." Prohlásil Medraen bez zájmu."To abych šel sehnat snubní prstýnky. Dodal s povzdechem.
Nikita se natáhla po jeho ruce. "Nikam nechoď, nepotřebuji prstýnky, nebo řeknu Ime!"
Medraen lehce setřásl její ruku, "za chvilku budu zpátky, město není daleko a tohle bych si měl zařídil sám." Ještě ji obdařil milým úsměvem a zmizel do noci. Nikita zůstala v podzemní místnosti opuštěná, úsměv jí povadl a zachvěla se náhlou zimou. "Promiň mi to." Šeptla neslyšně a vydala se do postele. Dlouho přemýšlela o tom co se stala a co bude, vybírala z nekonečného výběru cest osudu, i když věděla po které se její kroky stočí. Bylo to neodvratné. V touze zahnat chmurné myšlenky se převalila na druhý bok a vyhledala Irilinu mysl. Nepotřebovala s ní mluvit, jen toužila zahnat náhlou osamělost, což Irilin vycítila. A tak Nikita pozorovala krajinu Irilininýma očima, cítila pravidelný rytmus jejího rychlého běhu až nakonec usnula.

Svatba se konala druhý den od zasnoubení v onom starém pobořeném kostelíku. Bylo to krásné magické místo. Sluneční paprsky svítily přes vitrážové okno, které se zázrakem zachovalo neporušené v čelní zdi, a kreslilo barevné šmouhy na všechny přítomné. Ze střechy toho zbylo pramálo, ale nahradila ji klenba mohutných stromů plných svěžího zeleného listí, na které vítr pohrával šustivé svatební písně. Dřevěné lavice ozdobené břečťanem byli prázdné, ale snoubencům to nevadilo. Medraen se nikoho pozvat nepokusil a co se týče Nikity měla kolem sebe všechny, které milovala.

Svatba započala. Nikita a Medraen stáli před oltářem ve svatebních šatech, které jim Irilin vypůjčila ze Stormwindu. Za nimi stáli jejich svědci s připravenými snubními prstýnky. Nikitiným svědkem byl Einaradin, který k její velké radosti přijel a bez přemlouvání se zhostil tohoto úkolu. Za Medraenem stála naopak Neige se svým výrazem každodenní odevzdanosti.

Kousek stranou seděla Ime, pozorovala svatební obřad. Ale její mysl pořád odlétala na jiné místo, do jiné doby. Byla to už vzdálená, neskutečná minulost, kdy ona sama stála ve velkém kostele ve Stormwindu po boku svého nastávajícího manžela a poslouchala kněze, který je oddával. Byla šťastná a nevinná. Se sebezapřením se vrátila do přítomnosti, tenhle den je důležitý pro její sestru a nic z něj jí nesmí utéct, ale stejně když pohlédla na Nikitu ve svatebním a muže, který stál za ní její srdce puklo dlouho potlačovaným smutkem. Byl to její Einaradin, její manžel. Od kterého byla zlým osudem odtržena, a kterého nikdy nezíská zpět. Protože to, co si oba prožili se nedá vrátit.
Podobný osud nesmí potkat Nikitu, ona bude žít za nás obě. Dospěla k rozhodnutí…

Kněžského úkolu se ujala Ei, hrdě stála před snoubenci před sebou velkou knihu, ze které obřadně předčítala posvátný text manželství.

"Medraene, bereš si zde přítomnou Nikitu a budeš ji chránit v nemoci i ve zdraví, dokud vás smrt nerozdělí?"
"Ano."
"Nikito, bereš si zde přítomného Medraena za svého manžela a budeš ho chránit v nemoci i ve zrdaví dokud vás smrt nerozdělí?"
"Ano."
"Svědci předejte prstýnky."
Medraen sáhl po podávaném prstýnku a opatrně ho natáhl na Nikitinu tenkou ručku. Když i Nikita předala svůj prstýnek, přistoupila k nim Ei a modrou stužkou svázala jejich spojené ruce.
"Prohlašuji vás za právoplatné manžele. Můžete se políbit."

Medraen nadzdvihl tenký závojík přes Nikotin obličej a vřele ji políbil.
Svědkové začali pleskat a Irilin zavila, ovšem vysloužila si za to nelibý pohled Ei.
Potom se svatební průvod přesunul před kostelík na malou mítinku, kde bylo nachystáno malé pohoštění.
Ale oslava netrvala dlouho, za chvilku se museli všichni rozejít za svými posledními úkoly a přípravami nadcházející války.

Až večer v novomanželském lůžku, které se skládalo z jejich starého slamníku ozdobeného několika stužkami se znovu sešli.

Nikita Medraenovy skočila do náruče. "Tohle bude naše poslední klidná noc." Šeptla. "Moc tě miluji." Medraen nehledal žádná slova,pouze Nikitu přitiskl k sobě a začal ji líbat, první na rty, potom plynule přejel na krk, přičemž Nikita slastně zaklonila hlavu. Obratnými prsty jí rozepínal knoflíky blůzky, až sjela po jejím nahém těle dolů. Ona mu na oplátku vyhrnula tuniku a pak s jeho pomocí ji také odhodily. Medraen ji opatrně položil na lůžko a lehl si za ní. Nikitiny roztoužené rty se opět přitiskly na jeho, přejeli krk a dlouho spočinuly na jeho vypracované hrudi. Milovali se dlouho do noci, až oba padli únavou. Milovali se, jako by to bylo naposledy co jeden druhého vidí a v každém dalším Nikitiném polibku byla tahle naléhavost větší.

Až vyprchali dojmy, zamilvání a energie, pak teprve se ve společném obětí podvolily spánku.

Vysoko nad jejich hlavou přikryly těžké mraky hvězdy a zvěstovaly příchod bouře.

Medraen se probudil, spíše něco ho probudilo, ale nemohl si vzpomenout co. Byl příliš unavený aby otevřel oči, ale něco tu bylo špatně, v pokoji vládlo napjaté ticho. Zašmátral rukou vedle sebe, ale narazil jen na prázdnou podestýlku.
Medraen se zprudka posadil v tu ránu vzplanula vedle dveří ohnivá koule a ozval se strašlivý křik, až příliš pozdě rozpoznal, že v tom ohni se svíjí postava - Nikita, její zelené oči se na něj naposledy úpěnlivě podívali! Než se stačil pohnout koule vybuchla a s ní i jeho láska.
Kousek dál ve stínu se pohla další postava zahalená v šarlatovém plášti. Zlověstně se zasmála a pak se ztratila ve víru temné energie.
Všechno utichlo a potemnělo. Medraen bezmocně klekl na kolena, pořád slyšel Nikitin nářek a před sebou viděl kruté, zlověstné oči cizince.
"Nikito!"

6. Zoufalá

7. května 2010 v 22:27 | Irilin |  El Mara - prokletý ostrov
6. Zoufalá

Ticho, které tu vládlo bylo zlověstné a plné napětí, jako by ostrov naslouchal jejím osamělým krokům. Otřásla se.
Ne, musí být silná. Nesmí se nechat ovládnout představivostí, která z každého stínu udělá číhající zlo. Tady jí ještě nic nehrozí, a ani potom nesmí zaváhat. Musí si udržet své odhodlání a bojovat proti temným silám, které ovládají ostrov. Ten boj je její povinností. Musí ochránit zdejší lidi i za cenu vlastního života, musí!
Znovu se otřásla a její odhodlání zakolísalo. Copak nemá právo na štěstí? Vždyť je ještě dítě! "Nechci umřít." Povzdechla si. "Ale nechtějí umírat ani lidé zasažení kletbou a já jsem jediná, kdo to může zastavit."
"Správně, jen ty to můžeš zastavit, protože je tvým úkolem ochraňovat energii ostrova." El sebou vylekaně trhla. "Příště by se mi hodilo upozornění." Pronesla sarkasticky k tajemnému hlasu. "Stejně mi to vrtá hlavou, pokud jsem jediná, co by se stalo s ostrovem a s tebou, kdybych sem nepřišla?" Její odpověď byla sotva slyšitelná. "Musela jsi přít." "Proč?" "Protože je to tvůj úděl, poslali tě zpátky, abys napravila chyby."
El se zmateně zamračila. "Kdo oni?" "Přece tví.. ššt! Někdo jde za tebou."
El se otočila, odněkud ze tmy k mířily rychlé kroky. Zoufale se rozhlédla po okolí, ale obklopovala ji pouze rovina, ve které neměla šanci najít úkryt. Ani na útěk nebyl čas, kroky už byly nebezpečně blízko…


"EL!" Laura se k ní vrhla a pevně jí sevřela ramena, aby ji přinutila pohlédnout do svých nahněvaných očí. "Co sis sakra myslela! Umíš si představit, jaký jsem měla strach, když jsem se probudila a ty nikde! A můžeš mi laskavě říct, co to tu vyvádíš!"
El uhnula pohledem. "Promiň," špitla "řekla jsi to ostatním?"
Laura našpulila rty v nesouhlasném gestu, ale nakonec zavrtěla hlavou. "Ne, napsala jsem jim vzkaz. Až se probudí vydají se do vesnice bez nás. I když si umím představit, jak bude Maria zuřit."
El se nepatrně usmála. "Lauro, měla by ses vrátit s nimi, tohle je moje věc."
Laura se na ni nechápavě podívala, "tvoje věc?" A pak se na jejím obličej objevil šokovaný výraz, když pochopila Elin záměr. "EL! Zbláznila ses! Jak tě to napadlo! Ty kraviny s rodem Marů vypusť z hlavy a vrať se se mnou!"
"Nemůžu, tohle musím udělat. Pro ostatní. Musím zastavit tu kletbu, nechceš přece aby tvoje maminka trpěla, že?"
Chvilku se zdálo, že to Lauru obměkčí, ale její nerozhodnost se rychle vytratila. "Budeme chodit pro vodu! Nebo ji vyléčíš, jak Mariu! Je blbost, vydat se do těch hor, nikdo se z nich nevrátí! Jestli tam půjdeš umřeš!"
"Lauro. Lauro!!" El musela zvýšit hlas, aby Lauru překřičela. "Cokoli řekneš mě neodradí, rozhodla jsem se. Cítím, že to co jste mi řekli o energii ostrova je pravda a já jsem El-Mara! Chápeš sem tu abych ostrov zachránila..." Zvedla ruku, aby umlčela Lauřiny protesty. "Ne, opravdu musím jít! A myslím, že mám naději. Tenkrát, jak zaútočily ty stíny je moje krev odradila. Zdá se, že v ní je něco, co ničí zlo a uzdravuje ostrov. Proto mám šanci."
Laura spustila ruce z jejích ramen a zamračila se na boty. "A co ten nahoře, ten silnější démon." Špitla.
"Pokud se tam nepodívám, nebudu vědět jak si s ním poradit. Musím to aspoň zkusit."
"Nenechám tě jít… samu." Rezignovala Laura.
El se smutně usmála, nechtěla aby se Lauře něco stalo, ale byla si vědoma, že hádku na toto téma by prohrála.

Obzor začal blednout a v přibývajícím světle se před nimi vynořily hory v celé své kráse. Byli majestátní a obdivuhodné,
zkrášleny ranním sluncem, které jejich vrcholky obestřelo oranžovou září. Ale El s Laurou nevěnovali krásnému výjevu pozornost, nebylo na něj místo. Jejich mysli byly zaplněny obavami, které s každým krokem blíž k horám narůstaly.
"Stůj!" Zavelela El. "Tady si naposledy odpočinem, později už nebude možnost."
Laura na ni smutně pohlédla. "Jsme u hranice, že?" El jen zamyšleně přikývla. "Poslední možnost si to rozmyslet…" "Ano." "Ale nerozmyslíš si to, že?" Poznamenala sklesle. "Ne."
Přesto, když měli znovu vyrazit na cestu, musela El sebrat všechnu svou odvahu, aby se odhodlala pokračovat. Teď už není cesty zpět…

Terén se stával náročnějším. V rychlém postupu jim bránily pařezy a kostry stromů, které musely složitě obcházet, nebo přelézat. Kdysi to byl hezký les pokrývající úpatí hor, ale zbyly z něj pouze tyto žalostné zbytky.
Jak postupovaly víš stromů ubývalo, jenže před nimi se vynořovaly další a další úskalí cesty. Čím dál častěji narážely na strže nebo skalní stěny příliš strmé, než aby přes ně mohly přejít.
            A vždycky, když se musely otočit a o kus vrátit, sahala El po noži, který měla za opaskem. Její napětí se stupňovalo, při každém zvuku sebou vyděšeně trhla a ani na chvilku nepolevila v ostražitosti. Neustále prohledávala hory, pátrala po čemkoli, co by jí naznačilo blížící se stíny.
Kde jsou? Už byli na jejich území příliš dlouho a oni se ještě neobjevily, i ten tajemný hlas se jí přestal ozývat, přestože ho zoufale prosila o pomoc.
Přinutila se zastavit, takhle to dál nejde. Musí se uklidnit nebo něco udělá sobě nebo Lauře.
Posadila se na ztrouchnivělý kmen, aby ulevila nohám. Teprve teď pocítila únavu z celodenní chůze, vždyť šly od rána bez zastávky a teď už je k večeru. Omluvně se pousmála na Lauru, musela být taky unavená.
"Už to nebude trvat dlouho, za chvilku jsme na hřebeni a po něm by měla vést cesta přímo k sopce."
Lauřin úsměv pohasl a ona sklopila oči. "Nebojíš se?"El se musela zasmát. "Samozřejmě, že bojím. Copak to není vidět? Ale musím jít. Musím…" "Já vím. Musíš všechny zachránit." Odsekla Laura. "Ale jsi pitomá! Jak chceš s někým bojovat a doufat, že zvítězíš." Lauřiny oči se zalily slzami."Já nechci abys umřela, El!" "Neumřu a ani ty ne. Uvidíš, všechno dobře dopadne a zachráníme ostrov." Její slova byla nabyta takovou dávkou jistoty a odvahy, že nebylo možné o nich pochybovat. Laura zvedla hlavu a přikývla. "Ano zachráníme ostrov. Tak na co čekáme?"

Mraky, které se přihnaly z oceánu obklopily hory a uzavřely svět hluboko pod sebou. A přece, ani ony nestačily dosáhnout na černé úpatí sopky. Jejich chabí pokus jen umocnil její neporazitelnost.
El se zachvěla, byl to hrůzostrašný výjev. Všechno zmizelo a zůstal jen cíl - sopka a cesta - sotva postřehnutelná čára hřebene hor prodírající se mraky. Cokoli se má stát, zůstane pouze tady. Naprosto oddělené od světa a pokud zemřeme, nikdo se o ničem
nedozví. Rychle tu myšlenku zaplašila. Ne, nic se nám nestane! "Myslíš?"
Za tichou otázkou byla skryta hrozba, varování, které naplnilo El hrůzou. Dlouho očekávaný okamžik byl tady a i když se na něj El dlouho chystala, najednou nebyla připravená.
Stíny přišly! Prorazily hradbu mraků a stanuly před vyděšené dívky.
El se vzpamatovala první, sáhla po své dýce a druhou rukou zatlačila Lauru za sebe.
"Co si myslíš že děláš?" Obořila se na ni Laura. "Jsme v tom spolu." Laskavě se na El usmála a stiskla jí ruku. "Vyhrajeme."
Stíny je chvilku zkoumavě pozorovali, pak se větší z nich vrhl rychlostí blesku na Lauru a odmrštil ji stranou. Než se stačila postavit byl u ní a napřaženým pařátem s dlouhými černými drápy se jí chystal zasadit smrtící ránu, ale to už Laura odněkud vytáhla své nože a pustila se s ním do boje.
El se pohnula směrem k Lauře, ale cestu jí zahradil druhý stín. Stoupla si do obrané pozice a pozvedla dýku, jenže stín tam jen stál a zmateně si ji prohlížel, neútočil. Pak se pohnul o jeden krok blíž o druhý a pozvedl ruku směrem k její tváři. V tom pohybu bylo cosi něžného, dobrého, vůbec se nehodícího pro stína.
Najednou Laura vykřikla a protrhla ten zvláštní okamžik. El už na nic nečekala, ohnala se po stínu a rozřízla mu ruku, ze které začala vytékat černá krev. Stín hrozivě zavrčel a vrhnul se na ni.
Boj byl děsivý. Stíni byli rychlý a silní, jejich drápy se proti dýkám, které svíraly El s Laurou jevily jako vražedné zbraně. Přesto jim obě děvčata dokázala unikat, dokonce i způsobit vážnější zranění! Přesto se jejich síly rychle vyčerpávaly a pak už nezbylo než se soustředit výhradně na obranu.
"EL!" Lauřin vyděšený výkřik se rozlehl nad vrcholky hor, kde z něj ozvěna udělala strašidelné šeptání smrti. "…promiň." Ještě chvíli na El upírala své hrůzou rozšířené oči a pak se její tělo bezvládně sesunulo do kaluže krve.
"Lauro!" S úzkostným vzlykem se El vrhla na stína, který se stále skláněl nad bezvládnou dívkou a se srdcem naplněným hněvem, který jí dodal sílu mu vší silou zabodla dýku do zad.
Stín se ani neotočil, znehybněl v pozici, ve které byl a ve druhém okamžiku se rozplynul. Pouze dýka dopadla s tichým cinknutím na kamennou zem a krev z ní se pomalu vsákla do půdy.
"Lauro." El popadla bezvládnou kamarádku a vytáhla si ji na klín. Ani se nepohnula, její tvář vypadala klidná, šťastná. Jen se vzbudit a přivítat krásný den, ale hluboká rána na hrudi, přesně v místě, kde se nachází srdce napovídala, že se to už nikdy nestane.
"Ach Lauro! Tohle jsem nechtěla! Proč si sem musela chodit! Proč si mě prostě nemohla nechat abych tu umřela sama!" Její vzlyky se utápěli v mlze, která k nim natáhla svou náruč a obě je obklopila v pevném obětí. I svět mlčel, vzdával úctu mrtvé a modli se za její duši…
"Lauro…" Tichý vánek se prohnal kolem El a ta na malinečký okamžik zadoufala v zázrak.
"Kdepak ta už se neprobudí…" zašeptal tajemný hlas. "Ale ty musíš jít! Už je to jen kousek, tak pojď!"
Představa, že opustí Lauru jí do očí vehnala další přival slz. Ne neopustím ji.
"El musíš! Mrtvým život nevrátíš, Zachraň MĚ!"
Jak může být tak pokrytecká! To kvůli ní Laura umřela! Kvůli ní a mě! Ach Lauro!
"Pokud tu zůstaneš, tak její život byl zničen zbytečně."
El zvedla hlavu, ten hlas má pravdu, ale nemůžu ji tu jen tak nechat.
"Neboj se mlha se o ni postará, podívej…"
Sklopila jsem zrak dolů a pozorovala, jak chomáč mlhy obklopuje Lauřino tělo, které se pomalu začalo vytrácet. "Lauro." Naposledy jsme ji pohladila po tváři, než se rozplynula s mlhou.
El vstala jako omámená a se zrakem ještě zastřeným proudem slz se vydala k sopce. Teprve u jejího úpatí si vzpomněla na druhý stín. Vlastně bylo divné, že ji nechal být, ale nad odpovědí se nemusela trápit dlouho.
"Taky se rozplynul." Zodpověděla neznámá.
"Jakto?"
"Byl propojen s prvním, a ve chvíli kdy jsi zabila jednoho zemřeli oba."
Jen tu skutečnost přijala. Věděla, že by měla být ráda, že jí na záda nezaútočí zlá příšera. Ale v tuto chvíli se prostě nezmohla na jakoukoli emoci. Kdyby jí řekli, že umírá, bylo by jí to jedno. Jediné na čem záleželo je, že Laura umřela kvůli ní a tohle se nikdy nespraví..
"Vstávej."
Hlas začínal být otravný, ale vytrhl El z chmurných úvah a ona najednou zjistila, že stojí na okraji kráteru a nemá ani tušení, jak se vyškrábala navrch.
Sopka už byla dlouho vychladlá a její kráter nebyl hluboký, dokonce se v něm utvořilo velké jezero s křišťálově čistou vodou. Byla by to úžasná podívaná, kdyby Elino srdce nebylo zmučené smutkem.
"Seber se! Koukni k druhému břehu."
Smutně zvedla oči a pohlédla na vodu. Blíž k druhému břehu z vody vykukoval malý ostrůvek, na které se tyčil mohutný chrám. Jeho bílé sloupy kontrastovaly s černým pozadím povrchu kráteru a jeho majestátnost se odrážela na vodní hladině.
Až teď si El všimla, že po okraji kráteru vede pěšinka, která se pomalu svažuje k hladině jezera a v místech, kde mizí po hladinou, je ukotvená malá lodička.
Na nic nečekala, rozběhla se a nasedla. K jejímu velkému překvapení, bylo dno loďky jakkoli neporušené, přestože tu musela stát už řadu let. K tomu chrámu ji něco táhlo, nějaká neznámá energie jí projela tělem a volala ji. A El se tomu tahu poddala, plynulými pohyby pádel se posouvala vpřed s očima upřenými pouze na chrám.
Schody byly z bílého mramoru stejně jako sloupy tyčící se do výšky. Nikde nebylo znát známky staroby, vegetace přichycené v puklinkách nebo čehokoli, co by potvrdilo fakt, že tenhle chrám tu stojí už od počátku ostrova.
S posvátnou úctou vystoupala k vysokým dubovým dveřím, před kterými na okamžik zaváhala. Ale v tuto chvíli neměla strach, věděla že ať je za těmi dveřmi cokoli zlého, musí se tam dostat. Protože tam vyvěrá pramen Energie nad povrch. Energie, která znamená život nebo smrt.
Zatlačila do dveří, které se lehounce rozevřeli a ukázaly El tajemství bílého chrámu.
"El vysvoboď mě! Jsi má sestra, musíš to udělat!"
V tu chvíli se kolem El sesypal celý svět. Její kolena se podlomila a ona dopadla na kamennou podlahu, ale její oči byli jakoby přikované k oltáři.

Co byste dělali, kdyby jste se celým svým bytím soustředily na jeden cíl? Na záchranu života ostrova a stovky jeho obyvatel? Kdybyste byli ochotni položit svůj život, aby nemuseli umírat nevinní lidé. Kdyby vaše kamarádka, která se stala jedinou rodinou, co jste kdy měli, položila život, abyste mohli zabít netvora, jež si vyžádal tolik životů. A když vám do ucha šeptá dívka uvězněná ve spárech démona a zoufale volá o pomoc? Když zjistíte, že je vaší sestrou?
Ano, jediná odpověď je zabít démona a zachránit dívku i ostrov.
Jenže… co když je tím netvorem ona dívka-vaše sestra?
Na tuhle otázku není odpověď a tak El jen bezmocně klečela na podlaze a upírala oči na svou mladší sestru svázanou pouty Energie.
Nemusela se ptát, aby se dozvěděla pravdu, chrám jí byl naplněn. Proto zavřela oči a nechala obrazy z dávné minulosti volně plynout svou myslí.

Bylo to období, kdy ostrov postihla strašné epidemie. Ostrované nebyli na tuto nemoc připravení, a když u jejich břehů ztroskotala loď s nakaženou posádkou, lidé začali umírat ve velkém.
Tehdy se nemocní vypravili za kněžkou chrámu - za Alison Marou, aby utišila energii a s její pomocí ostrov uzdravila.
Jenže Alison se tehdy obrátila k lidem zády. Nezajímali ji, potřebovala všechnu energii pro svou nemocnou dcerku a taky ji použila. V noci se potají proplížila do chrámu a nemocné dítě ponořila do proudu energie. Jenže lidé zjistili její záměr a vydali se ji na horu zabít. Nedošli, Alison se obětovala pro svoji dceru a ze země vystoupily temné stíny, které vzbouřené lidi roztrhali.
Po tomto činu se proti Marům zdvihla velká vlna odporu, byli pronásledováni, jejich sídlo bylo vypáleno do základů.

Poslední, kdo z tohoto rodu přežil byla starší ze sester -
El Mara. Aby ji nepostihl stejný osud, jako zbytek rodu, zavedla ji její stará chůva na útesy, odkud vedl tajemný portál skrz čas a prostor.
Staré vzpomínka se spojily s Elinými a ona byla zase malou holčičkou. Všude byla tma, pod jejich nohama temně hučel oceán a zlověstný vítr se je snažil shodit dolů. Po Eliné tváři tekly potůčky slz a mísily se s kapkami deště. Malá dívenka se křečovitě držela pláště starší ženy, která jí tichounce šeptala motlitbu útěchy.
"El, Dneska tě pošlu na místo, která nikdo z nás ještě neviděl. To místo bude daleko v budoucnosti. V době, kdy na ostrově povládne mír. Až vyrosteš, vrátíš se zpátky nastolíš rovnováhu a budeš novou kněžkou, kterou tenhle ostrov ještě nespatřil. Ale dnes se musíš zachránit musíš jít!"

"Pak jsi odešla." Ozval se tajemný hlas - vlastně Elina sestra Katharin. A vytrhla El ze vzpomínek minulosti.
"Odešla jsi jako jediná kněžka, která zdědila máminy schopnosti a nechala jsi mě tady! Všichni mě tu nechali! Navěky uvězněnou."
El zoufale zavrtěla hlavou. "Nechápu to! Je to už tak dávno." "Neměla bys žít." Dodala šeptem.
"Ano! To bys chtěla že!" Rozlehl se chrámem Katharinin pohrdavý hlas. "Měla jsem zemřít a byl by klid. Přesně jak ta stará služka řekla : Na ostrově by byl mír… Ale já nechtěla umřít! Víš jsem uvězněná v životní energii ostrova a bylo tak jednoduché si ji vzít a žít!"
"Ale když jsi brala tu energii, kradla jsi tím životy ostatním lidem! Víš kolik lidí kvůli tobě umřelo!?"
"Vím, a přesto. Proč oni měli právo žít a já ne? Oni poznali život, kdežto já jsem zavřená v této hrobce!" "Nejsem na vině jen já… kdybys přišla dřív, osvobodila mě, nemuselo jich tolik umřít."
Ta poslední slova vyrazila El dech. Opravdu může za životy všech těch lidí?
"Eeel? Rozvážeš mě už?"
Nepřítomným krokem, došla k svojí sestře a jako by to znala odmala, zatlačila životní energii zpět do lůna země.

"Netvař se tak sklesle." Luskla prsty Katharine a znovu si protáhla ztuhlé tělo. "Svůj úkol jsi přece splnila. /Zachránila/ jsi ostrov."
El se na ni poprvé doopravdy podívala. "Takže nemoc odejde? A ostrov se uzdraví."
"Jo." Přitakala Kat.
"A my?..." V jejím hlase bylo znát tolik zoufalství, že musela vědět co příjde.
"Odejdeme, na ostrově nemůžeme být. Lidé by si vzpomněli, kdo za to může a pak by nás popravily."
"Ale já jsem tu doma." Popotáhla El.
"Nejdeme jiný domov, jak už jsem řekla tady zůstat nemůžu a ty mě nenecháš jít samu, že ne? Chtělas rodinu. Tak jsem tu. Jdem!"
Svým nepřítomným krokem se El vydala za Katharin.
Ano chtěla jsem rodinu a měla jsem ji, jenže zmizela se smrtí Laury…  

ÚVOD - Kery

13. dubna 2010 v 13:39 | Irilin
Někdo by řekl, že je to boj mezi dobrem a zle. Ale strana zasvěcenných lidí nepředstavuje dobro, stejně jako strana démonů, upírů a jiných nelidí není zlo. Obě skupiny bojují o přežití v prozatím vyrovnané válce, ale co se stane se světem, pokud jedni získají moc svitku?
A proto tu jsem my-Kery. Pracujem pro obě strany, ale hrajem za tu svoji. My se snažíme udržet rovnováhu. Aby se nám to povedlo, musím být pro lidi člověk a pro ty druhé upír. Jenže jak dlouho se dá tajit skutečná pravda?

Už brzy, zde ;)


5. Legenda

20. února 2010 v 20:36 | Irilin |  El Mara - prokletý ostrov
Maria pila dychtivě. S každým dalším douškem jí do těla proudilo teplo, které ničilo nemoc a dodávalo jí sil. Nebylo to jako léčivá voda, ta její bolest jen potlačila, ale stále si byla vědoma její přítomnosti. Tohle bolest ničilo a navždy ji vymazalo z jejího života.

"Mario?" "Mario, jak ti je?" To byla Laura, bála se o ni.
Ale Marii se ještě nechtělo odpovídat, chtěla si vychutnat ten blažený pocit, který proudil jejím tělem.
"Mario, slyšíš mě? Mario"! Laura začínala panikařit.

"Klid, je v pořádku." El nahmatala Marii pulz, byl už klidný a vyrovnaný. Ale její obličej náhle zaplnily vrásky starostí. Co se děje?
-------------------------------------------

Nemoc byla pryč, ale její tělo se stále snažilo něco vyhnat. Byl to divný pocit a vůbec ne příjemný. Celým tělem jí pulzovaly vlny energie a každá vlna to něco vytlačovala pryč, ale ať chtěla sebevíc, nemohla to zadržet. Klid a pohoda, doteď působící na její smysly, zmizely. Měkká tráva pod ní se změnila v kamenitou zem. Zpěv ptáků utichal a příjemné slunce se stávalo spalujícím.

Musela otevřít oči, ale to co viděla ji vyděsilo ještě víc. Kde se poděly všechny ty stromy, květiny a jezera! Umřela snad?! Až později, když ustoupil strach a ona mohla zase racionálně uvažovat, pochopila, že tohle je pravá tvář ostrova a to co z ní odešlo byly pouze iluze ostrova.
---------------------------------------------

"Mario?" Všichni tři na ni vystrašeně zírali a snažili se pochopit emoce v jejích očích. "Jsi v pořádku?"

Neodpověděla, seděla tam stále zmatená a do jejích očí se začaly vkrádat slzy.
Laura s El na ni nevěřícně pohlédly. Najednou vypadala tak zranitelně a opuštěně. Dark k ní pomalu přistoupil, sedl si vedle a objal ji kolem ramen. Beze slov mu položila hlavu na širokou hruď a rozplakala se.
---------------------------------------------

Toho dne už v cestě nepokračovali. Byli vyčerpaní. Poměrně brzo si rozložili spací rohože a ulehli. Tábor se ponořil do ticha, ale oni nespali, stalo se toho příliš a myšlenky na to jim nedávaly spát.

El se tichounce otočila a pohlédla na Lauru. Zase to byla ona, kdo se o ni postaral. Roztrhala si halenku, aby jí mohla ovázat zranění a teď tu ležela jen s tenkým páskem látky přes prsa.

Laura otevřela oči a když si všimla El, usmála se na ni. El jí úsměv plný citů oplatila. Měla Lauru strašně ráda, byla pro ni rodinou, kterou nikdy neměla. Laura natáhla ruku a uchopila tu její. "Až bude tohle všechno za námi, už nikdy nedovolím, abys byla vystavena nějakému nebezpečí. Budeš žít u nás a všechno bude dobré."
-----------------------------------------------------

Tentokrát jí spánek nenarušily žádné sny. Pouze jednou měla pocit, že slyší ten záhadný hlas prosit o pomoc, ale brzy se vytratil.

Odpočinutá, se probudila do hezkého rána. Ostatní už byli vzhůru a v táboře panovala pozitivní nálada, dnes už by měli dorazit k pramenu. Po snídani, při které snědli další balíček ovesných placek, si sbalili spací rohože a vyrazili.

El byla stále ještě zesláblá, na to aby mohla jít sama a tak ji vzal Dark na záda. Laura jim šla po boku a s El plánovaly, co podniknou po návratu do vesnice.
"Moře?" Vydechla Maria a vytrhla obě dívky z jejich úvah.

Pohlédli k horizontu, kde mezi zvedajícími se cáry mlhy prosvítala modrá hladina moře. Skupinkou projela vlna nadšení, k cíli jim chybí už jen kousíček. Zrychleným tempem scházeli z kopce, aby následně mohli vylézt na další. Krajina tu byla zvlněná, ale suchá, jako zbytek ostrova. Ale přece jen tu byl postřehnutelný zárodek života. U paty uschlých stromů nesměle vykukovali mladé šlahouny a sem tam se objevil i trs trávy.
Před dalším kopcem slezla El Darkovy ze zad a zapřená do Laury šla sama. Byl to poslední kopec, z dálky k nim doléhal zvuk vln, tříštících se o útesy a vůně moře.
Konečně stanuli na vrcholku. Byl porostlý souvislým kobercem trávy a květin, také tu zahlédla první zelené stromy na ostrově, ale nic z toho ji nepřekvapilo tolik, jako trosky starého hradu. Když se soustředila na iluze, zatajit se jí dech nad krásou tohoto místa.
Hrad byl docela malý, ale útulný. Jeho zdi byli zdobené složitými ornamenty a v oknech byly vidět vyšívané závěsy. Vzadu za hradem byla velká terasa, z které byl fascinující pohled na útesy. Kolem rostlo plno stromů a mezi nimi kvetly různě barevné exotické květiny. A až vzadu v zahradě, kde byly stromy blíž u sebe, se ve stínu schovávalo malé jezírko s průzračně čistou vodou. Z jezírka vytékal malý potůček, táhl se zahradou a mizel pod kořeny stromů. Bylo to pohádkové místo.
"Je tu krásně viď." Laura stála vedle ní a obdivovala tohle místo stejně jako ona. "Dark říkal, že se tu zdržíme do zítřka. Takže až si trošku odpočineš, můžeme se tu porozhlédnout víc."
El mlčky přikývla. "Co je to vůbec za místo?"
Laura pokrčila rameny. "Já vlastně nevím, myslím, že tu žila nějaká stará rodina."
"Hmm." Ozvala se za nimi Maria. Ani si nevšimly, že tam stojí. "Tohle bylo sídlo nejstaršího rodu, který žil na ostrově. Dokonce se říká, že byli jeho první obyvatelé a proto byl ostrov jejich. Také existuje jedna legenda, podle které se starali o energii života na ostrově." "Nevím co je na tom všem pravda, ale jejich rod vymřel už hodně dávno a od té doby tu nikdo nebydlí."
"A co je to za legendu?" Zeptala se zvědavě El.
Maria se pousmála. "Podle té legendy je na vrcholu sopky chrám, ve kterém vyvěrá energie a ta dává základ veškerému životu na ostrově. Tenhle rod měl pramen chránit a opatrovat."
"A když umřeli začal být ostrov "prokletý" ?" Skočila jí do řeči El.
"Ne, když na ostrově vypukla první vlna nemoci, lidé se obraceli na tyhle Mary, ale ani oni neznali lék a nakonec na tu nemoc umřeli." "Někteří tvrdí, že chrám obsadil démon a teď požírá veškerou energii. Jiní, že se chrám při výbuchu sopky rozpadl…" "Pár odvážlivců se tam vypravilo, ale nikdy se nevrátili. Samy jsme se přesvědčily, co se skrývá jen v blízkosti sopky." A významně pohlédla na Elinu ruku. "A ty stíny jsou, podle některých, pouze ochránci. Takže se zamysli, jak silný je pak ten démon."
El ale myslela na něco jiného, na jméno rodu, kterému patřila tato země. "Říkalas, že se jmenovali Marové?"
"Jo."
"Jsi si tím jistá?"
Maria se zamračila. "Pojď za mnou." Vedla ji dozadu do zahrady, až k útesům. Tady se zastavila a ukázala na velký kámen.
El to nechápala, co to… Ale když přistoupila blíž, poznala na kamenu stopy lidské práce. Byl to náhrobní kámen. Jména na něm byla zvětší části vyhlazena vodou a větrem, ale dvě poslední šla přečíst, byli to Alison a Thomas Marovy.
El se podlomily kolena, nevěřícně zírala na hrob a snažila se to pochopit.

"El si v pořádku?!" "Musíš odpočívat." "Mario pomoz mi odneseme ji do stínu." Chytla El za ruku, ale ta se jí vysmekla.
"Ne."
"Ale El!"
El místo odpovědi sáhla rukou pod halenku a vylovila malé srdíčko na stříbrném řetízku. Byla to jediná věc, kterou vlastnila. Bez vysvětlování ho podala Lauře a znovu se obrátila k hrobu.
Laura si přívěšek vzala, chvilku ho obracela v prstech hledajíc uzávěr a pak ho otevřela. Byl tam obrázek usmívající se ženy a muže. "Rodiče?"
El přikývla.
Pod fotkami bylo něco napsané, ale písmo bylo na několika místech rozpité. "Alion a Thomes Merovy?" "Ne Marovy?!"

Maria zpozorněla a půjčila si od Laury přívěšek.
"Nikdy sem svoje rodiče neznala, ale tohle mám od narození."
Maria se podívala na jména v medailonku, pak a na hrob a zpátky do medailonku. "Ale pokud toto jsou tvoji rodiče, musí jít pouze o shodu jmen." "El, říkala jsem ti, Marové na tomhle ostrově vymřeli před mnoha lety, dřív než jsem se narodila já nebo kdokoli z vesnice.
El vzhlédla, samozřejmě, bylo pošetilé myslet si, že jsou to její rodiče. "Myslíš, že jsem s nimi příbuzná?" Chtěla aspoň naději, že její rodina nezmizela úplně, že má někde své místo.
Maria skepticky zavrtěla hlavou, ale Laura to viděla pozitivněji. "Je to možné, třeba se některým Marům podařilo z ostrova uniknout a jelikož měli být prvními obyvateli, takže my jsme trošku příbuzné." Takhle možnost ji velicepotěšila.

Maria jen protočila panenky. Tenhle příběh má do skutečnosti hodně daleko.
---------------------------------------

K večeru se zvedl vítr a opíral se do útesů. Bičoval temné vlny a hnal je proti skalám, na které dunivě narážely.

I přes to všechno to byl pro El nejhezčí večer na ostrově. Spací rohože si schovali mezi trosky hradu, kde byli aspoň částečně chráněni před větrem. Tady mohla popustit uzdu své fantazii. Představit si, jak se prohání chodbami hradu a spoustou sloužících. Zaběhne do velkého pokoje, který je její a vyskočí na obrovskou postel s nebesy. Tady je její domov.
--------------------------------------------

Představy pozvolna přešly do snění. Stála ve velkém pokoji a vyhlížela na útesy, kolem ní povlávaly tenké záclony, do kterých se opíral polední vánek. Sledovala kroužící racky a naslouchala šumění moře. Celá země k ní tichounce promlouvala. "Tohle je tvoje země. Postarej se o ni. Ty jsi pravou dědičkou."

El se ve spánku zamračila, slova se stále opakovala, ale hlas se stával jasnějším. Byla to zase ona, ta záhadná postava z jejího podvědomí. "Už jsem se bála že nepřijdeš na to kdo jsi, to bych byla smutná. Potřebuji tě, zachraň mě." El se nahnula z okna a zakřičela. "Ale kdo jsi! Co se ti stalo!" Ale hlas vyprávěl svou. "Měli ti to všechno říct hned, ale kdo mohl vědět kolik času uplyne. Kolik se toho změní? Že dokonce zapomenou pravé jméno ostrova…" "Jak to myslíš?" El teď běžela po útesu a snažila se dohonit vítr, který sebou odnášel hlas. Nevěděla proč, ale nutně potřebovala vědět jméno svého domova. Ostrované mu říkali pouze Prokletý Ostrov, ale El věděla, že to není jeho pravé jméno. "Ostrov byl pojmenován po první obyvatelce tohoto ostrova a po ní jsi dostala jméno i ty. Dostala jsi ho, aby si tě ostrov zase přitáhl a ty jsi pochopila, že ostrov El Mara patří tobě!"

El se zastavila, teď už pochopila na co hlas narážel předtím. S tímhle ostrovem byl spjatý její osud, opravdu nemůže být náhoda že tu je.

"Zachraň mě a zachraň ostrov!" Hlas zmizel a ona zůstala stát pod úpatím hor. Ta nejvyšší z nich je sopka a někde na jejím vrcholku číhá zlý démon, který ničí životní energii. A někde tam drží Tajemnou.
-----------------------------------------------------

Otevřela oči, musí zabít toho démona a zabránit tak smrti nevinných lidí! Je to její povinnost! Plna hněvu a odhodlání se posadila. Vyjde ještě teď, dokud ostatní spí. Kdyby věděli, co se chystá udělat, nikdy by jí nedovolili tam jít.

4. Moc její krve

11. února 2010 v 22:32 | Irilin |  El Mara - prokletý ostrov
El opatrně našlapovala na stará prkna mostu, pohled dolů do propasti jí nevadil. Věděla, že přejde, dokonce si zapamatovala i místa, která se pod ní ve snu prolomila a teď je překročila. Strach se jí začal zmocňovat až pár kroků před koncem mostu. Zastavila se, už nemohla dál.

"El?!" Byla to Laura, jako zbytek skupinky čekala na úpatí kaňonu a čekala, až El přejde.

"Jsem v pořádku, ještě chvilku počkej!" Odpověděla El. Ano, bude lepší když počkají. To
temné nebezpečí , pokud tam je, nemusí dostat všechny. Posledních pár kroků a dozví se to.

"Zastav hned za mostem, stíny čekají, ale ještě jsou daleko, ještě to můžeš stihnout!"

El se usmála. Pokud osoba, která se skrývá za tím hlasem, zůstane s nimi, nic se nemůže stát. Protože i když nebude reagovat na prosebné otázky o tom kdo je. V čase nebezpečí je povede správnou cestou. Byla to naděje, které se nehodlala vzdát.

Teď může zavolat na ostatní, cesta je volná.
-------------------------------------------------------------------------

Jeden po druhém přešli všichni členové skupinky most a shromáždili se na malém kousku země kolem ní. Jen pár kroků před nimi začínala hranice území, které bránily zlé stíny. Ale pokud se chtějí dostat k pramenu musí toto území přejít, je to jejich jediná možnost. El obrátila tvář k hoře na horizontu a prohlédla tmu kolem svých očí. Dostali se moc blízko sopky. Ale jak řekl hlas, pokud si pohnou, mohou být opět za bezpečnou hranicí dřív, než stíny dorazí.
---------------------------------------------------------------------------

"Přešli jsme propast, která nejspíš dělí ostrov na dvě části. Tohle je jediná cesta, ale území před námi není bezpečné! Proto musíme jít, jak nejrychleji můžeme!"

Viděla ty zaskočené pohledy, sama byla trochu šokovaná, kde se v ní vzala síla stoupnout si do čela a vést. Usmála se, to díky hlasu, který ji dodával sílu a odvahu.

Ovšem jeden z těch pohledů nebyl překvapen její odhodlaností, byl zaskočen tím, co sám zjistil. Maria ji už chvilku pozorovala a jejímu ostřížímu zraku neuniklo nic. Ale pořád si uchovávala chladnou masku, pořád doufala. Jenže teď, už to překročilo všechny meze. "Ty!" Vyprskla.

Celá skupinka se zděšeně ohlédla.

"Myslela jsi, že to nepoznám?" "Není možné, abys tak rychle našla cestu! Není možné, abys přeskakovala kameny, když jsi o nich nemohla vědět!" Maria se zhluboka nadechla, teď promluvila trochu klidnějším tónem. "Ne, ne, ne, to jsem řekla špatně. Správně je: Když bys o nich neměla vědět!" Dvěma rychlými kroky se dostala k El a než mohla El cokoli udělat, Maria uchopila šátek na jejích očích a trhla.

Všichni šokovaně vydechli. Mariina slova a její důkaz znamenaly, že El musí být v zajetí ostrova. A co je horší, ostrov je určitě vede do záhuby.
-----------------------------------------------------------------------

"Jaks mohla!" Maria zuřivě zaťala pěsti a uhodila Lauru do čela. "Zradila jsi celou vesnici!"

"Lauro!" El se jí vrhla na pomoc. "Lauro není ti něco!"

Tmu, která jí začala obestírat zorné pole přisuzovala slzám, které se jí vehnali do očí, jenže tma nezůstala pouze na kraji. Lauřin obraz se začal ztrácet a temnota ji strhla do hluboké propasti naplněné bolestí.
---------------------------------------------------------------------

Nikdo nechápal co se stalo, všechno se seběhlo tak rychle. El najednou ležela na zemi a její tělo se zmítalo v prudkých křečích. Prostor kolem byl zaplněn jejím bolestivým křikem a pláčem.

Dark byl u ní první, na čele vrásky starostí. Nikdo se jí přece nedotkl, tak co se jí přihodilo? Napadl ji démon , měli by se bát? "Hej! Holka, El! Co se děje!" El nereagovala, její vědomí bylo uvězněné někde jinde.

"Tohle je marné." Zaklel Dark. "Stede pojď mi pomoct! Musíme ji zklidnit, ať si něco neudělá." Tohle je asi jediné co pro ni mohou udělat. Probrat se musí sama.
--------------------------------------------------------------------------

"El bojuj!" Tajemný hlas pronikl tmou až k jejímu světu bolesti. "Nevzdávej to bojuj!" El zasténala, ta bolest trvala věky, Proč to neskončí! "No tak jsi silná! Nedovol aby tě to porazilo!"

Boj mezi realitou a iluzí. Doteď vyhrávala pravda, ale když lež dostala svou největší zbraň, rozhodla se převzít místo Eliného vnímání. Jenže pravda se nehodlala vzdát a boj pohltil celou Elinu
osobu.

"No tak bojuj! Udrž si pravdu! Nesmíš prohrát, protože ty jsi jediná, kdo mě může zachránit!"

Bolest ustala, El se začala probírat. Slyšela jak ji někdo volá, ne jako ten záhadný hlas, tyhle znala. Z dálky ji volala Laura a Dark i Sted. Několikrát mrkla, aby se zbavila tmy a zůstala zaraženě hledět před sebe. Do krajiny se promítly obě reality a překrývali se. Vyprahlá poušť byla ostřejší a skutečnější, ale na ní se jako duchové rýsovali obrazy stromů, hor i potoků.

Do očí se jí nahrnuly slzy, protože pochopila. Ten krásný klam je odraz přírody, která tu byla před nemocí. Je to připomínka na všechno živé, co bylo zničeno.

Laura se jí vrhla kolem krku. "Ach EL! Tolik jsem se bála!"

----------------------------------------------------------------------------
Maria se rozhlédla po ustaraných tvářích okolo, vše předchozí bylo zapomenuto, teď byli rádi že se El nic nestalo. Jak dojemné, jenže co bude dál? Co bude se mnou! Křičela v duchu.

"Proberte se lidi! Kvůli nim, a ukázala na El s Laurou, je všechno zničeno!"

V nastalém tichu byli slyšet pouze Mariiny kroky, jak naštvaně přecházela sem a tam.

"Vrátíme se." Sotva to Sted vyslovil, už toho litoval.

"Jasně vraťme se! Je to jediné co se dá dělat že! Pokud se vůbec zvládneme vrátit, pak si zalezeme domů a v klidu budeme pozorovat jak třetina vesnice umírá!" "To je tak bezvadný nápad! Vzpamatuj se, pokud teď nenajdeme vodu, oni to do další bouřky nevydrží!" …

"Ta nána namyšlená!" Zasyčel hlas v Eliné hlavě. "To ona k vám přivede smrt! Měla jsi jít hned, jak jsem ti řekla!" "Proč si čekala na ně!" "Už není čas."

El se zmateně rozhlédla, přestala poslouchat Mariiny nadávky a hledala, co rozzlobilo hlas. "Mario!" Při své zběsilé chůzi překročila Maria hranici území stínů, už o nich vědí!

"Mario poslouchej!" Zakřičela. "Máš důvod se vztekat, ale pokud hned nevypadneme nikomu z vesnice nepomůžeš!" "Já vás pořád můžu vést!" "Prosím věř mi!"

Mariin rudý obličej znenadání pobledl. "To zlo! Ty jsi nás přivedla k sopce!" "Byla to jediná cesta," omlouvala se EL. "Musíme pryč."

"Jdeme." Zavelel Dark. "Tohle dořešíme někde daleko odtud."

"Já nikam nejdu!" Vzepřel se Sted. "Tohle všecko bylo absurdní už od samého začátku a pokud je pravda, co se o té sopce říká, nenechám svého syna jít na tak nebezpečné místo!"

"Stede…" "Máš posledních 10 vteřin, pak už se nenamáhej nikam chodit." Byl to opět ten hlas. El si povzdechla.

"Přejděte zpátky na druhou stranu a nikam nechoďte!" Křikla přes rameno a vyrazila pryč. Ostatní už neprotestovali, zřejmě pochopili vážnost situace.
-------------------------------------------------------------------

Střídali běh s rychlou chůzí, na mluvení nebyl čas. Přesto El cítila, jak jsou stíny blíž a blíž.

Hranice už byla na dohled. Už stačil jen kousek, když v tom Maria upadla. V domnění, že se zvedne, proběhli Laura s El kolem ní a po několika metrech překročily hranici. Konečně si mohli oddychnout.

Až teď se El otočila a pohlédla zpět, Maria stále ležela na zemi a nehýbala se.

"Mario!" Vykřikla. A už, už se chystala za ní.

"Stůj," tajemný hlas byl s ní, "pokud za ní půjdeš, umřeš! Stíny už jsou tady."

Váhala jen chvilku, a pak se rozeběhla k Marii s Laurou a Darkem v patách. K Marii to bylo kousek, ale El cítila, že stejný kousek mají stíny od nich. Doběhnou k ní, ale zpátky ne.

"Mario! Mario, co je ti?!"

Byla v bezvědomí, ale na jejím těle nebyli znát, žádné známky zranění. Proto ji Dark narovnal a chystal se ji vyšetřit, ale El ho zarazila. "Na to není čas! Vem ji a utíkej!"

Laura mu ji pomohla zvednout, ale bylo už pozdě. El viděla jak se nezřetelné mlžení před ní proměnilo v sytý černý kouř tvaru postavy.

"Utíkejte!" Stačila vykřiknout, než ji temná bytost chytila. El s ní bojovala, ale bytost byla moc silná. Když jí do ruky zatnula své ostrá drápy, neubránila se výkřiku bolesti. Cítila, jak se jí po ruce rozlévá teplá krev a slzy, které se jí vhrnuly do očí jí zamlžily zrak. Ale ve chvíli kdy ucítila krev, stín povolil sevření.

"Utíkej!" křičel hlas v její hlavě a dodal jí sílu, se kterou překonala pár zbývajících metrů k hranici. Tam se sesunula na zem a hluboce oddechovala. Poraněnou rukou se zapřela o zem, aby neupadla úplně. Bolest necítila, na to byl její šok moc velký. Neviděla pramínek krve, který jí stékal po ruce na zem. A ani si nevšimla, jak dychtivě ji zem nasává.

Až, když se uklidnila natolik, že začala vnímat pohyb pod svou rukou, vzhlédla. Na první pohled nebylo nic patrné, ale když se zase rozkoukala a její oči přivykly na prolínání dvou světů, uviděla malý zázrak. Kolem její ruky vyrašila zelená tráva a dokonce i jedna malá květinka. Jen tady, všude okolo byla mrtvá pustina. Na chvilku ucítila teplo v srdci a malý záchvěv radosti.

Rychle ale pominul, Maria kousek od ní se probrala a začala se dusit hrozným kašlem. El se posunula k ní, musí jí pomoct. Jenže v momentě kdy se zvedla, se jí zatočila hlava a musela si zase odpočinout. Ztratila moc krve.

Laura a Dark byli u Marii, která se křečovitě třásla. Její záchvat byl horší, než kdykoli jindy. Znovu se zlomila v návalu kašle, v koutku úst se jí objevil pramínek krve. Pak další záchvat a na zem mezi své ruky vykašlala spršku krve.

Laura se zděšeně ohlédla na El a ta jí pohled oplatila. Všechno co Maria provedla bylo zapomenuto, teď to byla jejich kamarádka a oni ji museli zachránit.

Prosím! Co mám dělat! Poraď mi! Prosila tichounce El tajemný hlas a dočkala se odpovědi. "Měla jsi ji tam nechat! Už je moc pozdě." El ovšem v jejím hlasu slyšela zaváhání. Musím ji zachránit pokud to jde! Té osobě za hlasem se to nelíbilo, ale nakonec se podvolila. "Otoč se, pohlédni na ten kousek trávy, který si stvořila." Já? Nechápala El. "Ano, podívej se i dál, vidíš?" Opravdu ten hlouček trávy nebyl jediný, přesto byl největší, ostatní se k němu táhli jako malá cestička naděje. Jak…?"Opravdu ti to nedochází? Myslím že ano." El místo odpovědi rýpla do zasychajícího zranění a nechala spadnout pár kapek krve na zem. Vsákly se rychle a ještě rychleji začal ze země vyrůstat trs trávy. El nemohla uvěřit svým očím. Otočila se k Marie a pohlédla na zem před ni, ale Mariina krev na zemi pouze černala. Ale jak to? "Ty jsi dědičkou země. Není náhoda, že tu jsi." A s těmi slovy hlas opět zmizel.

Musela jednat rychle, pokud její krev léčí zemi, musí vyléčit i Mariu! Sáhla do Lauřiného vaku, který se válem zapomenutý na zemi a vytáhla z něj malou misku na vodu. Na ni položila zraněnou ruku a se zatnutými zuby otevřela zranění.

Cítila, jak z jejího těla odchází síla, ale nesměla si dovolit podlehnout tmě. Musí zachránit Mariu! Krev stékala malým pramínkem, ten se pozvolna vytrácel, přešel v kapky a pak se zranění zase zavřelo.

Snad to bude stačit. Pomyslela si El. S námahou vstala a přešla k ostatním. Maria těžce dýchala, nezbývalo jí moc času.

"Vypij to!" Poručila El a přistrčila jí misku ke rtům.

Kam dál